Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    Minule jsme si ukázali, proč by vlastně nevidomý měl být na ulici opatrný. Dnes si řekneme pár věcí, na které je lepší se ho na veřejnosti neptat:   1.       „Nemáte náhodou deset korun?“     Je nepříjemné uvíznout a nemít na autobus nebo mít hlad a žízeň a nemít na to. Přesto bych ráda apelovala na všechny, kteří potřebují nějakou tu korunu, aby nikdy neprosili o peníze nevidomého, který je sám nebo s jiným nevidomým. Nikdy totiž neví, kdo je kolem něj. A hladový prosebník, co si budeme povídat, má asi jiné starosti než ho chránit.      Člověk prosící o peníze může být slušný a opravdu chtít jenom to pivko. Jenže tam může být někdo další, kdo uvidí, že nevidomý má peníze a hlavně kde je má. Uvědomte si, že když nevidíte, nemůžete se důkladně rozhlédnout.     Je mi jasné, že podobní prosebníci si tento článek nepřečtou. Přesto věřím, že by mohl být k užitku ostatním. Ti mohou buď dát na nevidomého pozor, pokud se rozhodne peníze vytáhnout, nebo dát peníze místo něho. Aneb

    „Slečno, nechcete půjčit deštník?“ dolehl ke mně z druhé strany chodníku hlas mladého sympaťáka, když jsem se před pár lety v nehorázném srpnovém lijáku vracela domů od našich.     „Dobrý den, ne, děkuji, já tady kousek bydlím,“ odpověděla jsem s úsměvem (a přiznávám, že bez rozmyslu) a pokračovala v poklusu. Občas se mi zdálo, že jsem vedle sebe zaslechla kroky. Vlastně to spíš znělo, jako by ten člověk beze spěchu kráčel vedle mě. Že by ten muž měl stejnou cestu? Kdyby mě sledoval, musel by přece běžet, vždyť já skoro letím. Tak to asi nebude on.      Krokům vedle sebe jsem skoro nevěnovala pozornost, vždyť jsem byla prakticky pod sprchou. Stejně jsme na maloměstě, takže i kdyby někdo zjistil, kde bydlím, nebyla by to pro něj žádná novinka. Navíc to vůbec nemusí být on. A možná tam ani nikdo není, vždyť přes déšť, vlastní kroky a hůl skoro nic neslyším.     O pár týdnů později jsme byli na večerní procházce. Najednou se z nedaleké hospody vykymácel mladý muž s kapucí, evide

    Konzervatoř Jana Deyla, kde jsem dříve studovala, se nachází na velmi atraktivním místě na Malé Straně. Historie školy jsme samozřejmě probírali, a tak jsem se dověděla, že část její budovy je bývalý palác. Když jsem později psala absolventskou práci o hudebním vzdělávání nevidomých, dověděla jsem se, že k budově byly přikoupeny ještě dva nájemní domy. Hned jsem „věděla“, která její část byl palác a která nájemní dům.     V prostorách internátu a nástrojových učeben byly krásné točité schody. Byly to sice dvě budovy propojené světlíkem, ale ve skutečnosti šlo o jednu. Když jsem se tamtudy s hlavou jako balón po těch schodech točívala do kolečka, říkávala jsem si, že se právě nacházím v krásné historické budově. Hlavní budova s malým koncertním sálem měla schody normální, a navíc se mi zdála menší a obyčejnější. Proto jsem si zkrátka celá ta léta myslela, že palácem býval intr. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dověděla, že do paláce ve skutečnosti chodím na češtinu a na vrátn

    Leckdo už jistě zaznamenal dlouhé fronty na pamětní tisícikorunovou bankovku. Já je zaznamenala díky jednomu „investorovi“ z mého okolí, který do čekání ve frontě na tento poklad zaangažoval snad veškerou dostupnou populaci.     Naprosto mě však šokoval jeho postoj k případnému zapojení nevidomého do této aktivity. Podle důvěryhodného zdroje prý řekl, že kdybych byla taky tady, šel by do fronty se mnou. Díky tomu, že jsem nevidomá, bychom mohli všechny předběhnout, protože postižení mají ve frontě přednost.   Mají nevidomí opravdu přednost?     Člověk se zdravotním postižením má opravdu přednost tam, kde to dává smysl. Je fajn pustit člověka o berlích před sebe ve frontě v obchodě nebo v bance, aby nemusel dlouho stát, protože má tělesné postižení.     Já mám ale jako mladá nevidomá žena, která není těhotná a nemá jiné zdravotní problémy, pouze omezení orientace, nikoli pohybu. To znamená, že mám ve frontě přednost pouze tehdy, kdy by mi zařazení se na konec zkomplikovalo