Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

O tom, že smích je kořením života, se dnes již snad všeobecně ví. Ne nadarmo existuje facebooková skupina „Nevidomí s humorem“ a jistě i mnohé další publikované či nepublikované aktivity tohoto typu. Smích je zkrátka pro mnohé z nás tím nejlepším parťákem do nepohody.      Stejně tak se velmi dobře ví (snad jen s výjimkou některých osob mužského pohlaví), že s kořeněním bychom to neměli přehánět. Málokoho ovšem napadne spojit si toto doporučení i se smíchem. Takové koření je sice zdravější než hromada pepře, ovšem i zde by mělo platit, že všeho s mírou. U nás doma jsme se smáli snad úplně všemu. Vtipné názvy či příjmení létaly jedna radost, oslovení typu „žide“ či „démone“ nebyla výjimkou. U jídla mi často hrozilo udušení, jelikož jsem se mimo jiné dovídala, že mé nabírání, vkládání pokrmu do úst a žvýkání připomíná postavu Ignácia z knihy „Spolčení hlupců“. Stejně tak nebyly výjimkou výroky typu „Překrmený slepec se trapně motá.“ (a že se někdy umím motat pořádně). Abych řekla

FIXACE NA PRŮVODCE     Důvody, proč jsem tak zuřivě bojovala s nabídkou pomoci, jsou vlastně nesmírně prosté. Nevidomý člověk se často pohybuje za doprovodu jiné osoby. Když jdu někam s vidícím průvodcem, plně na něho spoléhám. On je mostem mezi mnou a neznámým prostředím, ve kterém se nacházím. Proto jsem na něho vnitřně fixovaná podobně jako dítě na dospělého. Když mě třeba můj průvodce nechal čekat před obchodem a promluvil na mě cizí člověk, cítila jsem ostych a určitý strach mu odpovědět. Asi jako dítě, které ví, že se nesmí bavit s cizími lidmi. Totéž se dělo, když jsem šla po ulici bez průvodce. Proto jsem se lidem vysmekávala a nemluvila s nimi.      Nereagovat na nabídku pomoci je ovšem považováno za neslušné. Věděla jsem, že reagovat musím, ale bránil mi v tom určitý strach, o kterém jsem nevěděla, tudíž s ním nebylo možné ani pracovat. Ani nikoho jiného to zřejmě nenapadlo. K odbourání problému mi velice pomohlo si tento strach uvědomit a pojmenovat si jeho příčinu.

(Přímé pokračování článku Když byla má ústa zamčená) 1.     Ani ten nejčernější mrak ovšem nezůstává na obloze věčně. Po čase se změnily poměry v mém osobním životě a já mohla prožívat nadšení z nových věcí. Našla jsem odpovědi na mnohé své beznadějné tápání a i v oblasti citové za mými zády náhle stál někdo, o koho bylo možné se opřít. To vše bylo potřeba, aby se má psychická kondice začala postupně zlepšovat a já měla novou sílu na hledání řešení. Na ulici to nebyla žádná sláva, ale přeci jen jsem začala zase odpovídat. Onen pocit pronikavého dorážení otázek kolemjdoucích nezmizel, nyní jej však bylo možné snadněji překlenout.     Věci se pomalu začínaly vracet "do normálu". Uvědomovala jsem si však, že mé reakce na nabídku pomoci stále potřebují zlepšení. Zdálo se mi, že na své okolí působím tvrdě a že mě lidé nutně musejí vnímat jako nepříjemnou. Takováhle přeci nejsem! "Usměj se! Zkus se usmát!" nabádala jsem se. Veškeré pokusy roztáhnout koutky vša