Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    Leckdo už jistě zaznamenal dlouhé fronty na pamětní tisícikorunovou bankovku. Já je zaznamenala díky jednomu „investorovi“ z mého okolí, který do čekání ve frontě na tento poklad zaangažoval snad veškerou dostupnou populaci.     Naprosto mě však šokoval jeho postoj k případnému zapojení nevidomého do této aktivity. Podle důvěryhodného zdroje prý řekl, že kdybych byla taky tady, šel by do fronty se mnou. Díky tomu, že jsem nevidomá, bychom mohli všechny předběhnout, protože postižení mají ve frontě přednost.   Mají nevidomí opravdu přednost?     Člověk se zdravotním postižením má opravdu přednost tam, kde to dává smysl. Je fajn pustit člověka o berlích před sebe ve frontě v obchodě nebo v bance, aby nemusel dlouho stát, protože má tělesné postižení.     Já mám ale jako mladá nevidomá žena, která není těhotná a nemá jiné zdravotní problémy, pouze omezení orientace, nikoli pohybu. To znamená, že m...

    Když máte pocit, že se nevidomý řítí do nebezpečí, první, co vás napadne, je zakřičet „Pozor!“. Tohle slovíčko ale může být pěkně záludné. Pojďme se na to společně podívat:   Zastavit, nebo uhnout?     Když zakřičíte „Pozor!“, znamená to nebezpečí, ale nevidomý neví jaké.   Příklad     Na nevidomého se řítí tiché auto. Kolemjdoucí zakřičí „Pozor!“. Nevidomý zastaví, aby zjistil, co se děje. Auto ho srazí.   Řešení     Pokud se vám v takové situaci podaří zachovat chladnou hlavu, je lepší zakřičet „Auto!“, „Zpátky, auto!“ nebo něco podobného.      To je samozřejmě velmi obtížné a ani vy, ani nevidomý byste nemuseli stihnout zareagovat. Berte tedy tento příklad spíš jako modelový, abychom pochopili, co se to při tom „pozoru“ vlastně děje.   Příklad 2     Nevidomý jde po ulici a před ním je výkop. Kolemjdoucí zakřičí „Pozor!“. Nevidomý neví, co se...

    Minule jsem tu povídala o tom, jak mohou maličkosti jako pozdrav nebo otočená hlava ovlivnit vnímání situace nevidomým. Dnes v tom budeme ještě chvilku pokračovat a doufám, že to bude nejen poučné, ale i zábavné.       „Nevidíš? Budu ti tykat!“     „Tykáš mi? Odkud se známe?“     Občas se stane, že někteří tykají lidem s handicapem jen proto, že jsou postižení. Někdy dojde i ke komické situaci, že čtyřicetiletý pán tyká čtyřicetiletému pánovi. Jeden takový čtyřicátník to vyřešil elegantně: začal podobným výtečníkům tykat taky a zřejmě to muselo být dost legrační.   Nejsme náhodou trochu tentonons?     Možná si někdo z vás řekne, že to jsou jen zdvořilostní maličkosti, ze kterých není třeba dělat vědu. Budete mít pravdu, rozhodně není nutné se urážet, i když je pravda, že si osobně podezřelé „tykače“ radši prověřuju, jestli mi netykají jen proto, že nevidím. To by totiž...