Na co se neptat nevidomého na veřejnosti

    Minule jsme si ukázali, proč by vlastně nevidomý měl být na ulici opatrný. Dnes si řekneme pár věcí, na které je lepší se ho na veřejnosti neptat:

 

1.      „Nemáte náhodou deset korun?“

    Je nepříjemné uvíznout a nemít na autobus nebo mít hlad a žízeň a nemít na to. Přesto bych ráda apelovala na všechny, kteří potřebují nějakou tu korunu, aby nikdy neprosili o peníze nevidomého, který je sám nebo s jiným nevidomým. Nikdy totiž neví, kdo je kolem něj. A hladový prosebník, co si budeme povídat, má asi jiné starosti než ho chránit.

    Člověk prosící o peníze může být slušný a opravdu chtít jenom to pivko. Jenže tam může být někdo další, kdo uvidí, že nevidomý má peníze a hlavně kde je má. Uvědomte si, že když nevidíte, nemůžete se důkladně rozhlédnout.

    Je mi jasné, že podobní prosebníci si tento článek nepřečtou. Přesto věřím, že by mohl být k užitku ostatním. Ti mohou buď dát na nevidomého pozor, pokud se rozhodne peníze vytáhnout, nebo dát peníze místo něho. Anebo, a to asi hlavně, nesoudit nevidomého, pokud se rozhodne nedat.

 

2.      „Kolik máš peněz?“

    Tuhle otázku je fajn nepokládat obzvlášť v místě bydliště nevidomého nebo tam, kde se častěji pohybuje. Stejně tak je lepší se jí vyhnout, pokud nevidomý po setkání s vámi zůstává sám (např. odchází domů nebo má ve městě ještě další vyřizování). To platí zejména v případě, že jste tu noví a neznáte lidi kolem.

    Nevidomý se nemůže rozhlédnout. Vy odejdete a někdo z místních si pak může užít bohaté žně. Stejně tak je dobré se na veřejnosti neptat na věci jako telefon, počítač a vůbec cokoli, co má vyšší hodnotu a mohlo by být odcizitelné.

 

Pro jistotu se vyhněte i důchodu a dávkám

    Nerada to říkám, ale bohužel existují lidé, kteří se domnívají, že člověk se zdravotním postižením zneužívá sociální dávky. Téma je to složité, ale pokud vím, častým argumentem k nenávisti je přesvědčení, že „žijou z našich daní“. Osobně nemám problém prozradit stupeň svého invalidního důchodu. Jenže to asi i proto, že většinou odhadnu, kdo si to spojí s poklesem pracovní schopnosti o příslušné procento a z toho vyplývajícími překážkami, jejichž překonávání mi důchod kompenzuje. A ti ostatní pro mě stojí za starou bačkoru, obzvlášť pokud už jim to někdo vysvětloval a oni si pořád melou své (více se tomuto tématu případně budu věnovat jindy).

    V některých případech ale existuje riziko něčí ukřivděnosti, jak je to nespravedlivé, když ten postižený má všechno zadarmo a já tu musím makat jak šroub. A samozřejmě někdy u té ukřivděnosti nemusí zůstat. Pokud si nejste jistí, jaké lidi má nevidomý kolem sebe, je lepší být opatrný.

 

3.      „Kam jdete?“

    Přiznám se, že pokud se mě takhle zeptá někdo, koho znám, odpovím mu. Asi tak nějak, doufám, že správně, předpokládám, že se předtím rozhlédl, jestli někdo nepovolaný neposlouchá. Od někoho, koho neznám, a o kom tedy nevím, zda mu mohu věřit, je to dost neslušná otázka, na kterou se navíc neptáme ani vidomých. Když mi ji někdo položí, nemám šanci zjistit, jestli za mnou pak nejde on nebo někdo jiný, kdo nás poslouchal. Když jdu sama, soustředím se na spoustu jiných věcí a nemám čas ještě zjišťovat, komu jsem to vlastně řekla, kam jdu.

 

„Jdete do hudební školy?“

    Aby se to dobře pamatovalo, připojím humornou historku z dob svého studia na konzervatoři. Jdu takhle do školy a najednou mě zastaví pán a ptá se: „Dobrý den, jdete do hudební školy?“

    V té době jsem byla hezká mladá slečna (to říkali vidící, ne já), navíc jsme ve škole často mívali přednášky preventistů od policie. Dnes bych se asi zeptala, proč se ptá. Tehdy jsem ale jen zrychlila krok a dělala, že neexistuju.

    Až později mě napadlo, že pán se možná chtěl zeptat na cestu a nechtěl mě přivést do rozpaků tím, že se mě bude ptát na místo, které neznám. Pokud se dostanete do situace jako on, budu radši, když se mě zeptáte třeba: „Dobrý den, nevíte náhodou, kde je tu hudební škola?“

    Další možností, která mě napadá, je, že tam pán šel a chtěl mi nabídnout doprovod. Pak by se mohl zeptat např. takto: „Dobrý den, jdu do hudební školy, nejdete tam taky? Že bych vás tam vzal.“

 

4.      „Promiňte, vy tady bydlíte?“

    Myslím si, že pro nevidomého, který se nemůže rozhlédnout teď ani potom, platí podobná pravidla jako pro malé děti: neříkat neznámým lidem, kde bydlím. Pokud na nevidomého takto zavoláte, není vyloučeno, že se stane středem nejen vaší pozornosti. Pro člověka, který by rád něco nepěkného provedl, může být informace, kde bydlí nevidomý, velmi zajímavá. Můžeme totiž být snadnější kořistí.

