Bojácný slepec je mýtus, opatrný slepec ideál

    Samozřejmě mě nesmíte brát doslova. Tímto neobvyklým způsobem bych ráda zakončila předchozí povídání o opatrnosti a bezpečnosti. Jednak proto, že mám ráda realistické happyendy, jednak proto, aby nevznikl dojem, že nevidomý musí vycházet na ulici plný strachu, když tam nehodlá rozdávat peníze ani informovat kolemjdoucí o cíli své cesty či místě svého bydliště.

 

Strach a opatrnost nejsou totéž

    Občas se setkávám s mýtem, že když dodržuji na veřejnosti určitá bezpečnostní opatření, automaticky to znamená, že u toho prožívám strach. Podotýkám, že tento předsudek jsem zažila jak u vidících, tak u nevidomých, a stejně tak jsem ho u mnohých příslušníků obou skupin nezažila (těch naštěstí bylo víc). U některých lidí sice opravdu může být opatrnost spojena se strachem, ale rozhodně nemůžeme říct, že všichni opatrní se bojí, protože jsou opatrní.

    Jistě si všichni vybavujeme bezpečnostní opatření spojená s koronavirem. Předpokládám, že většina z vás si nasadila respirátor tam, kde to bylo nařízené. Stejně tak předpokládám, že jste si navykli po nástupu do dálkového autobusu či vlaku stříknout na ruce dezinfekci a až potom jste si dali malou sváču. Když jste přišli domů, umyli jste si ruce. Moje otázka zní: navlékali jste si respirátor a myli ruce proto, že jste se báli Covidu, nebo proto, abyste zmírnili pravděpodobnost, že nakazíte sebe a své blízké? Samozřejmě existují obě skupiny (v případě Covidu je jich vlastně víc včetně kombinace obojího v jednom člověku, ale to nepatří k našemu tématu).

    Stejně tak si dovedu představit nevidomého, který se úzkostlivě rozposlouchává a neustále okřikuje lidi kolem sebe, aby na něj venku něco neprozradili. Doufám, že takových není moc. Pak si dovedu představit jiného nevidomého, který se cítí bezpečněji, pokud o nebezpečí nepřemýšlí a nepřipouští si, že je zranitelnější. Může ho k tomu vést třeba strach, že nebude dostatečně otevřený, nebo pocit, že ho pomyšlení na bezpečnostní opatření svazuje. Za mě je ideální nevidomý, který si automaticky nasazuje pomyslný respirátor a myje pomyslné ruce a nepotřebuje se u toho bát, pokud mu zrovna nic nehrozí.

 

Zdravě opatrný neznamená svázaný

    Když jsem začínala psát Já slepou v ulicích, docela mě pobavil komentář jednoho nevidomého. Podle něho jsem byla příliš svázaná, protože jsem tvrdila, že není vhodné se ptát nevidomého, kam jde (konkrétně jsem poukazovala na fakt, že mi při takové otázce poněkud stávkuje mozek, protože na ni v podstatě není co odpovědět, nicméně i po pár letech, kdy zmíněné fitness mou mozkovnu mírně zrychlilo, musím trvat na tom, že je podobná otázka z různých důvodů nevhodná). Přitom předpokládám, že kdyby se takhle dotyčný zeptal někoho z vidících kolemjdoucích, nejspíš by na něj jen nechápavě hleděli, proč že se na to ptá. Ráda bych to někdy otestovala, ale ještě méně ráda jsem nezdvořilá, takže to nechám na nějakých terénních výzkumnících.

    Nás teď ale zajímá, jestli a jak moc hrozí opatrnému nevidomému svázanost. Nejde nám teď o něco, co vypadá jako svázanost, ale ve skutečnosti se to jmenuje soustředění a o čem si popovídáme jindy. Bavíme se o strachu mluvit s neznámými lidmi, aby nevidomému neublížili.

    To, jestli je nevidomý nezdravě odtažitý, podle mě nepoznáte podle bezpečnostních opatření, která dodržuje. Já jsem např. byla upozorněna, že mám z přečtených časopisů strhnout adresu, roztrhat ji a vyhodit zvlášť (přímo na zadní straně časopisu v Braillově písmu bývá nalepený papírek s poštovní adresou čtenáře). Nedělám to proto, že bych se bála, že nás někdo vystopuje z popelnice, i když by se to čistě teoreticky stát mohlo. Dělám to prostě proto, že se to tak dělá. A jen tak mimochodem, docela mě baví ten papírek odlupovat, i když by to teda bohatě stačilo odtrhnout s kouskem zadní strany. Pokud trhám adresu se stejným pocitem, s jakým si myju ruce zvenku, je vše v pořádku. Kdybych ale takhle svlékala každý časopis proto, že se bojím útočníka, zřejmě by mi to dost komplikovalo život a bylo by potřeba, abych na sobě pracovala (za předpokladu, že chci žít víceméně spokojeně).

    Nepřiměřenost bezpečnostních opatření se tedy dá poznat hlavně podle míry prožívaného strachu. Člověk, který nevidomého nezná, si snadno může splést se strachem třeba soustředění nebo roztržitost. Samozřejmě se teď nebavíme o situaci, kdy by bezpečnostní opatření byla tak nepřiměřená, že by ztěžovala normální fungování (např. nevidomý by šel schválně několika směry jako hrdinové Mayovek, aby ho případný neexistující útočník nevystopoval podle neexistujících stop apod.). Setkala jsem se pouze s jedním případem, kdy se nevidomý bál cestovat vlakem, aby ho cestou nezabil rozhádaný kamarád. Jednalo se ale o člověka s duševním onemocněním a tam už je problém někde jinde.

