Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

I teď, když už s lidmi na ulici komunikuji docela obstojně, se mi na některé formulace nabídky pomoci reaguje velmi těžko. Kolemjdoucí bývají občas zkrátka a dobře velmi kreativní. Vlastně se o příliš velkou kreativitu nejedná, ovšem jejich výtvory mi často dovedou pěkně potrápit mozkové závity. Dovoluji si zde vypíchnout ty nejčastější. Snad vás nejen poučím, ale i trochu pobavím: 1. "KAM JDETE?" Mám-li být upřímná, za tuhle otázku bych zabíjela. Co je komu po tom, kam já zrovna jdu? Ani vy byste zcela jistě nesdělili cíl své cesty neznámému člověku. Jak mám vědět, s jakým úmyslem se mě ptá? Možná mi někdo z vás namítne, že je to přeci úplně jasné: otázku mi v každém případě pokládá ochotný kolemjdoucí, který chce nabídnout pomocnou ruku. Načež se vás trochu provokativně otáži: Kdo mi to zaručí? Pokud se mě někdo zeptá, kam jdu, vnímám to jako zasahování do mého soukromí.      Mým nešvarem je, že na ulici bývám často přehnaně opatrná. Není tedy divu, že jsem donedá

V minulých příspěvcích jsem zmiňovala neodpovídání nevidomých na nabídku pomoci jako důsledek soustředění nebo projev aktuální či dlouhodobé psychické zátěže. Často ovšem bývá příčina takové "nereakce" mnohem prozaičtější: nevidomý zkrátka a dobře neví, byla-li nabídka určena jemu, anebo ji v hlučném prostředí velkoměsta jednoduše přeslechne.      Pokud si nejsem jistá, zdali kolemjdoucí mluvil na mě, většinou se jej zeptám. Často se ale stává, že neodpovím a jdu dál. Příliš se soustředím na cestu nebo jsem do něčeho zabraná, takže mi až po pár vteřinách dojde, že se se mnou někdo dost možná pokoušel hovořit. To už se však pochopitelně nemohu dotyčného zeptat, jelikož je s největší pravděpodobností dávno pryč.      K podobným situacím nejčastěji dochází v hlučném prostředí nebo když nevidomý spěchá. Tyto a podobné nedokonalůstky z našeho světa asi nikdy zcela nevymýtíme. Přesto si zde dovoluji uvést několik zásad, které mohou komunikaci na ulici výrazně usnadnit:

To bylo v šesté třídě před Vánoci. Měli jsme zrovna vánoční posezení a na talířích před námi ležela spousta cukroví rozmanitých druhů a tvarů, zkrátka co kdo přinesl. Spolužačka ten den chyběla, takže jsem byla ve třídě jediná nevidomá. Neviděla jsem, kolik si berou ostatní, a tak jsem zobala dle libosti.      Po nějaké chvíli začal naše pochoutky obdivovat někdo z vedlejší třídy. „Nejvíc toho tady snědla Simona,“ nezapomněl doplnit jeden spolužák. Rozhodně to nemyslel zle, jen se zkrátka někdy vyjadřoval a choval trochu zvláštně, ale mě tím dočista kompromitoval. Přede všemi jsem byla označena za toho, kdo snědl nejvíc, a co když to nakonec bylo neadekvátně nejvíc? Kdybych si to alespoň bývala mohla zkontrolovat!!      Od té doby jsem se začala mít extrémně na pozoru pokaždé, když se něco jedlo ze společného talíře, misky, sáčku či čehokoli podobného. Představa neskromného Otesánka mě nikterak nelákala, takže jsem v takových chvílích často cítila napětí a vlastně to tak mám