Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

Byly zrovna jakési prázdniny, a tak jsem seděla v autobuse a mířila si to k babičce. Poprvé úplně sama. Ten klíčový úsek, kdy se po výstupu z autobusu napojuje na cestu, mi za těch skoro šestnáct let, kdy jsem tam bydlela, ani těch šest let, kdy jsem tam nebydlela, nikdo pořádně neukázal. No ale co, však se tam beztak nemám kde ztratit, tak proč bych to nezvládla?     Vystoupila jsem, nechala autobus odjet a vykročila. Minula jsem odbočku k domům (alespoň jsem myslela, že je to ona) a vydala se po rovné asfaltové cestě. Nebylo mi nápadné, že tu jezdí o něco více aut, protože z Prahy jsem byla zvyklá na mnohem frekventovanější silnice. Dlouho jsem tu nebyla, a tak jsem zapomněla, že na té mé cestě by měly být nerovnosti. Po nějaké době vedle mě zastavilo auto a nějaký pán se mě zeptal, jestli nechci odvést do Jehnic. To už se mi zdálo trochu divné, nicméně jsem odpověděla, že tam nejdu, a pokračovala dál.     Po chvíli mi však přišlo, že už jdu přeci jen nějak dlouho. Rozhodla j

    Stála jsem na zastávce autobusu směr Praha. Když po chvíli čekání konečně přijel, nahmatala jsem ho, abych mohla najít dveře. Než jsem se však stačila pořádně rozhlédnout, uchopila mě ruka a začala mě za paži táhnout dopředu. Čekala jsem nějaké slovo, třeba: „Dobrý den, chcete pomoct ke dveřím?“, „Dobrý den, dveře jsou vlevo.“ nebo alespoň „Dobrý den, já Vás nasměruji.“     Nic takového však nepřicházelo, i když by to zrovna v této situaci nebylo na škodu. Zřejmě jsem někomu nestála ani za to, aby mě pozdravil a aby na mě promluvil. Nebyla jsem pro dotyčného nic víc než objekt, na kterém realizuje svou potřebu pomáhat (nebo snad povinnost?...). Nejspíš mě vůbec nevnímal jako sobě rovnou.      Díky jeho ochotné ruce jsem sice věděla, kterým směrem jsou dveře, ale připadala jsem si při tom jako kus hadru. Takovouhle pomoc jsem ani nechtěla přijmout, nejradši bych se natruc vysmekla a šla ke dveřím sama. Stejně už jsem přibližně věděla, kde jsou. Vlastně nevím, proč jsem to ne

a) Je normální den a vy jako obvykle nastupujete do tramvaje. V ruce máte bílou hůl, oči vám totiž pěkně dlouho neslouží (možná od narození, takže se nad tím ani nepozastavujete). Chystáte se vystoupit na známé zastávce a pokračovat svou obvyklou cestou do práce.      Najednou však slyšíte hlášení: „Tento spoj je odkloněn do zastávky ... Ve směru ... je zavedena náhradní autobusová doprava.“ A sakra!“ pomyslíte si. Ale kdo z nás bude pravidelně sledovat aktuality dopravního podniku, že?     Po chvíli ovšem úlevně vydechnete: Vaši zastávku spoj ještě pokrývá. Vystoupíte a chystáte se jít obvyklou cestou. Ale co teď? Tady to vypadá nějak jinak. Kde mě vlastně tramvaj vyhodila? Původní zastávka, od které obvykle chodím, je zřejmě nedaleko. Možná je dvacet metrů odsud... Ale kterých dvacet metrů? ...     V takové situaci jste zcela závislí na pomoci kolemjdoucích. Kdyby tu zrovna nikdo nebyl nebo se vám nepodařilo nikoho zastavit, stojíte tam zkrátka tak dlouho, dokud se někdo