Pozor na „Pozor!“
Zastavit, nebo uhnout?
Když zakřičíte „Pozor!“, znamená to nebezpečí, ale nevidomý neví jaké.
Příklad
Na nevidomého se řítí tiché auto. Kolemjdoucí zakřičí „Pozor!“. Nevidomý zastaví, aby zjistil, co se děje. Auto ho srazí.
Řešení
Pokud se vám v takové situaci podaří zachovat chladnou hlavu, je lepší zakřičet „Auto!“, „Zpátky, auto!“ nebo něco podobného.
To je samozřejmě velmi obtížné a ani vy, ani nevidomý byste nemuseli stihnout zareagovat. Berte tedy tento příklad spíš jako modelový, abychom pochopili, co se to při tom „pozoru“ vlastně děje.
Příklad 2
Nevidomý jde po ulici a před ním je výkop. Kolemjdoucí zakřičí „Pozor!“. Nevidomý neví, co se děje. Lekne se, zazmatkuje a uskočí přímo do díry.
Řešení
Tady je to o dost jednodušší. Místo „Pozor!“ zakřičte „Stop!“ nebo „Díra!“. Nevidomý sice může správně zareagovat i na „Pozor!“, jenže neví, co se děje. Může se pak zbytečně leknout a v panice přemýšlet, co se na něj řítí.
Planý poplach
Už jsme si řekli, že slovo „Pozor!“ je příliš neurčité, takže když ho zakřičíte, nevidomý nemusí chápat, co se přesně děje.
Další věc je hromada planých poplachů, se kterými se nevidomý může setkat. Kolemjdoucí ne vždy správně odhadne, co je pro něj opravdu nebezpečné. Proto často křičí „Pozor!“ i před schody nebo zdí. To ale není nutné, hůl takovou překážku snadno nahmatá, a pokud ne, je to problém nevidomého.
Zdraví mohou ohrozit pouze překážky od pasu nahoru (cedule, poštovní schránky aj.)
Desetkrát se leknu, pojedenácté s tím seknu
Pokud někdo zakřičí „Pozor!“, znamená to pro mě, že jsem ve velkém nebezpečí. Pod tím nebezpečím si představuju pád z větší výšky, sražení autem, pád lešení na hlavu a jiné věci, které mě mohou zranit či zabít. (Náraz do sloupu za velké nebezpečí nepovažuju, maximálně budu mít bouli, ale to může každý nevidomý prožívat jinak, proto nechci jednoznačně tvrdit, že to nebezpečí není.) Při každém výkřiku „Pozor“ se tedy příšerně leknu a začnu prožívat stres.
Často se mi stávalo, že někdo zakřičel „Pozor“, ale žádná hrozba se nekonala. Přemíra stresu může způsobit, že zazmatkuju nebo se budu špatně soustředit dalších pár minut, a pak kvůli tomu třeba zbytečně zabloudím nebo spadnu.
Proto se můj mozek začal bránit tím, že to pouští jedním uchem tam, druhým ven. Podprahový stres zažívám stále, ale obrnila jsem se vůči němu tak, aby mě neohrožoval.
Tím pádem se ale může stát, že až to „Pozor!“ jednou bude oprávněné, nezareaguju včas na hrozbu. Každý nevidomý je jiný a reaguje jinak, takže to nemusí platit pro všechny. Přesto je lepší slovo „Pozor!“ nahradit a používat ho opravdu jen při závažném ohrožení.
Při ohrožení nepřemýšlet!
Pokud opravdu uvidíte člověka, který se řítí do dvoumetrové díry nebo na kterého se valí náklaďák, samozřejmě nepřemýšlejte – i kdyby to bylo to „Pozor!“, možná to pomůže. Pokud si ale přečtete, že je lepší ho nahradit a proč, budu mít čisté svědomí, že se to možná někdy podaří tam, kde je to potřeba.
Každý z nás reaguje jinak. Za sebe můžu říct, že pokud bych nebyla v dobré psychické kondici, mohla bych se po výkřiku „Pozor“ leknout i tak, že bych se vřítila přímo do nebezpečí. Mohla bych třeba strčit do nestabilního lešení a shodit ho i s řemeslníkem apod.
