S telefonem vždy (možná) dojdeš

    Dnes jsem popisovala ségře, jak jsme se zase zamotali cestou z Alberta.

    Jen pro kontext: Skoro celou tu trasu do Alberta umíme, jen konec nám byl popsán. Já si to špatně představila a doučuju se to za pochodu.

    Poprvé jsem nás vedla cik cak přes ostrůvky autobusového nádraží (představte si něco na způsob brněnské Zvonařky), a zatímco navigace mi neustále hlásila, že jsem v Albertu, já ho ne a ne najít. Podruhé jsem schody k Albertu obcházela, místo abych po nich vystoupala, takže jsme si zahráli na parkující se auta.

    Cestu zpátky jsem poprvé zvládla navázat díky navigaci, podruhé díky kolemjdoucí, když jsme předtím uvízli na jakémsi ostrůvku pár metrů od ulice, kterou potřebujeme jít, a nevěděli, kam z té slepé uličky dál.

    Dnes to bylo nejzajímavější: Cestu tam jsem už pochopila a zcela bez pomoci ji zvládla. Ovšem s tou zpáteční jsem si neporadila vůbec, a tak jsme nakonec s pomocí navigace dorazili domů úplně jinudy, než běžně chodíme. Většinou je v podobných případech rozumnější pokusit se vrátit na místo chyby, případně se doptat kolemjdoucích na mně známý orientační bod v dohledu. Tentokrát jsem ale měla pocit, že to nezvládnu (k čemuž zřejmě přispěla i aktuální absence spoluobčanů) a raději jsem nás svěřila chytrému telefonu.

 

A teď zpátky k ségře:

    Ve stručnosti jsem jí vylíčila, jakým způsobem a za pomoci kterých aplikací přijímám informace z okolí.

    "No a Google mapy mi prostě řeknou třeba -Jděte na západ po té a té ulici-", uzavřela jsem vyprávění.

    Ona: "To mám taky."

    Já: "No jo, ty akorát vidíš tu mapku, jinak je to stejný."

    Ona: "No, kdybych neviděla tu mapku, to bych nedala!"

    Já: "Musela bys. Mapa by ti řekla, že máš jít na západ, ty by sis zapla kompas a šla bys. A koukala bys na ukazatele ulic."

    Ona: "To asi jo."

 

Běžná mapa se slepeckou nástavbou

    Přesně takhle to dělám já. Zatím jsem podle navigace šla jen na místa, kde to alespoň trochu znám nebo mám k dispozici ještě popis trasy, ale myslím, že u své dosavadní strategie už zůstanu. Dnes jsem postupovala následovně:

    Nejprve jsem spustila aplikaci BlindSquare, abych zjistila, kde vůbec jsem. Do vyhledávacího políčka jsem zadala adresu domů a nechala si přímo z aplikace naplánovat cestu prostřednictvím map Google. Ty už se mi spustily s naplánovanou trasou. Přečetla jsem si všechny kroky, kudy mám jít, abych si alespoň zhruba dokázala představit celou cestu a vyhodnotit, jestli do toho jdu. Po spuštění navigace jsem nechala mapu na pozadí a opět se vrátila do BlindSquaru.

 

Spásné zatřesení

    První pokyn zněl, že mám jít na západ po ulici Lidická. Nechala jsem si tedy BlindSquarem oznámit, kde se nacházím a na jakou světovou stranu právě směřuju. Tím jsem si ověřila, že jsem na Lidické a zároveň mířím na západ v souladu s pokynem map Google.

    Trasu bych si bez problému mohla naplánovat i bez něj ze samotných map. Jenže s ním to má jednu drobnou výhodu: BlindSquare má pár problémů a vše, co mi oznamuje, by zvládla i konkurence. Jenže je to jediná aplikace, která vám oznámí polohu, aniž byste museli cokoli mačkat. Stačí zatřást telefonem. Ten vám za odměnu řekne, kde a jak daleko je vzdušnou čarou váš cíl, kde se nacházíte a na kterou světovou stranu máte namířeno. Aniž bych tedy musela zastavovat, můžu si průběžně kontrolovat, zda jsem stále v souladu s pokyny map Google.

 

Příklad takového oznámení (adresy jsou fiktivní):

    "Hrnčířská 24 - 350 metrů na 9 hodinách. Vaše poloha: Kartouzská 5065, Město, směr na západ."

    Občas to hlásí i pár zajímavých informací, jako např. kde je nejbližší křižovatka nebo kolik jsem ušla metrů. Nejednou i pár nepodstatných blbin, ze kterých nejsem zrovna moudrá, jako např. "Jste v Café Blablabla." Ne že bych jí nevěřila, jen si nejsem jistá, zda ono fiktivní Café Blablabla skutečně pokrývá oblast o rozloze několika desítek metrů. Stejně tak na hlášení nejbližších křižovatek si nějak netroufám vsadit. Možná jsem jen nepochopila nějaký princip. To ovšem aplikaci ráda odpustím, pokud mi řekne, kde jsem, kam směřuju a jestli se můj cíl přibližuje, nebo vzdaluje. A myslím, že se podobně průběžně ozývá i bez zatřesení telefonu.

