Pět mýtů nevidomých o nevidomých

    Taky tolik nesnášíte takové ty články typu „Pět tipů, jak si udržet šťastnou mysl“, „Deset faktů o blablabla“ nebo „Pět kroků ke spokojenému životu“? Já jakbysmet. Nejvíc mi asi vadí taková nějaká nabubřelost a dojem, že autor spolkl moudrost světa (resp. právě že nespolkl) a hodlá nacpat komplexní problém do zjednodušující, nejednou nepadnoucí škatule. Asi jako když se obří kozačky s kožichem snažíte mermomocí napěchovat do krabice od elegantních polobotek a divíte se, že to nejde.

    Facebooková stránka "Já slepá v životě" a blog "Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte" ovšem před pár dny svorně oslavily páté výročí své existence, takže by to přeci jen nějakou tu pětku chtělo. A tak jsem se rozhodla navzdory kozačkové nechuti sesmolit pět něčeho, abychom to tu trochu oslavili. Mých pět mýtů nevidomých o nevidomých tedy prosím neberte jako vyčerpávající výčet všeho, co si který nevidomý kdy o jiném nevidomém pomyslel. Je to spíš takových pár střípků, které jsem někde na té cestě životem posbírala. Pár postřehů, které jsem někde viděla, slyšela, zažila nebo z někoho cítila, které jsem nijak statisticky neověřovala a které se vám tu pokusím prezentovat i s jistou nadsázkou. No a shodou okolností je jich zrovna pět:

 

1. Všichni nevidomí jsou stejní

    Každý nositel tohoto mýtu by se jistě holedbal, že to tak přeci nemyslel. Vydrželo by mu to do chvíle, kdy by byl přistižen, jak na sociálních sítích či mimo ně skrytě hodnotí, že Anička nedokáže pracovat v Kavárně potmě, Pepa je moc pomalý a Jana ještě nedokáže péct. Budiž takovým vykukům ke cti, že alespoň na on-line scéně se situace poslední dobou mírně zlepšila, což svědčí buď o zlepšení na jejich straně, nebo o tom, že alespoň někam zalezli. (Nebo o tom, že moje maličkost méně nahlíží do komentářů.)

    Nejsme mimozemšťané, tudíž naši psychiku ovládají stejné mechanismy jako u lidí bez handicapu. Je-li populace lidí bez handicapu rozmanitá, bude logicky rozmanitá i ta naše. Když mi cca před šesti lety někdo nabídl práci v Kavárně potmě, nehodlala jsem pokoušet štěstěnu a zjišťovat, jestli umím být tak všestranná, jak mě to ve škole učili. Raději jsem si přiznala, že na to nemám. Byli i tací, kteří si své limity potřebovali otestovat, aby se ve struktuře svých dispozic utvrdili. Taky šťastná volba. Stejně jako každý vidící nemůže být číšníkem, nemůže být každý nevidomý kavárníkem. Totéž platí pro jakékoli jiné povolání. Kdo to dodnes nepochopil, uvízl někde v historii.

    Ačkoli lze důvody oněch uvíznuvších pochopit (sama jsem se tématu věnovala v sérii z minulého léta o rovných příležitostech), já osobně si nechci přidělávat práci. Ráda takovému člověku pomůžu, ale sama se snažím žít ve 21. století.

 

2. Všichni nevidomí musejí být stejně samostatní

    Vám koukačům to možná přijde směšné, nicméně před pár měsíci vzbudilo v našem zákulisí z mého pohledu celkem slušný rozruch (berte mě s rezervou – jsem hypersenzitivní), když osoba se zrakovým postižením veřejně napsala, že si sjednala paní na úklid. Někteří se nechali slyšet, jak je možné, že si dospělé ženy neumějí uklidit, a ne všichni hodnotitelé byli sami zcela nevidomí. Někdo (nevidomý) se tenkrát správně pozastavil nad tím, že zatímco vidící vnímají paní na úklid jako žádaný luxus, pro nás je to cejch. Dodal, že jádro pudla nespočívá pouze v neschopnosti uklidit si, nýbrž i v nějaké potřebě si po příchodu z práce místo šůrování odpočinout. Sama paní na úklid nemám, ale chápu.

