Tajemný „Deštníkář“ aneb Neopatrné kecání může nevidomého i ohrozit

    „Slečno, nechcete půjčit deštník?“ dolehl ke mně z druhé strany chodníku hlas mladého sympaťáka, když jsem se před pár lety v nehorázném srpnovém lijáku vracela domů od našich.

    „Dobrý den, ne, děkuji, já tady kousek bydlím,“ odpověděla jsem s úsměvem (a přiznávám, že bez rozmyslu) a pokračovala v poklusu. Občas se mi zdálo, že jsem vedle sebe zaslechla kroky. Vlastně to spíš znělo, jako by ten člověk beze spěchu kráčel vedle mě. Že by ten muž měl stejnou cestu? Kdyby mě sledoval, musel by přece běžet, vždyť já skoro letím. Tak to asi nebude on.

    Krokům vedle sebe jsem skoro nevěnovala pozornost, vždyť jsem byla prakticky pod sprchou. Stejně jsme na maloměstě, takže i kdyby někdo zjistil, kde bydlím, nebyla by to pro něj žádná novinka. Navíc to vůbec nemusí být on. A možná tam ani nikdo není, vždyť přes déšť, vlastní kroky a hůl skoro nic neslyším.

    O pár týdnů později jsme byli na večerní procházce. Najednou se z nedaleké hospody vykymácel mladý muž s kapucí, evidentně pod vlivem něčeho, a začal za námi chodit (nejsem paranoidní, i slepý pozná, když za ním někdo pořád mění směr, a tehdy nepršelo). Později toho nechal, protože pochopil, že je se mnou vidící. Příhoda se naštěstí už neopakovala, zřejmě to byl jen někdo se špatnou opicí.

    Co by se ale stalo, kdybych šla sama? Na večerní procházky sama nechodím, ale co kdybych se třeba vracela pozdním autobusem ze školy a neměl pro mě kdo dojít? Mohl to být ten muž s deštníkem? Těžko říct, protože tehdy nepromluvil a předtím ho zase neviděl žádný vidící. A pokud to byl on, chodil by za námi, kdybych mu tehdy neřekla, že tam kousek bydlím? A jen tak mimochodem, měl vůbec ten deštník? Co by se stalo, kdybych v tom srpnu nabídku přijala? …

    Můj zážitek naštěstí patří pouze k těm, které člověku jen trochu zvednou adrenalin. Mohl to ostatně být i nějaký žertík. Lidé se zdravotním postižením se ale, stejně jako kdokoli jiný, reálně stávají obětmi přepadení a okradení. Oproti vám však mají jednu nevýhodu: jsou zranitelnější.

    Člověk, který nevidí, musí být o něco opatrnější než osoba bez postižení. Nemůže se rozhlédnout, kdo se na něj dívá, když stojí u domu a vytahuje z kabelky klíče nebo zánovní mobil. Pokud prší, nemusí slyšet, že se za ním někdo potichu plíží. Jestliže u něj někdo zazvoní a ohlásí se jako kontrola plynu, nemá si to jak ověřit. A tak bychom mohli pokračovat. Tímto malým úvodem jsem vám snad ukázala, že opatrnost není jen směšným požadavkem paranoidních babek. To abychom si o ní mohli příště zcela vážně, bez předsudků, popovídat.

 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda     Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.     Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podra
Další informace

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.      Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.   Mýty o životě a lidech obecně     Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace