NE POZOR, ALE STOP!

Představme si nevidomého, který jde po své každodenní trase, např. z práce. Před ním je díra, která tam normálně nebývá. Vidí to kolemjdoucí.

Dál to může vypadat třeba takhle:

Varianta A:

„Pozor, pozor, pozor!“

pokřikuje kolemjdoucí. V hlase má neklidný tón, který bych osobně označila jako panický.

„Jéjda, zas nějaký panikář bez zkušeností!“ pomyslí si otráveně nevidomý a pokračuje v cestě. Už se mu totiž mockrát stalo, že na něj někdo pokřikoval, on zpozorněl, ale byla tam jen zeď nebo obrubník, kolem kterých chodí každý den. Asi jako v té bajce o chlapci, který pořád volal „Vlk, vlk!“ „Kdo má na to panikaření pořád nervy?!“ ulevuje si v duchu a padá do díry.

Varianta B:

„Stop, před Vámi je výkop,“

upozorňuje kolemjdoucí jasně, stručně, ale klidným, vyrovnaným tónem hlasu. (Pokud je hluk, může nevidomému lehce položit ruku na rameno.) Takovému upozornění nevidomý důvěřuje, proto zastaví nebo zpomalí. Pak buď využije nabídky pomoci v podobě převedení či kvalitního popisu, nebo překážku sám obejde.

Varianta A je samozřejmě trochu přehnaná, přesto je dobré se občas zamyslet, jakým způsobem nejlépe upozornit nevidomého na změnu a přitom ho nevyděsit víc, než je nutné. Představte si, že řídíte auto. Vedle vás sedí panikařící osoba a pokřikuje na vás „Pozor, pozor, pozor!“ před každou jen trochu ostřejší zatáčkou. A je jí úplně jedno, že jste dobrý řidič.

    Když vám to udělá třeba pětkrát, začnete mít lidově řečeno nervy v kýblu. Po desáté už dotyčného ignorujete, protože je to dost stresující a vy se nechcete vybourat. A pak neposlechnete třeba závažné upozornění. Takže pokud se někdy setkáte s mnou popsanou „variantou A“, nemusí být na vině tvrdohlavý nevidomý.