    Nalejme si ovšem čistého vína – někdo si možná opravdu uklidit neumí. Jinému nejde vaření či pečení, další plave v prostorové orientaci a nepřejde sám rušný Václavák. Chápu snahu postrčit přítele v „nesnázích“, aby vykročil ze své „komfortní zóny“ a alespoň to zkusil, aby si ověřil, jestli mu to opravdu nejde, nebo se mu jen nechce. Nesmíme ale zapomínat, že uvařit nebo uklidit si neumějí ani někteří vidící a že někteří jiní dojdou na místo určení jen díky tomu, že shodou okolností vidí dál než na metr a žádný odbojář zatím neodstranil ukazatele. Proč by tedy i mezi námi nemohli být šikovnější i méně šikovní, resp. s různou mírou šikovnosti v různých oblastech? Proč místo kolektivní vize všestranně integrovaného nevidomého raději nevytvořit příznivější prostředí pro ty slabší, aby mohla společnost profitovat z toho, v čem jsou dobří, a aby se jim pomohlo v tom, v čem nejsou? Proč místo pomoci druhým v rámci svých talentů plýtvat energií na honbu za nějakým ideálem, který nám sedí asi tak jako krabice na nepadnoucí boty?

    Já sama si např. občas poradím i s velmi špatně přístupnou webovou stránkou. Nikdy bych si ale nedovolila kvůli tomu tvrdit, že přístupnost řešit nepotřebujeme, protože by si měli poradit všichni, abychom tu společnost příliš neobtěžovali svou jinakostí. Vždyť někdo jiný s tím počítačem třeba tak dobře neumí a zbytečně by se trápil, místo aby trávil víc času u hudby, pečení nebo jiných věcí, které zase nejdou tak dobře mně.

 

3. Všichni nevidomí jsou od přírody líní a potřebují motivovat, jinak budou nesamostatní a neintegrovaní

    Nejen sem byste si místo slova „nevidomí“ klidně mohli dosadit „děti“ nebo „lidé“. Jenže u nás je tohle téma tak trochu existenciální problém: Když se nebudu snažit, bude se o mě pořád někdo starat a společnost mě pak nepřijme. Nedostanu práci, nebudu mít přátele, a nakonec skončím v ústavu, protože mi přece nebude pořád někdo stát za zadkem, aby se o mě staral.

    Existuje nemálo jedinců, které tento přístup ze strany okolí v pozitivním slova smyslu vyburcoval. Nicméně je stejně nemálo jedinců, které to zablokovalo, poněvadž jediné, co se od takových samozvaných koučů naučili, byl všudypřítomný vzorec „Nejsem dost dobrý“. Podobní hraboši v cizích životech navíc nejednou trpí nedostatkem sebereflexe, takže se vás bez znalosti (a zájmu o znalost) vaší osobnosti, talentů, limitů a potřeb snaží narvat do škatule od lodiček, přestože jste kozačka. Pokud si to včas neuvědomíte (což mnohdy neuvědomíte, protože nebýt na obtíž je přeci pádný důvod pro to nebýt dost dobrý a ten, kdo vám to říká, je jistě autorita, když na rozdíl od vás překonal tu trestuhodnou lenost, kterou jste vy ještě nestihli ani objevit), může se vám jednoho krásného dne stát, že přestanete žít a začnete přežívat ve snaze zapadnout, zavděčit se, být ten správný integrovaný nevidomý.

