TVRDOHLAVĚ NEZÁVISLÍ, BEZMOCNĚ POTŘEBNÍ

a)

Je normální den a vy jako obvykle nastupujete do tramvaje. V ruce máte bílou hůl, oči vám totiž pěkně dlouho neslouží (možná od narození, takže se nad tím ani nepozastavujete). Chystáte se vystoupit na známé zastávce a pokračovat svou obvyklou cestou do práce.

    Najednou však slyšíte hlášení: „Tento spoj je odkloněn do zastávky ... Ve směru ... je zavedena náhradní autobusová doprava.“ A sakra!“ pomyslíte si. Ale kdo z nás bude pravidelně sledovat aktuality dopravního podniku, že?

    Po chvíli ovšem úlevně vydechnete: Vaši zastávku spoj ještě pokrývá. Vystoupíte a chystáte se jít obvyklou cestou. Ale co teď? Tady to vypadá nějak jinak. Kde mě vlastně tramvaj vyhodila? Původní zastávka, od které obvykle chodím, je zřejmě nedaleko. Možná je dvacet metrů odsud... Ale kterých dvacet metrů? ...

    V takové situaci jste zcela závislí na pomoci kolemjdoucích. Kdyby tu zrovna nikdo nebyl nebo se vám nepodařilo nikoho zastavit, stojíte tam zkrátka tak dlouho, dokud se někdo neobjeví.

Jak vám v tom je?

B)

Vracíte se svou obvyklou, stokrát vychozenou cestou z práce nebo ze školy. Na trase je všechno v pořádku, nikde žádná změna. Jste trochu unavení, nejraději byste s nikým nemluvili a v klidu došli domů. Jste trochu zamyšlení, ale zároveň se soustředíte na cestu, máte totiž v ruce bílou hůl a orientujete se pouze pomocí hmatu a sluchu.

-          „Chcete pomoct?“

zastaví vás skoro na začátku cesty první kolemjdoucí. Pozdravíte, slušně odmítnete, poděkujete a pokračujete dál.

Jdete podél zdi. Přecházíte příčnou ulici a potřebujete opět najít zeď, abyste bezpečně přešli a nenamířili do hlavní silnice vedle vás.

-          „POZOR, TAM JE ZEĎ!“

chytá vás ustrašený kolemjdoucí za paži a snaží se vás odtáhnout od vodicí linie, jelikož k ní jdete čelně a on se příšerně bojí, že narazíte. Kdyby aspoň tak nepanikařil, zamumláte si pod vousy. Odpovíte, že tu zeď právě potřebujete, a pokračujete dál.

Vstupujete do metra a spouštíte zvukový maják.

„Pravý eskalátor stojí, prostřední jede dolů, levý jede nahoru,“ oznamuje vám ženský hlas.

I když víte, že pravý stojí, směřujete spíše doprava. Trefit prostředek není tak jednoduché a je to lepší varianta, než jít proti proudu vyjíždějících lidí. Ťuknete holí do zábrany stojícího eskalátoru. Takovou situaci zvládáte S přehledem – prostě musím trochu doleva. Pro kolemjdoucí je to ale tragédie jako hrom, a tak vás nenechají v klidu přejít.

-          „Tam ne!“

-          „Tyhle nejedou!“

Někdo vás opět chytá za paži a snaží se vás ke správnému eskalátoru dotáhnout. Vy ale tak rychle nechcete, navíc chcete situaci zvládnout sami, protože na to máte. Ten pán to sice myslel dobře, ale mě to trochu rušilo, zasáhl mi do mého prostoru a do mých kompetencí.

Podobně může vypadat nástup do metra.

Pak jdete dál.

-          „Chcete pomoct na schody?“

ozývá se další hlas, sotva jste vylezli z metra.

-          „Chcete pomoct?“

ptá se někdo jiný po dalších padesáti krocích.

Když vám pak nějaký hodný pán před každým oddílem důvěrně známých schodů říká „Pozor!“, máte sto chutí ho přizabít.

A pak zase:

-          „Chcete pomoct?“

-          „Chcete pomoct?“

-          „Chcete pomoct?“

Vlastně nemůžete ani svobodně klopýtnout nebo se omylem otočit na špatnou stranu a po pár krocích se zase bez problému vrátit. Nemůžete si v klidu narazit do sloupu, aniž by se to obešlo bez komentáře nějaké vylekané stařenky. Začnete mít představu, že vás někdo neustále kontroluje, a jakmile si dovolíte jen trochu zaváhat, něco si ohmatat nebo jen jít jinak, než jsou ostatní zvyklí, hned se někdo přiřítí a začne vás chtít zachraňovat.

PŘEDMILOSTNÁ IDYLKA?