    Popisovaného efektu by se samozřejmě dalo docílit i naplánováním trasy v samotných mapách Google a zároveň spuštěním sledování místa v BlindSquaru, který tohle oznamování umí i bez naplánované cesty. Jen bych to musela zadávat dvakrát.

    Během dnešní cesty jsem zjistila i jednu příjemnou věc: Když se pro jistotu kontrolně přepnu do mapy Google pro případ, že by mi omylem zapomněla ohlásit nutnost dalšího kroku, vidím i počet metrů, zbývajících do oné očekávané akce.

 

VoiceVista – už jsem si jistá

    A teď přijde to nejdůležitější: Šli jsme po levé straně ulice a čekalo nás odbočení do kolmé ulice doprava. Kde přejít ulici, po které jdeme, když to tam neznám a nevím, kde je přechod a zda si to nenamířím přímo do nějaké neprůchodné překážky?

    Nyní přišla na řadu třetí aplikace, nesoucí název VoiceVista. Tuším, že jejím původním účelem je navigovat uživatele pomocí zvuku. Prostě si tam zadáte místo, vzdálené třeba 500 metrů, které je někde vepředu vlevo od vás, v levém sluchátku vepředu se ozývá zvukový maják a podle toho se tam asi jako má dojít. K podobnému experimentu jsem se dosud neodhodlala a zřejmě ani neodhodlám.

    Aplikace je ovšem skvělým popisovačem okolí. Stejně jako BlindSquare průběžně hlásí různé obchody, služby a zastávky, kolem kterých procházím. Jen má na rozdíl od něj aktualizované informace, takže vám neohlásí třeba pobočku České spořitelny, která tam už dávno není, a nezatají jinou, která tam je. I ty křižovatky jsou nějak přesnější a srozumitelnější. Hlášení se ve sluchátkách ozývá ve směru, kde se ohlašované nachází. Vypadá asi takto: "Louny, Osvoboditelů zastávka, 15 metrů vzadu vpravo."

    Ale teď to hlavní: Ohlašuje i přechody pro chodce nebo poštovní schránky. U těch jsem ovšem neověřovala přesnost. Aplikace hlásí objekty v bezprostředním okolí, aniž bych ji o to musela ručně žádat.

    Když jsem tedy nevěděla, kde přejít, abych mohla podle mapy zatočit od levé stěny doprava, aktivovala jsem VoiceVista. Šla jsem prostě dál po ulici a čekala, jestli mi ohlásí nějaký přechod. Kdyby se tak nestalo, našla bych podle kraje vozovky místo, kde se ulice kříží, a přešla tam. V neznámém prostoru je ale lepší mít jistotu. Aplikace přítomnost přechodu skutečně ohlásila, a nezapomněla ani na informaci o křižovatce. Samozřejmě ani ta nejlepší GPS vymoženost není na metr přesná, a tak jsem si už dopředu našla kraj vozovky (nebyla frekventovaná), abych holí včas nahmatala snížený obrubník. Následovalo přepnutí se do BlindSquaru a kontrolní zatřesení telefonem.

    Když jsme dorazili domů, kde jsme už byli netrpělivě vyhlíženi (kromě bloudění se nám totiž podařilo vysypat a šťastně posbírat část nákupu při ukládání z igelitky do batohů), manžel si pochvaloval, jakou jsme šli zajímavou alternativní trasu. Obávám se ale, že příště už se mi podobný umělecký kousek nepovede.

    Tak co, koukavci, opravdu byste to jen za pomoci textových pokynů, kompasu a ukazatelů nedali?

 

    P.S. Umím si představit cvoky, kteří by se bez VoiceVisty obešli a raději šli celou cestu podél vozovky. Případně by žádné vhodné místo pro přecházení neřešili a střihli by si to přes bůhvíjaké autíččí a keříččí končiny.

    P.P.S. Žádám urýpané češtináře, aby mi nepsali do komentářů, že nemám skloňovat názvy navigací. Slovo „BlindSquare“ ve své domácí mluvě běžně skloňuju jako podstatné jméno rodu mužského životného, takže jsem tu vlastně kvůli vám udělala nemalý kompromis.

 

Poznámka:

    Cílem tohoto článku nebyl podrobný popis funkcí, výhod a nevýhod jednotlivých navigačních aplikací nebo přiblížení nějaké oficiální strategie, kterou nevidomí při samostatném pohybu běžně používají. Šlo mi pouze o vylíčení jedné části mé každodenní reality tak, aby si ji čtenář mohl spolu se mnou prožít. Upřímně řečeno nevím, zda na světě existuje víc použitelných navigačních aplikací, nebo strategií nevidomých chodců. Možná se to s věkem střídá.