Ještě se mi, chvála Bohu, nic takového nestalo, ale to je asi i proto, že jsem na zvolání „Pozor!“ v podstatě přestala reagovat, jelikož mi plané poplachy opakovaně působily nepotřebný stres. A to asi není ideální.
Poznámka
Myšlenka, že se slovo „Pozor!“ má v ideálním případě nahrazovat např. slovem „Stop!“, není z mé hlavy. Před více než deseti lety jsem se o ní dověděla od mladého vychovatele, který na tento problém byl upozorněn v rámci školení.
Samozřejmě ani sebelepší komunikace ve stresové situaci nespasí. Nevidomý může mít pomalejší reakce nebo může být ve stresu třeba proto, že strašně spěchá, a tak nemusí zareagovat ani na to „Stop!“ To se ostatně přímo se mnou stalo onomu mladému vychovateli ve školní jídelně. Teď je mi ale o pár let víc a s tím shonem se to snažím nepřehánět, i když to ne vždy vychází.
Názor, že někteří nevidomí mohou kvůli planým poplachům přehlédnout skutečnou hrozbu, už pochází z mé vlastní zkušenosti. Kdysi jsem o této problematice psala v článku „Ne pozor, ale stop!“ (https://seslepcemoslepote.blogspot.com/2020/02/ne-pozor-ale-stop.html).
Pár zajímavostí pro zvídavce:
1. Pokud mě někdo výkřikem „Pozor!“ upozorní na překážku, o které už vím, je to vlastně hrozba navíc. Vím třeba, že mě čeká lešení, které už jsem potkala včera. Pokud před tímto lešením někdo zakřičí „Pozor!“, mělo by mi to teoreticky působit méně stresu.
Opak je pravdou. Nejen že se soustředím na lešení, ale můj mozek ještě k tomu hledá další hrozbu nebo změnu. Je totiž naučený, že je upozorňován na věci, o kterých neví. Dostává tak úkol navíc – kromě soustředění se, jak obejít lešení, musím zároveň prozkoumat, jestli mi teda nehrozí ještě něco.
To, že kolemjdoucí neví, že o překážce vím, si můj mozek uvědomí až později, kdy je po všem a já můžu přemýšlet. Kvůli tomuto nadbytečnému soustředění po upozornění většinou mlčím a vypadám, že jsem kolemjdoucího neslyšela nebo že ho schválně ignoruju. Ve skutečnosti se jen potřebuji zorientovat v úkolu, který mě čeká, a co nejdříve se zbavit přebytečného stresu. Nemám tak kapacitu ještě někomu děkovat nebo se usmívat. To nemusí platit o všech nevidomých, souvisí to s psychikou a ta se liší člověk od člověka.
2. Slovo „Pozor!“ mi nepůsobí stres od někoho, koho znám. Např. Moje tchyně ho používá i v situacích, které přímo neohrožují život nebo zdraví, ale já jsem na to zvyklá a reaguji na to přiměřeně.
Řídím se nejen tím, kdo mě upozorňuje, ale i tónem hlasu. Většina kolemjdoucích při výkřiku „Pozor!“ panikaří, a tak jejich hlas zní nervózně. To mohlo způsobit můj pocit, že „Pozor!“ znamená ohrožení života nebo zdraví.
Co popřát na závěr?
Pozor na „Pozor!“, ať se z toho všichni nezblázníme, a nejlépe ať je těch příležitostí k „pozoru“ co nejméně. Sice tady píšu o stresu nevidomého, ale moc dobře vím, že už vidět jeho samostatnou chůzi, natož pak nějaké ohrožení, může být velmi stresující i pro vás kolemjdoucí. Nepíšu tyhle stránky, abych se cítila líp, ale aby bylo vám dobře se mnou a dalšími „slepými v ulicích“, i když jsme každý jiný, ať už vidíme nebo ne. Tak šťastnou cestu a POHOV!
Komentáře
Okomentovat