Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    Samozřejmě mě nesmíte brát doslova. Tímto neobvyklým způsobem bych ráda zakončila předchozí povídání o opatrnosti a bezpečnosti. Jednak proto, že mám ráda realistické happyendy, jednak proto, aby nevznikl dojem, že nevidomý musí vycházet na ulici plný strachu, když tam nehodlá rozdávat peníze ani informovat kolemjdoucí o cíli své cesty či místě svého bydliště.   Strach a opatrnost nejsou totéž     Občas se setkávám s mýtem, že když dodržuji na veřejnosti určitá bezpečnostní opatření, automaticky to znamená, že u toho prožívám strach. Podotýkám, že tento předsudek jsem zažila jak u vidících, tak u nevidomých, a stejně tak jsem ho u mnohých příslušníků obou skupin nezažila (těch naštěstí bylo víc). U některých lidí sice opravdu může být opatrnost spojena se strachem, ale rozhodně nemůžeme říct, že všichni opatrní se bojí, protože jsou opatrní.     Jistě si všichni vybavujeme bezpečnostní opatření spojená s koronavirem...

    Minule jsme si ukázali, proč by vlastně nevidomý měl být na ulici opatrný. Dnes si řekneme pár věcí, na které je lepší se ho na veřejnosti neptat:   1.       „Nemáte náhodou deset korun?“     Je nepříjemné uvíznout a nemít na autobus nebo mít hlad a žízeň a nemít na to. Přesto bych ráda apelovala na všechny, kteří potřebují nějakou tu korunu, aby nikdy neprosili o peníze nevidomého, který je sám nebo s jiným nevidomým. Nikdy totiž neví, kdo je kolem něj. A hladový prosebník, co si budeme povídat, má asi jiné starosti než ho chránit.      Člověk prosící o peníze může být slušný a opravdu chtít jenom to pivko. Jenže tam může být někdo další, kdo uvidí, že nevidomý má peníze a hlavně kde je má. Uvědomte si, že když nevidíte, nemůžete se důkladně rozhlédnout.     Je mi jasné, že podobní prosebníci si tento článek nepřečtou. Přesto věřím, že by mohl být k užitku ostatním. Ti moho...

    „Slečno, nechcete půjčit deštník?“ dolehl ke mně z druhé strany chodníku hlas mladého sympaťáka, když jsem se před pár lety v nehorázném srpnovém lijáku vracela domů od našich.     „Dobrý den, ne, děkuji, já tady kousek bydlím,“ odpověděla jsem s úsměvem (a přiznávám, že bez rozmyslu) a pokračovala v poklusu. Občas se mi zdálo, že jsem vedle sebe zaslechla kroky. Vlastně to spíš znělo, jako by ten člověk beze spěchu kráčel vedle mě. Že by ten muž měl stejnou cestu? Kdyby mě sledoval, musel by přece běžet, vždyť já skoro letím. Tak to asi nebude on.      Krokům vedle sebe jsem skoro nevěnovala pozornost, vždyť jsem byla prakticky pod sprchou. Stejně jsme na maloměstě, takže i kdyby někdo zjistil, kde bydlím, nebyla by to pro něj žádná novinka. Navíc to vůbec nemusí být on. A možná tam ani nikdo není, vždyť přes déšť, vlastní kroky a hůl skoro nic neslyším.     O pár týdnů později jsme byli na večern...