Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p

    Poslední dobou se roztrhl pytel s různými dotazníky k různým bakalářkám a diplomkám o některém aspektu života se zrakovým postižením. Mohu-li soudit, pozvolna dominují technologie a kompenzační pomůcky. Jen pro ilustraci: pouze tento týden jsem vyplnila dva a na třetí se předběžně domluvila. A nedávno kolem mě prosvištěly ještě minimálně další dva, pro které jsem nebyla vhodným výzkumným subjektem. (Opravdu jen tento týden - většinou ta úroda bývá o něco menší.)     Kolikrát už se mi do toho příšerně nechce, ale většinou to vyplním, protože si říkám, že snahu a zájem o danou problematiku je třeba ocenit a že bych jednoho krásného dne mohla potřebovat respondenty do diplomky já a taky bych nebyla nadšená, kdybych žádné neměla, protože lidem z cílové skupiny by se už nechtělo. Ostatně je na tom i něco pozitivního - konečně jsem si zvykla ty formuláře vyplňovat z mobilu a mírně se zrychlilo mé psaní na braillském vstupu (pokud někdo neví, na mobilu se v rámci odečítače obrazovky dá