Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    Minule jsem tu povídala o tom, jak mohou maličkosti jako pozdrav nebo otočená hlava ovlivnit vnímání situace nevidomým. Dnes v tom budeme ještě chvilku pokračovat a doufám, že to bude nejen poučné, ale i zábavné.       „Nevidíš? Budu ti tykat!“     „Tykáš mi? Odkud se známe?“     Občas se stane, že někteří tykají lidem s handicapem jen proto, že jsou postižení. Někdy dojde i ke komické situaci, že čtyřicetiletý pán tyká čtyřicetiletému pánovi. Jeden takový čtyřicátník to vyřešil elegantně: začal podobným výtečníkům tykat taky a zřejmě to muselo být dost legrační.   Nejsme náhodou trochu tentonons?     Možná si někdo z vás řekne, že to jsou jen zdvořilostní maličkosti, ze kterých není třeba dělat vědu. Budete mít pravdu, rozhodně není nutné se urážet, i když je pravda, že si osobně podezřelé „tykače“ radši prověřuju, jestli mi netykají jen proto, že nevidím. To by totiž mohlo odrážet jejich postoj i k jiným lidem s handicapem než ke mně, ale to je jiné téma.      J

    Když nevidíte, snadno můžete přeslechnout, že na vás někdo mluví, a to hlavně na hlučných místech, jako je metro, zastávka, nástupiště nebo centrum města.       Zrovna se učím cestu v metru Můstek. Hledám výtah. Čekám ho z levé strany, takže chci lépe slyšet, co je vlevo vepředu. Proto otáčím hlavu víc doprava, aby mi zvuk šel do ucha přímo.     „Jdete k výtahu?“ slyším za sebou. Nejsem si ale jistá, zda je to na mě. Zvuk totiž přichází zešikma a slyším ho spíš zezadu, jako by hlas mluvil k někomu jinému. Neodpovídám, protože bych nerada odpověděla na něco, co nepatří mně. Navíc se soustředím na zvuk zepředu, abych si byla jistá, kde se výtah nachází.     Místo mě tentokrát odpovídá tchyně, která mě cestu učí. Kdybych šla sama, odpověděla bych až na podruhé a pro jistotu bych dodala „pokud je to na mě“.   Kolemjdoucí neudělal chybu     V příspěvku „Mluvil na mě? Sakra, už je pryč!“ ( https://seslepcemoslepote.blogspot.com/2019/09/mluvil-na-me-sakra-uz-je-pryc.html )

    Snad každé vidomé dítě už v předškolním věku bezpečně pozná obrázek autíčka. Já jsem nad jedním takovým v první třídě seděla snad deset minut, a kdyby mi učitelka neřekla, co to je, sedím nad ním dodnes. Normálních autíček na hraní jsem předtím měla v ruce snad stovky, ale můj mozek si hmatový obrázek v učebnici s nějakým tím angličákem ve 3D verzi prostě nespojil.   Není autíčko jako autíčko     Pokud to chápu správně, když se člověk podívá očima na fotku, jeho mozek si z ní automaticky vytvoří trojrozměrný obraz. I když je věc na fotce plochá, oči bez problému poznají, o co jde. Jak, to se mě neptejte, já nevidím od narození, takže jsem to nikdy nezažila.     Pro mozek nevidomého jsou plochý obrázek a 3D skutečná věc dva úplně rozdílné předměty. Já jsem obrázky v knížkách měla vždycky ráda, hlavně když jich bylo mnohem méně než v knížkách pro vidomé. Ale musela jsem se prostě naučit, že ta plochá věc na stránce Živé abecedy je totéž jako angličák, se kterým si hraju u b