Má nevidomý přednost ve frontě na bankovky?

    Leckdo už jistě zaznamenal dlouhé fronty na pamětní tisícikorunovou bankovku. Já je zaznamenala díky jednomu „investorovi“ z mého okolí, který do čekání ve frontě na tento poklad zaangažoval snad veškerou dostupnou populaci.

    Naprosto mě však šokoval jeho postoj k případnému zapojení nevidomého do této aktivity. Podle důvěryhodného zdroje prý řekl, že kdybych byla taky tady, šel by do fronty se mnou. Díky tomu, že jsem nevidomá, bychom mohli všechny předběhnout, protože postižení mají ve frontě přednost.

 

Mají nevidomí opravdu přednost?

    Člověk se zdravotním postižením má opravdu přednost tam, kde to dává smysl. Je fajn pustit člověka o berlích před sebe ve frontě v obchodě nebo v bance, aby nemusel dlouho stát, protože má tělesné postižení.

    Já mám ale jako mladá nevidomá žena, která není těhotná a nemá jiné zdravotní problémy, pouze omezení orientace, nikoli pohybu. To znamená, že mám ve frontě přednost pouze tehdy, kdy by mi zařazení se na konec zkomplikovalo orientaci nebo kdy je to potřeba, aby o mně měl pracovník dané služby přehled (některé dopravní prostředky, pobočky pošty nebo banky, kde si nemohu vytáhnout pořadové číslo, apod.).

    Pokud mám vidomého průvodce, který nemá zdravotní postižení, musím se postavit do fronty jako ostatní. Můj problém s orientací odpadá, protože je se mnou vidící. Předbíhání s nevidomým ve frontě na bankovky by tedy bylo zneužití handicapu.

 

Tip: Pokud je nevidomý sám, můžete mu nabídnout pomoc se zařazením do fronty a následným posouváním.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda     Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.     Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podra
Další informace

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.      Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.   Mýty o životě a lidech obecně     Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace