MŮJ PŘÍBĚH II. - KDYŽ ÚSTA DOSTALA SÍLU

(Přímé pokračování článku Když byla má ústa zamčená)

1.

    Ani ten nejčernější mrak ovšem nezůstává na obloze věčně. Po čase se změnily poměry v mém osobním životě a já mohla prožívat nadšení z nových věcí. Našla jsem odpovědi na mnohé své beznadějné tápání a i v oblasti citové za mými zády náhle stál někdo, o koho bylo možné se opřít. To vše bylo potřeba, aby se má psychická kondice začala postupně zlepšovat a já měla novou sílu na hledání řešení. Na ulici to nebyla žádná sláva, ale přeci jen jsem začala zase odpovídat. Onen pocit pronikavého dorážení otázek kolemjdoucích nezmizel, nyní jej však bylo možné snadněji překlenout.

    Věci se pomalu začínaly vracet "do normálu". Uvědomovala jsem si však, že mé reakce na nabídku pomoci stále potřebují zlepšení. Zdálo se mi, že na své okolí působím tvrdě a že mě lidé nutně musejí vnímat jako nepříjemnou. Takováhle přeci nejsem! "Usměj se! Zkus se usmát!" nabádala jsem se. Veškeré pokusy roztáhnout koutky však selhávaly. Ústa zůstávala stažená do kamenného, soustředěného výrazu. Dokážu na sobě velmi intenzivně a systematicky pracovat, pokud jsem v klidu, stres a zátěž ovšem snáším velmi obtížně a jakékoli strategie v nich selhávají. Bylo mi tedy jasné, že na ulici plné pohybu a nutnosti soustředění toho moc nesvedu. Radši někomu neodpovím a bezpečně dojdu, kam potřebuji, než abych překonávala své limity a ve výsledku třeba spadla pod metro.

2.

    Hledala jsem tedy způsob, jak dát kolemjdoucím najevo, že v tuto chvíli nepotřebuji pomoc, aby se mě nemuseli ptát. Řečí těla jsem zkoušela vyjadřovat, že jsem zaneprázdněna. Natáčela jsem hlavu směrem k bodu, na který jsem se právě soustředila, aby to bylo všem jasné. Marně. Lidé si toho nevšímali a já musela čelit dalším neúspěchům. Pravda, někdy jsem odpovídala, dokonce se mi občas podařilo vysvětlit kolemjdoucímu, proč jsem nereagovala či proč se chovám, jak se chovám.

    Nacházela jsem i různé kličky, které vlastně používám dodnes ve chvíli, kdy cítím, že bych neodpověděla. Když mi např. někdo zatarasil cestu ve snaze mi pomoci a já to zrovna nepotřebovala, uhnula jsem od něj a řekla něco jako: "Pardon, já se Vám vyhnu..." "Pardon" nebo "moment" jsou věci, které dokážu říct snadněji než se přímo konfrontovat s položenou otázkou. To proto, že při nich stále setrvávám v jednom procesu a nepřepínám se k dalšímu úkolu.

    Také jsem velice rychle zjistila, že mám problém pouze při prvním navázání kontaktu. Když už se přes ně dostanu, dokážu být velmi příjemná. Proto jsem někdy získávala čas tak, že jsem se kolemjdoucího otázala, jestli mluví na mě. Potom už jsem se vždy zdárně dostala k odpovědi, a dokonce i k úsměvu, který si potenciální pomocník rozhodně zasloužil. Těžko mohl kdo vědět, jestli si skutečně nejsem jistá, anebo jen potřebuji získat čas. Mnohdy jsem to nevěděla ani já sama. Každopádně se má komunikace postupně dostala na celkem slušnou úroveň. Stále jsem však vnitřně nebyla spokojená.

3.

    Jednou jsem jela odpoledne ze školy a jako každý den se chystala nastoupit do metra. Neodhadla jsem vzdálenost a směřovala před soupravu. Než jsem si vše stačila dokonale zmapovat, chytil mě někdo prudce za batoh. Pochopitelně jsem se příšerně lekla. I kdyby v tu chvíli nikdo nezasáhl, nehrozilo by mi žádné nebezpečí, jelikož před nástupem do metra si vždy nejprve ověřím holí, jestli bych skutečně nastoupila do dveří. Těžko to však mohl posoudit někdo zvenčí. Je lepší zasáhnout zbytečně než nezasáhnout v pravou chvíli. Leknutí poněkud snížilo mou schopnost soustředění, navíc se situace stala nepřehlednou kvůli otevřeným dveřím u řidiče (otázce metra se budu podrobněji věnovat v jiných příspěvcích). Nakonec jsem sice nastoupila do dveří a nikoli do kabiny či kolejiště, byla jsem ovšem mírně rozrušená a po příchodu do internátu jsem si musela odpočinout. Když jsem vše napsala svému příteli, zpočátku ho to vyděsilo. Bál se, abych třeba skutečně nenastoupila před metro.

    Prožitá situace sice přímo nesouvisela s reakcí na nabízenou pomoc, jak jsem mu ji ale objasňovala, počala jsem nacházet nové odpovědi. Došlo mi, že důvodem mé špatné komunikace s kolemjdoucími na ulici není pouze neschopnost multitaskingu, ale i určitý strach. Kdyby šlo pouze o přepínání úloh, dalo by se s problémem lépe pracovat. Strach se však ovládá těžko, navíc je často nenápadný a za ledacos se skryje. Tehdy jsem však získala nové odhodlání pokusit se jej překonat.

    Rozhodla jsem se, že se zkusím přestat bát psychické bolesti, kterou u mě zejména ve výše popisovaném období vyvolávalo přepnutí pozornosti. Začala jsem hned druhý den. Vycházela jsem na ulici se slovy "NEBOJ SE!" na rtech. K odpovídání kolemjdoucím jsem se nutila násilím tím, že jsem sebou před odpovědí prudce trhla. Ono trhnutí mělo vyvolat násilné přepnutí na druhou kolej. Byl to asi takový pocit, jako když dostanete ránu. Bolelo to, ale celkem to fungovalo. "Tady máte, co jste chtěli!" říkala jsem si cynicky při pohledu na své divadlo. Celé mi to připadalo hloupé a nepřirozené. "Pane Bože, opravdu mám tohle dělat?" modlila jsem se snad po každé takové reakci. Někdy jsem trhla celým tělem, někdy stačil menší a méně nápadný otřes. Pořád to však nebylo ono.

4.

    Až jednou... Stáli jsme s přítelem na peróně metra a čekali na jeho maminku, která nahoře telefonovala. Vtom se vynořila nějaká paní s otázkou, kterým směrem jedeme. Nabídka pomoci mě v tu chvíli zaskočila, jelikož jsem ji vzhledem ke kontextu situace nečekala. "My nejedeme nikam!" odpověděla jsem trochu rázněji, než by asi bylo vhodné nebo než bych si alespoň představovala. No, asi jako když člověk něco nečeká a trochu se lekne. Můj přítel byl nevidomý a těžce nedoslýchavý, proto si nabídky pomoci nejspíše ani nevšiml. Zodpovědnost tedy byla na mně a já se toho úkolu nezhostila zrovna nejlépe. Tím jsem mohla vrhnout špatné světlo nejen na sebe, ale i na něj. Nemám přeci napsáno na čele, že jsem se prostě jenom trochu lekla, a pochybuji, že to té kolemjdoucí došlo. Navíc... jak vedle něj, usměvavého mladého muže, proboha vypadám?! Na jednu stranu jsem věděla, že to v danou chvíli lépe nešlo, na druhou stranu jsem to ale chtěla změnit. Chtěla jsem, aby i ti lidé kolem mě poznali, že dovedu a hlavně chci být velice příjemná.

    Když jsme pak druhý den jeli s přítelem a jeho maminkou tramvají a já jsem na dotaz nějaké paní, jestli si chci sednout, sice odpověděla "Ne, já jedu kousek!", ale opět o něco rázněji, než bych si přála (nijak markantně, ale prostě jsem to nečekala), byla jsem si stoprocentně jistá, že s tím chci něco dělat. A najednou mě napadlo zcela prosté řešení! Když mi někdo nabídne pomoc, nebudu se stresovat s tím, že bych mu měla hned odpovědět. Prostě ho napřed pozdravím. Tím získám dostatek času a klidu, abych mohla odpovědět kolemjdoucímu na to, na co se mě ptal.

    Pokud se zrovna potřebuji více soustředit a nabídka pomoci mě ruší, prostě se zastavím, abych odpovídáním za každou cenu neohrozila vlastní bezpečnost. Zároveň se dokážu i usmát a mám radost, že i v těchto pro mě zátěžových situacích vyzařuji to, co skutečně vyzařovat chci. A když se necítím nebo je nabídka pomoci vyslovena skutečně v nevhodnou chvíli, řeknu třeba: "Moment!" nebo: "Moment, soustředím se." Někdy také nahlas okomentuji, co jdu právě dělat, např. "Já si, s dovolením, dohledám ten eskalátor", aby kolemjdoucí věděli, proč zrovna jdu tak divně. Jindy zavrtím hlavou. Pravda, někdy jsem unavená, více se soustředím nebo spěchám a pak se nic z toho nepovede. To už asi nezměním. Alespoň ne jinak, než že o tom budu mluvit. Snad to pomůže nejen mně, ale i jiným nevidomým a lidem kolem nich...

Poznámka:
Původní verze tohoto článku vznikla v říjnu roku 2018 pro účely facebookové stránky "Já slepá v ulicích". Proto vy, kteříse k němu dostáváte přes tento blog, můžete vidět nesrovnalosti v některých údajích. Toho, kdo je zde označen jako přítel, v článcích pod štítkem "Já slepá v životě" označuji jako manžela. Je to způsobeno pouze časovým odstupem mezi příspěvky, nikoli nepravdivostí mnou publikovaných informací.