A to ani nemluvím o situacích, kdy jdete třeba na rande, jste nervózní a rozrušení. – Čekáte na místě srazu třeba čtvrt hodiny, protože partner se opozdil. Za tu dobu k vám přijde pět lidí s otázkou, jestli nechcete pomoct.

Ať už jdete z práce domů nebo třeba na koncert, někdy máte chuť poslat všechny ochotné kolemjdoucí do háje (lépe řečeno hlavně toho desátého v pořadí).

Jenže to neuděláte – oni vám přece nevidí do hlavy a nevědí, že zrovna nic nepotřebujete. A navíc, co kdyby byla někde dopravní výluka nebo jiná situace, kterou byste vlastními silami nemohli zvládnout? Pokud budete nepříjemní, nikdo vám nepomůže, až to jednou budete potřebovat.

Zkuste si teď v hlavě propojit popis A) a popis B) a představte si, že obojí může v různé míře být součástí vaší každodenní reality.

Jak vám v tom je?

UDĚLEJME V TOM POŘÁDEK

    Tyto pocity samozřejmě nemusí zažívat každý nevidomý. Někdo je společenský a je rád, když s ním sympatická slečna projde půlku třeba i známé cesty, někdo je naopak velký samotář a po páté nabídce pomoci může ztratit nervy. Záleží také na tom, jak moc chce být nevidomý nezávislý.

    Někdo se dokáže ovládat, a i když jej během čekání na místě srazu oslovilo deset lidí, na nikoho není hrubý. Jsou ale i nevidomí, kteří podobnou situaci prostě neunesou a pak na toho desátého zareagují nepřiměřeně. Rozhodně jednání takových nevidomých neschvaluji, ale dokážu je pochopit.

PROČ?

-          Ať chceme nebo ne, samostatná chůze s bílou holí vyžaduje větší množství soustředění, tedy i větší únavu, obzvlášť když nejsme v kondici (jak jsem již popisovala např. v minulém článku Spadlá žena).

-          Časté nabídky pomoci či místa k sezení mohou v někom vyvolat dojem, že je středem pozornosti, že si ho všichni všímají a kontrolují ho. Např. já osobně občas mívám tajné přání, aby se mě někdo někdy na ulici zeptal i na něco jiného, abych nebyla pořád jen objektem soucitu.

-          Když se nevidomý denodenně setkává s mnoha nabídkami pomoci (včetně těch nevhodných), může mít pocit, že ho všichni litují, což rozhodně není příjemné. Nikdo nechce být objektem lítosti.

-          Kolemjdoucí často chtějí udělat za nevidomého něco, co je pro něj zvládnutelný úkol (např. právě dotáhnout ho na správný eskalátor). Nejen nevidomí, ale třeba i senioři potřebují stále udržovat své dovednosti. To, co zvládnou, potřebují mít možnost udělat opravdu sami.

-          Pokud jim tedy život příliš ulehčujete, dáváte jim vlastně zprávu, že jsou k ničemu. Má-li někdo navíc pocity méněcennosti (které v těchto skupinách mohou být častější), může to být velmi nepříjemné.

EXISTUJE VŮBEC IDEÁL?

    Pro nevidomého je nejlepší, když tu pro něho jste ve chvíli, kdy potřebuje, ale když nepotřebuje, necháte ho být (to se týká i jiných skupin lidí s omezenou samostatností). Takový ideál je samozřejmě nedosažitelný, jelikož neznámému nevidomému na ulici opravdu nemůžete vidět do hlavy. Kolemjdoucí navíc nejsou připraveni na to, aby podporovali něčí samostatnost. Jsou tu, když oni chtějí, a ani je nenapadne přemýšlet, že by se mohli podřizovat tomu, komu pomáhají.

    Nevidomý jim však někdy přesně takovou zprávu dává. Jsou pak pobouřeni a odrazeni tím, že „je nevděčný“. Nevidomý pak může cítit obavu, že pokud začne příliš dávat najevo svou oprávněnou potřebu větší nezávislosti, okolí tu pro něj nebude v situaci, kdy na to sám nestačí. Představa takové bezmoci je těžko snesitelná.

CO S TÍM V PRAXI?

    Rozhodně netvrdím, abyste nabízeli pomoc jinak, než to děláte. To totiž vždy závisí na konkrétní situaci a konkrétním člověku.

    Jen je třeba si uvědomit, že nevidomý může na ulici být v nelehké situaci: Na jednu stranu jsou chvíle, kdy se bez pomoci druhých prostě neobejde. Takových okamžiků je v jeho životě o něco víc než v životě člověka bez handicapu. O to víc pak chce být svobodný a nezávislý tam, kde to dokáže. Myslím, že je dobré to vědět a nebát se toho.