Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    O tom, že není nevidomý jako nevidomý, jsem už psala a ještě psát budu. Dneska se ale podíváme na jeden zásadní rozdíl mezi dvěma základními kategoriemi nevidomých: nevidomými od narození a později osleplými.   Je líná, když musím vysávat já?     Pan X se rozhodl bydlet s přítelkyní. Oba jsou nevidomí. Pan X je zvyklý každý den zběžně přesát byt. Zrak ztratil až kolem třicítky, takže to chtělo jen trochu cviku a vše se opět naučil. Každodenní luxování očekává i od své partnerky.      Ta je však nevidomá od narození a musela se naučit, jak se ten vysavač vůbec drží a jak s ním jezdit, aby něco nevynechala. A to se teď ani nebavíme o té alespoň pro mě dost šílené logistice v podobě odsouvání a vracení věcí, aniž bychom se přerazili nebo zničili vysavač. A tak je pro ni lepší vysát jednou za týden a pak už se s tím nemuset otravovat.      I když vysává už několik let, úklid podlahy je pro ni náročnější než pro pana X. Ten si to ale neuvědomuje, protože mu nedochází, že on sá

    Mé dnešní téma se týká nejen nevidomých, ale i společnosti jako celku. Pokud se o zrakové postižení nezajímáte a narazili jste na mě náhodou při brouzdání internetem, nemusíte hned klikat na křížek. Nevidomý člověk je hlavně člověk, a tak se většina toho, co tu napíšu, může týkat stejně dobře i někoho, kdo žádné postižení nemá.     Každý mladý člověk by měl co nejdřív vyletět z hnízda, jinak je divný. Kdo bydlí u rodičů, je mamánek a neví, co je skutečný život. Vždyť má přece doma servis, který si ti zkušení musí obstarat sami.     Když se takový mamánek nakonec v pětatřiceti odstěhuje, přeci jen existuje šance, že se minimálně naučí víceméně vařit, trochu si poklidit a vyřídit základní věci. Nevidomý ale chod domácnosti přirozeně neodkouká, a tak existuje ještě větší riziko, že v životě neobstojí. Takového člověka mohou ostatní nevidomí vnímat ještě hůř, než jak je vnímán vidící mamánek. Je to pro ně někdo, kdo se o sebe už nikdy nepostará.      Zdá se to logické a v mnoha p