    Ješitným namakačenkům, již se dennodenně holedbají vzletnými frázemi typu „Všechno jde, když se chce!“ či „Kdo chce, hledá si způsob, kdo nechce, hledá si důvod!“, bych nejraději odpověděla něco jako: „No jo, všechno jde, když se chce. Třeba i přežít koncentrák. A co dál?“

 

4. Komunita nevidomých je specifické prostředí, kde se ve větší míře než jinde vyskytují sociálně patologické jevy a nezdravé vztahy

    Zrakové postižení může spolu s dalšími faktory skutečně ztěžovat plnohodnotnou integraci do společnosti. Někteří lidé s handicapem mohou opravdu mít potíže v oblasti mezilidských vztahů a sociálních dovedností a z toho vyplývající specifické zvládací strategie, jako je nepřiměřená potřeba dotyku, různé zlozvyky, neomalené či ostýchavé jednání nebo různé závislosti. U některých lidí mám dokonce podezření, že jim příliš neprospěl např. školní kolektiv žáků s těžším postižením, než mají oni sami. Vím i o nějakých těch stížnostech, že místo aby se dítko naučilo něco užitečného, začalo opakovat různé tiky nebo blbiny po spolužácích s kombinovaným postižením. Totéž může přetrvávat i do dospělosti. A to jsem taktně nezmínila hyperprotektivní výchovu, a s tím související nesamostatnost a izolaci jedince.

    Na druhou stranu, proč generalizovat? Existuje spousta třicetiletých i čtyřicetiletých mamánků nejen bez zdravotního postižení, ale i bez práce. Hejty, žabomyší války a projevy různých mindráků se stejně jako v pomyslné komunitě nevidomých odehrávají v každé trochu menší skupině, kde se lidé mezi sebou víc znají. Totéž platí pro různé podivné a toxické vztahy a sociálně patologické jevy. Když občas nakouknu do komentářů pod nějakými zprávami na sociálních sítích, někdy se jen s obtížemi zbavuji předsudků o psychiatrických diagnózách, sektách, ubohosti a jiných věcech, na které by člověk neměl moc myslet, pokud s tím chce kromě brblání i něco udělat. A pak si říkám, že na tom my nevidomí jako skupina ještě nejsme tak bídně.

    Ne že bych občas neměla chuť některým zrakáčům nafackovat a poslat na ně nějakého generála, aby se vzpamatovali a začali místo kravin dělat něco pořádného. Ne nadarmo ve volném čase zásadně nesleduju úspěchy a pády jiných nevidomých, abych z té iluze zlobivé komunity trochu vylezla a bylo pro mě snazší se nad některé věci povznést. Jednou za čas je ale fajn vylézt ze své bubliny a nakouknout třeba do zákulisí jiné menšiny nebo se nad tím alespoň zamyslet.

    Občas mám opravdu pocit, že kdyby si nezávislý vidící pozorovatel přečetl některé diskuse nevidomých, řekl by si, že náš největší problém není absence zraku, nýbrž naše brblání, to, jak se bereme příliš vážně a jak své problémy někdy přeháníme, aniž bychom si uvědomili, že mimo naši bublinu se děje něco dost podobného. Já být oním nezávislým pozorovatelem, některé našince bych nezaměstnala. Ne kvůli absenci zraku, ale kvůli tomu, jak jsou, jak by řekla jedna známá, moc nevidomí a neumějí z toho vystoupit.

 

5. Na závěr něco na odlehčení: Na pracovní pohovor se ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ NESMÍ CHODIT S PRŮVODCEM!!!

    Když jsem něco podobného slyšela poprvé, divila jsem se, jak na takový nesmysl někdo může přijít. Kladla jsem si otázku, proč by si k tomu stresu ze samotného pohovoru měli ještě všichni povinně přidávat další v podobě motání a plácání se někde, kde to neznám. Nebo proč by se měli trasu na pracoviště učit ještě předtím, než se vůbec dovědí, jestli je vezmou. Nic proti, výzva je to zajímavá a neříkám, že do toho já osobně nikdy nepůjdu. Obzvlášť když je prý dokonce v pořádku domluvit se s personalistou, že mě vyzvedne před barákem a provede složitým interiérem až na místo konání. Říkala jsem si ale, proč by se z takového požadavku, který je z mého pohledu obzvlášť pro méně zdatné prostorovkáře a zároveň výborné pracanty trochu dost nad rámec, měl stávat nějaký nepsaný standard, který bude mít za následek jen další generalizace a cpaní našich pomyslných kozaček do krabice na lodičky.

