Tajemný „Deštníkář“ aneb Neopatrné kecání může nevidomého i ohrozit

    „Slečno, nechcete půjčit deštník?“ dolehl ke mně z druhé strany chodníku hlas mladého sympaťáka, když jsem se před pár lety v nehorázném srpnovém lijáku vracela domů od našich.

    „Dobrý den, ne, děkuji, já tady kousek bydlím,“ odpověděla jsem s úsměvem (a přiznávám, že bez rozmyslu) a pokračovala v poklusu. Občas se mi zdálo, že jsem vedle sebe zaslechla kroky. Vlastně to spíš znělo, jako by ten člověk beze spěchu kráčel vedle mě. Že by ten muž měl stejnou cestu? Kdyby mě sledoval, musel by přece běžet, vždyť já skoro letím. Tak to asi nebude on.

    Krokům vedle sebe jsem skoro nevěnovala pozornost, vždyť jsem byla prakticky pod sprchou. Stejně jsme na maloměstě, takže i kdyby někdo zjistil, kde bydlím, nebyla by to pro něj žádná novinka. Navíc to vůbec nemusí být on. A možná tam ani nikdo není, vždyť přes déšť, vlastní kroky a hůl skoro nic neslyším.

    O pár týdnů později jsme byli na večerní procházce. Najednou se z nedaleké hospody vykymácel mladý muž s kapucí, evidentně pod vlivem něčeho, a začal za námi chodit (nejsem paranoidní, i slepý pozná, když za ním někdo pořád mění směr, a tehdy nepršelo). Později toho nechal, protože pochopil, že je se mnou vidící. Příhoda se naštěstí už neopakovala, zřejmě to byl jen někdo se špatnou opicí.

    Co by se ale stalo, kdybych šla sama? Na večerní procházky sama nechodím, ale co kdybych se třeba vracela pozdním autobusem ze školy a neměl pro mě kdo dojít? Mohl to být ten muž s deštníkem? Těžko říct, protože tehdy nepromluvil a předtím ho zase neviděl žádný vidící. A pokud to byl on, chodil by za námi, kdybych mu tehdy neřekla, že tam kousek bydlím? A jen tak mimochodem, měl vůbec ten deštník? Co by se stalo, kdybych v tom srpnu nabídku přijala? …

    Můj zážitek naštěstí patří pouze k těm, které člověku jen trochu zvednou adrenalin. Mohl to ostatně být i nějaký žertík. Lidé se zdravotním postižením se ale, stejně jako kdokoli jiný, reálně stávají obětmi přepadení a okradení. Oproti vám však mají jednu nevýhodu: jsou zranitelnější.

    Člověk, který nevidí, musí být o něco opatrnější než osoba bez postižení. Nemůže se rozhlédnout, kdo se na něj dívá, když stojí u domu a vytahuje z kabelky klíče nebo zánovní mobil. Pokud prší, nemusí slyšet, že se za ním někdo potichu plíží. Jestliže u něj někdo zazvoní a ohlásí se jako kontrola plynu, nemá si to jak ověřit. A tak bychom mohli pokračovat. Tímto malým úvodem jsem vám snad ukázala, že opatrnost není jen směšným požadavkem paranoidních babek. To abychom si o ní mohli příště zcela vážně, bez předsudků, popovídat.

 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pět mýtů nevidomých o nevidomých

    Taky tolik nesnášíte takové ty články typu „Pět tipů, jak si udržet šťastnou mysl“, „Deset faktů o blablabla“ nebo „Pět kroků ke spokojenému životu“? Já jakbysmet. Nejvíc mi asi vadí taková nějaká nabubřelost a dojem, že autor spolkl moudrost světa (resp. právě že nespolkl) a hodlá nacpat komplexní problém do zjednodušující, nejednou nepadnoucí škatule. Asi jako když se obří kozačky s kožichem snažíte mermomocí napěchovat do krabice od elegantních polobotek a divíte se, že to nejde.     Facebooková stránka "Já slepá v životě" a blog "Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte" ovšem před pár dny svorně oslavily páté výročí své existence, takže by to přeci jen nějakou tu pětku chtělo. A tak jsem se rozhodla navzdory kozačkové nechuti sesmolit pět něčeho, abychom to tu trochu oslavili. Mých pět mýtů nevidomých o nevidomých tedy prosím neberte jako vyčerpávající výčet všeho, co si který nevidomý kdy o jiném nevidomém pomyslel. Je to spíš takových pár střípků, které j
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace

Pohádka o dotazníku spokojenosti aneb Komplikovaná nepřístupnost

    Jeden občas neví, co má dělat, když něco není přístupné tak blbě, že neexistuje jednoznačná odpověď na to, kam to hlásit.     Tak např. můj nákup horkovzdušné fritézotrouby: Na samotném nákupu by nic tak divného nebylo, jenže pak dorazil dotazník spokojenosti, který mi solidně zamotal hlavu. Při samotném nákupu jsem měla problém s přístupností, protože mi odečítač nehlásil, jestli mám vybranou možnost dopravy, kterou jsem si zvolila. Zjednodušeně řečeno přepínač sice přepínal, ale nemluvil. Když už jsem byla vybídnuta k tomu vyplnění dotazníku, napsala jsem jim to tam do recenze.     Jenže tu byl další problém: vadami v oblasti přístupnosti trpěl i samotný dotazník. Na posuvníku, který mi odečítač hlásil jako "posuvník 0 nedostupné", jsem měla vyznačit míru spokojenosti tak, že se posunu doprava směrem k veselému smajlíku. Podotýkám, že pokud odečítač o něčem říká, že je to nedostupné, většinou to tak i je. Na posuvníku se nedalo posunout doprava ani nikam jinam, na
Další informace