 

Dovolte, klidně se vám i představím

    A na závěr jen pro ilustraci, jak to mám já. Pokud po mně nikdo nechce peníze nebo osobní údaje, vlastně se docela ráda dávám s lidmi do řeči. S nejednou paní jsem propovídala celou cestu autobusem a našlo se i pár slušných pánů. Témata byla různá a některým z těch společníků jsem prozradila i své jméno. Jedné paní, která to znala v mém městě, jsem dokonce řekla, ve které ulici bydlím (byla to paní středního věku, která rozhodně nevypadala jako milovník cizího majetku či životů, ale jelikož jsem neměla přehled o zbylém osazenstvu autobusu, řekla jsem jí to dostatečně potichu). Většinou poznám, kdo má dobré úmysly, a až na ten nepromyšlený případ s deštníkem o dva příspěvky níž, o kterém navíc nemám kromě vlastní intuice žádný důkaz, jsem se ani jednou nezmýlila.

    Zažila jsem i humorné historky. Jednou jsem např. na zastávce ulovila rusky mluvící paní z jedné z válkou zasažených zemí (podotýkám, že jakým jazykem se na mě mluví, takovým odpovídám, a ještě mě za ruštinu nikdo nezbil). Připadla mi osamělá a evidentně toužila po spřízněné duši, ale číslo jsem jí přeci jen dávat nechtěla, tak jsem se jí pokoušela nadiktovat svůj e-mail (což se nezdařilo, neboť si ho neměla kam napsat). Jelikož jsem ho zřetelně hláskovala, mohl ho teoreticky někdo odposlechnout, nicméně můj vnitřní indikátor bezpečí měl evidentně pravdu – žádné obtěžující maily od spolupasažérů mi nepřicházeli, navíc co vám kdo udělá přes mail? Paní mi pro změnu sdělila něco v tom smyslu, že je jí už šedesát, ale stále je hezká (bylo to šeptem a v mé nemateřštině, takže kdoví, co ve skutečnosti říkala). Zbytek cesty domů jsem přemýšlela, jestli to byla osamělá migrantka, která si chtěla povídat, nebo lesbička, která mě chtěla sbalit. Pokud ji někdy potkám podruhé, možná to zjistím, ale moc tomu nevěřím.

    Jindy jsem pro změnu v pokročilých nočních hodinách zcela neplánovaně poskytovala psychosociální poradenství příslušníkovi slovenské národnosti, který mi následně vyjadřoval vděčnost za pomoc přátelským objetím zezadu a neškodnou pusou na rameno (nebylo to venku, ale klienta jsem předtím neznala). Sice nejsem zrovna objímací, ale respektovala jsem kulturní reálie a psychický stav klienta. Následně jsem byla upozorněna přítomným vidícím, že by mi mohlo hrozit nebezpečí, jelikož klient požil alkohol (slavil předtím narozeniny a zřejmě netušil, že bude za pár hodin někoho žádat o pomoc a já měla shodou okolností za sebou dva roky studia sociální práce, takže nebyl důvod ji neposkytnout). Tentokrát jsem ale důvěřovala své intuici víc než přítomným očím. V jiném případě bych se mohla zachovat jinak jednak kvůli vlastní bezpečnosti, jednak s ohledem na schopnost takového člověka pomoc přijmout.

    Upozorňuji však, že tenhle poslední úsek byl o mně a ne každý to musí mít stejně. Pokud se např. některý nevidomý bude bát mluvit rusky na ulici, aby ho náhodou nezmlátil nějaký fanatik (o jehož neexistenci se nemůže na vlastní oči přesvědčit), sice toto opatření osobně budu považovat za nepřiměřené, ale zároveň musím respektovat, že se daný nevidomý cítí bezpečněji, když rusky na ulici mluvit nebude. Stejně tak pokud se jiná nevidomá žena bude cítit bezpečněji, když odmítne komunikovat s neznámým mužem, je potřeba její přání respektovat. Za sebe musím říct, že si často držím od těla muže s hrubými hlasy, hůře artikulující opilce apod.

 

Shrnutí

    To, jestli je nevidomý paranoidní, nepoznáte podle toho, jak se chrání. Mnohá opatření navíc může mít naučená. Jediné, podle čeho poznáte, že je opatrnost nepřiměřená, je příliš velký strach, který nevidomému ztěžuje samostatný pohyb. Ten ale neodhalíte, pokud nevidomého opravdu dobře neznáte.

    Můj tip: Způsob a míra předcházení nebezpečí nemusí vypovídat jen o nevidomém, který se tak chová, ale o lidech kolem něj. Kdyby někdo např. řekl, že jsem paranoidní, protože sundávám adresu z časopisů, neměl by pravdu. Samotné trhání adresy sice může být paranoidní, ale já ten nápad pouze převzala od vidícího, který řekl, že to tak máme dělat (a neměla jsem důvod to neudělat). Míra mé paranoie by se dala poznat podle mého chování ve chvíli, kdy bych výjimečně adresu sloupnout zapomněla (např. pokud bych se po vyhození odpadu s adresou bála vyjít z domu, pravděpodobně by bylo něco v nepořádku).