    Příčina vzniku tohoto mýtu se ovšem nakonec ukázala být velmi logickou a zjevnou: Na vině jsou často nekultivovaní rodinní příslušníci v roli průvodců. Ve zkratce bych to nazvala „maminka-svačinka“. Přítomnost starostlivého doprovodu, který třicetiletému Pepíčkovi ihned po příchodu skládá hůl a odebírá tašku a usazuje ho se slovy „Pepíčku, tady je židlička,“, přičemž mu onu židličku nezapomíná odsunout a téměř ho do ní vtlačit, by na mě jako zaměstnavatele opravdu působila dost rozpačitě. Minimálně bych si jako první položila otázku, zda si Pepíček v takovéto rodinné konstelaci vůbec stihl vypěstovat nějaké ty sociální dovednosti, aby mi zapadl do kolektivu a dalo se s ním domluvit na nějaké pracovní činnosti. Podobné chování průvodce může samozřejmě být pouze nějakým jeho rozmarem a Pepíček je ve skutečnosti docela šikovný mladý muž, který se bude za pár měsíců ženit a o financích toho ví mnohem víc než já. Taky to ale může být tak, že ona bezbřehá, starostlivá péče probíhá i doma a zabránila mu v jakémkoli seberozvoji a osobní iniciativě.

    V prvním případě mi ale nepřijde nic špatného na tom, když Pepíček mamince domluví nebo si zajistí jiného průvodce, místo aby se někde placatil a na pohovoru pak vlivem stresu vypadal jako koktavý upocený Lojza. Mimochodem, viděli jste tu reklamu, jak vidícímu uchazeči o zaměstnání vstupuje do pohovoru maminka s dotazem, zda si nezapomněl svačinu? Takže bych se, milí nekoukači a slabokoukači, občas brala méně vážně. Kdyby se tenhle kolosální problém konal pouze v naší sociální bublině, nenapadlo by žádného koukače takovou reklamu vůbec vytvořit. Neměl by se totiž čím inspirovat.

 

6. Pro dnešek konec

    Tak co, pobavila jsem alespoň někoho? Někdy mi přijde, že chci napsat něco vtipného, ale nakonec se ve tří čtvrtinách článku projevuje hlavně moje neomalenost a ostrý jazyk. Zda je to dobře, nebo špatně, začnu zjišťovat v momentě, kdy na panelu pro profesionály zpozoruju hromadný úbytek sledujících. Zatím se však evidentně držím, poněvadž mi tu spíš přibýváte.

    Dokonce ani ty nekoukače, do kterých se tu s takovou vervou pouštím, jsem, zdá se, zatím neodradila. Možná i oni někde ve skrytu duše cítí, že by bylo fajn přesunout své životy z historie do současnosti. Možná mě sledují jen ti, kteří už to dávno udělali a přicházejí si ke mně pro povzbuzení, že v tom nejsou sami. A možná jsem získala přízeň těch, kteří si stejně jako já přejí nebýt „moc nevidomí“. Pokud se mi daří nebýt zbytečně ubrblaná a „moc nevidomá“ i z pohledu přítomných koukačů, je to úspěch na druhou a pro mě signál, že těch pět let s vámi mělo smysl.

 

Poznámka:

    Informaci o možnosti domluvit se s personalistou na vyzvednutí před budovou jsem získala během projektu Boj o job, v němž jsem v současné době zapojená. Musíme ji, stejně jako jakoukoli jinou subjektivní informaci, brát s jistou mírou rezervy. Stejně jako všichni nevidomí, ani všichni personalisté nejsou stejní, takže pokud má nějaký nekoukač jinou informaci nebo zkušenost, neznamená to automaticky absolutní neplatnost téhle.