KOUZLO ZVANÉ POZDRAV

    Spousta kolemjdoucích mě na ulici nepozdraví, a když mi nabízejí pomoc, prostě to na mě vyhrknou. Pokud jde o zdvořilost, vůbec mě to nepohoršuje, na podobných věcech si nezakládám, a dotyčný má navíc asi dost jiných starostí. Pozdrav na ulici je ovšem výhodný i z jiných důvodů.

 

„Dobrý den, prosím vás …“

    Ještě jsem neviděla člověka, který se ptá na cestu a nepozdraví. Většina z nás k tomu ještě dodává nějakou kouzelnou formulku typu „Můžu se zeptat …“ My jsme obvykle na ptačce říkávali: „Dobrý den, prosím vás …“

    Kdybychom to neříkali, možná by se nám vůbec nepodařilo kolemjdoucí zastavit. Tak jako se těm, kteří nezdraví, občas nepodaří zastavit mě, i když bych jim třeba jinak ráda odpověděla. A rozhodně to není proto, že bych se nad jejich nezdravením pohoršovala.

 

Získání času

    Někteří z vás možná četli jeden z mých prvních příspěvků, kde jsem popisovala, jak se mi na známých trasách nedařilo odpovídat na nabídku pomoci a co mi nakonec pomohlo a vlastně pomáhá dodnes. Hádáte správně, byl to tehdy pozdrav, co mi umožnilo být zase o chloupek zdvořilejší.

    Tím, že jsem kolemjdoucího, který na mě mluvil, nejprve pozdravila, jsem získala čas a přepnula se z režimu „jdu“ do režimu „komunikuju“. Jednoduché „dobrý den“ mi dává právě o tu jednu a půl vteřinu navíc, které potřebuji, aby můj mozek dokázal zareagovat na nečekaný podnět.

   

Pozdravem upoutáte pozornost

    Každý z nás je jinačí, a tak někdo potřebuje trochu více času, aby si nejen uvědomil, že na něj někdo mluví, ale dokázal i odpovědět. Podobná liknavost se zdaleka netýká jen nevidomých. Hodněkrát jsem už narazila na člověka, který i po oslovení projde a neodpovídá. Možná je zabraný do nějakých starostí v práci, možná se mu něco děje doma, možná prostě spěchá.

    Hlavní je, že nejspíš nebude nezdvořilý, jen prostě pomalý. Na rozdíl ode mě ale vidí, a tak ho kvůli tomu nikdo nebude považovat za nevděčného či nezdvořilého, přestože jde o stejný problém. Dobře, touhle poznámkou jsem možná v našem století už mnohým z vás ukřivdila (alespoň v to doufám), tak tedy k věci.

    To „Dobrý den, prosím vás …“ jsme tehdy říkali proto, abychom upoutali pozornost kolemjdoucích, než jim začneme říkat to, co potřebujeme. Stejně tak člověk, který mě před nabídnutím pomoci pozdraví, mi dává více času se rozkoukat a zareagovat. A tak i já zásadně zdravím, pokud od někoho něco potřebuju.

    Vy taky zdravíte, když se ptáte na cestu. Nebo ne? Proč tedy nepozdravit i tehdy, kdy někomu něco nabízíte? Princip je stejný: oslovujete člověka, který o vás neví, a tak je lepší získat čas.

 

Hodně štěstí nejen na ulici a dobrý den!

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nevidíš a nebydlíš sám? Jsi outsider! Opravdu?

    Mé dnešní téma se týká nejen nevidomých, ale i společnosti jako celku. Pokud se o zrakové postižení nezajímáte a narazili jste na mě náhodou při brouzdání internetem, nemusíte hned klikat na křížek. Nevidomý člověk je hlavně člověk, a tak se většina toho, co tu napíšu, může týkat stejně dobře i někoho, kdo žádné postižení nemá.     Každý mladý člověk by měl co nejdřív vyletět z hnízda, jinak je divný. Kdo bydlí u rodičů, je mamánek a neví, co je skutečný život. Vždyť má přece doma servis, který si ti zkušení musí obstarat sami.     Když se takový mamánek nakonec v pětatřiceti odstěhuje, přeci jen existuje šance, že se minimálně naučí víceméně vařit, trochu si poklidit a vyřídit základní věci. Nevidomý ale chod domácnosti přirozeně neodkouká, a tak existuje ještě větší riziko, že v životě neobstojí. Takového člověka mohou ostatní nevidomí vnímat ještě hůř, než jak je vnímán vidící mamánek. Je to pro ně někdo, kdo se o sebe už nikdy nepostará.      Zdá se to logické a v mnoha p
Další informace

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda     Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.     Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podra
Další informace

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.      Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.   Mýty o životě a lidech obecně     Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.
Další informace