Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

Jdeme z pekárny a přecházíme poslední příčnou ulici směrem k domu. Už jsem tady jednou navedla manžela do značky a na druhé straně je ukousnutý roh. Navíc na mě působí ty změny počasí, takže si musím dávat bacha. Úspěšně nás převádím a přesně u toho rohu, který jsem měla v plánu nahmatat s cílem vyhnout se značce a ujistit se, že jsem opravdu nepřešla nakřivo, zmerčím nějaké paní, jak postávají a klábosí přímo u přirozené vodicí linie v podobě zdi. Hmm, tak ten si asi neohmatám. Dnes jsem se již úspěšně vyhnula paní o berlích a školce na procházce (resp. počkala jsem, až nás minou), takže tohle zvládnu taky. Pekelně se soustředím, abych nás vyhnula povídajícím dámám i mlčenlivé značce, když vtom jedna z povídalek prohlásí: "Já vás dovedu." Moje první myšlenka zní: "Kam, proboha?" Nahlas se mi ji naštěstí podaří vyslovit bez toho "proboha". Věštecké schopnosti se u většiny spoluobčanů nepředpokládají, takže jen přemýšlím, jak paní ví, kam jd...

    Dnes jsem popisovala ségře, jak jsme se zase zamotali cestou z Alberta.     Jen pro kontext: Skoro celou tu trasu do Alberta umíme, jen konec nám byl popsán. Já si to špatně představila a doučuju se to za pochodu.     Poprvé jsem nás vedla cik cak přes ostrůvky autobusového nádraží (představte si něco na způsob brněnské Zvonařky), a zatímco navigace mi neustále hlásila, že jsem v Albertu, já ho ne a ne najít. Podruhé jsem schody k Albertu obcházela, místo abych po nich vystoupala, takže jsme si zahráli na parkující se auta.     Cestu zpátky jsem poprvé zvládla navázat díky navigaci, podruhé díky kolemjdoucí, když jsme předtím uvízli na jakémsi ostrůvku pár metrů od ulice, kterou potřebujeme jít, a nevěděli, kam z té slepé uličky dál.     Dnes to bylo nejzajímavější: Cestu tam jsem už pochopila a zcela bez pomoci ji zvládla. Ovšem s tou zpáteční jsem si neporadila vůbec, a tak jsme nakonec s pomocí n...

Byly zrovna jakési prázdniny, a tak jsem seděla v autobuse a mířila si to k babičce. Poprvé úplně sama. Ten klíčový úsek, kdy se po výstupu z autobusu napojuje na cestu, mi za těch skoro šestnáct let, kdy jsem tam bydlela, ani těch šest let, kdy jsem tam nebydlela, nikdo pořádně neukázal. No ale co, však se tam beztak nemám kde ztratit, tak proč bych to nezvládla?     Vystoupila jsem, nechala autobus odjet a vykročila. Minula jsem odbočku k domům (alespoň jsem myslela, že je to ona) a vydala se po rovné asfaltové cestě. Nebylo mi nápadné, že tu jezdí o něco více aut, protože z Prahy jsem byla zvyklá na mnohem frekventovanější silnice. Dlouho jsem tu nebyla, a tak jsem zapomněla, že na té mé cestě by měly být nerovnosti. Po nějaké době vedle mě zastavilo auto a nějaký pán se mě zeptal, jestli nechci odvést do Jehnic. To už se mi zdálo trochu divné, nicméně jsem odpověděla, že tam nejdu, a pokračovala dál.     Po chvíli mi vša...

Bylo asi kolem poledne, když jsem zdolávala svoji každodenní trasu do školy. Počasí docela přálo, zkrátka takový hezký zářiový den. Jako obvykle jsem vystoupila z metra na Národní třídě, vlezla doprostřed mezi sloupy a vydala se doleva do dlouhé chodby směřující k eskalátorům.     Najednou se těsně vedle mě ozval tupý úder, jako když spadne pytel brambor. Bylo mi víc než jasné, že si někdo zřejmě pořádně namlel a že z nějakého důvodu vůbec neumí padat. To ani nemusíte vidět, to se pozná podle zvuku. „Áá!“ potvrdil mou domněnku výkřik starší paní. Pak jsem ještě slyšela zvuk berlí, jak se zřejmě zvedala. Ne, to nebyl vůbec hezký pohled, lépe řečeno poslech! Možná tím spíš, že to znělo hrůzostrašně a já nemohla zrakem posoudit závažnost situace.     Byla jsem tak šokovaná, že jsem setrvačností pokračovala dál v cestě. Možná je to dobře, protože v opačném případě bych mohla nadělat víc škody než užitku. „Dobrý den, dopravní kon...