Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    Alespoň trochu problematiky znalému čtenáři už nejspíš dojde, že se dnes budeme bavit o politické korektnosti. O slibované obrázky a sochy vás samozřejmě neošidím. U mé stránky „Já slepá v ulicích“ se ovšem objevil komentář, jehož pisatel mi vytýká nedostatečnou politickou korektnost, jak se tento někdy až trochu purismus odborně nazývá. Nemám nic proti podobným připomínkám, jen je vhodné je uvést na pravou míru. Níže tedy uveřejňuji (s drobnou kosmeticky-jazykovou úpravou) dotyčný komentář a svoji reakci. Ještě jednou děkuji autorovi za skvělý námět:   „Měl bych jen takovou připomínku.   V rámci osvětové činnosti, při které žáky ZŠ, potažmo studenty SŠ seznamujeme s "NEVIDOMÝMI", jejich životem, běžnými aktivitami, a vysvětlujeme jim, jak se k nevidomým chovat atd. jim Mimo jiné složitě vysvětlujeme, proč se používá výraz nevidomý, a ne slepý, což je velmi rozšířený nešvar hlavně mezi staršími a dříve narozenými... Proto mě dost udivuje a nepříjemně překvapuje,

    Stalo se to asi před rokem a čtvrt. Jeli jsme s manželem a tchyní do Ikeje podívat se na kuchyně. O tom, že to byla drahota sama, snad ani nemusím hovořit, ale důležité bylo, že jsme si mohli ledacos ohmatat.     Zrovna jsme s tchyní koukaly (tedy ona očima, já rukama) na různé typy dřezů. Byly to takové ty ukázky vystavené našikmo přímo s kusem linky, aby to jako že vypadalo realisticky či co.     „Ten je nějaký malý,“ divila jsem se při pohledu na jeden exemplář. Zdál se mi strašně mělký a měla jsem dojem, že při sebemenším pohybu nádobí musí jeho majitel pocákat minimálně půl kuchyně.     „Ne, je tak normální,“ řekla tchyně. Chvilku jsem se zamyslela a pak mi to došlo: Dřez byl nakloněný našikmo, takže jsem ho vnímala zkresleně. Nedokážu vysvětlit, která fyzikálně-hmatová zákonitost to způsobila, ale šikmý dřez se mi zdál menší, než kdyby stál normálně rovně. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to mohlo zrušení pravých úhlů objektu ve vztahu k podlaze, tedy i mé hmatající

    Občas si říkám, že by nebylo marné udělat anketu, jak vlastně vy vidící vnímáte nevidomého na ulici – jestli je to pro vás „jen“ někdo, kdo za každých okolností potřebuje pomoc, nebo třeba i někdo, kdo může kráčet suverénně do práce nebo do školy. Jedna z nejdůležitějších anketních otázek by pro mě asi byla tato: Jaké jsou vaše první pocity, když jde kolem vás nevidomý? Jak ho vnímáte?     Proto jsem se rozhodla alespoň zhruba vyjmenovat kategorie nevidomých, s nimiž se můžete na ulici setkat. U některých také uvádím, jakou pomoc může takový nevidomý preferovat. Nebudu mluvit o nevidomém s průvodcem (tedy s někým, kdo ho vede) – tam je to celkem jasné. Budou nás zajímat nevidomí, které skutečně potkáte na ulici bez doprovodu, jen s bílou holí.   NAUČENÉ TRASY     Asi nejbezpečnějším způsobem samostatného pohybu je chodit po trasách, které nás předtím někdo naučil. To znamená, že je s námi často několikrát prošel a procvičil s námi složitější úseky. Takovou činnost provádí