 

5.      „Jak to bylo s tím přepadením?“

    Jedna nevidomá žena byla napadena kousek od svého domu, když šla s rodinou na večerní procházku. Vše naštěstí dopadlo dobře, útočník ji pouze chytil za ruku, a když zjistil, že je na místě vidící, utekl. Vzhledem k tomu, že k ničemu závažnému nedošlo a útočníka nebylo možné popsat, rodina vlastně neměla kvůli čemu zavolat policii (na to samozřejmě existují různé názory, což zde nebudeme rozebírat a budeme respektovat rozhodnutí lidí, kteří byli přímo na místě).

    O pár let později přišel někdo na návštěvu a napadlo ho zajít si právě do hospody, odkud tehdy vyšel útočník. O tom, kde k útoku došlo, nic nevěděl, a tak se napadené zeptal, jak to vlastně bylo. Ve městě nikdy nebyl, a tak si nebylo jak ověřit, jestli útočník náhodou v té hospodě není. Vidící návštěvník měl pocit bezpečí, jelikož tu byli jen dva neškodně vypadající muži a vrchní, stejně to ale bylo nepříjemné, protože nevidomý takovou zpětnou vazbu nemá.

    Nešlo samozřejmě jen o bezpečí nevidomé – útok byl pravděpodobně jen nějaký žertík, protože k ničemu dalšímu už nedošlo. Historka se však odehrála na malém městě. Pokud by se, dejme tomu, donesla nějaké místní drbně, mohla by být celá věc špatně pochopena. Někdo by např. mohl útok vyhodnotit jako závažnější, než ve skutečnosti byl, a vidící příbuzní napadené by mohli být obviněni, že se nezachovali jinak (to jsou ti, kteří nepomohli, nepostarali se …).

 

Jak se tedy zeptat

    Pokud se na něco podobného chcete nevidomého zeptat, je vhodnější to udělat v jeho nebo vaší domácnosti. Výjimkou je samozřejmě situace, kdy se s nevidomým dobře znáte a vídáte se často. Jsou lidi, se kterými se na veřejnosti bavím naprosto o všem, protože vím, že pokud bude něco podezřelého, upozorní mě.

    Není potřeba si pamatovat otázky, které jsem tu vyjmenovala. Stačí si uvědomit, že vy se můžete rozhlédnout, ale nevidomí ne, a podle toho se pak zachovat, když se rozhodnete mluvit o jeho osobních záležitostech.

 

Nejsem náhodou trošku paranoidní?

    Než jsem tenhle článek napsala, samozřejmě jsem si minimálně stokrát položila otázku, kam až sahá můj patent na pravdu. Nikdy jsem neviděla, a tak nemusím mít stoprocentně přesnou představu o tom, jak moc je svět kolem mě vlastně bezpečný. Ostatně i mezi nevidomými jsou na tohle různé názory, vždyť i každý vidomý je jinak opatrný. A tak jsem se rozhodla počítat s nejhoršími variantami všeho s tím, že čím větší bezpečí zajistím sobě a dalším nevidomým, tím méně zkazím. Na konec tohoto příspěvku přikládám osobní statistiku, s kolika útoky na nevidomého jsem se já sama setkala ve svém okolí, abyste se mohli sami lépe přesvědčit.

    Osobně nepatřím k lidem, kterým by vadila představa, že paní Nováková odvedle rozebírá, kolikrát a jak mocně jsem si prdla nebo kdo z nás má větší byt. Jsou ale situace, které mohou ohrozit mé bezpečí nebo bezpečí mých blízkých.

    Nejsem samozřejmě naivní, kdybych chtěla já jako útočník něco provést nevidomému, asi bych se ho na nic neptala a jen ho potichoučku sledovala. Ale kdyby mě na něj nikdo neupozornil neopatrným komentářem na ulici, možná bych o něm ani nevěděla nebo bych si myslela, že slepec nemůže mít peníze nebo mobil. Je ale pravda, že jsem nikdy nebyla vidomým útočníkem v lihu, tak kdoví. Právě proto bych to nezkoušela a přikláněla bych se k názoru, že lidé jsou různí a někdy je lepší nepokoušet osud.

 

Osobní statistika

n  2x mě někdo na ulici poprosil o peníze, když jsem byla sama bez vidícího

n  1x mi byl na ulici odcizen starý telefon (z velké části kvůli mé neopatrnosti – měla jsem ho v kapse s rozbitým zipem a zloděj zřejmě viděl, že ho tam po skončení hovoru dávám)

n  1x se na mě někdo pokusil zaútočit

n  V rozmezí deseti let jsem se doslechla o cca pěti případech okradení nevidomého, z toho ve třech případech byla na vině neopatrnost nevidomého (1x nevhodné umístění osobních věcí, 2x prosba kolemjdoucího o pomoc s ovládáním telefonu) a v jednom případě neopatrnost jiných osob (nedbalé hlídání budovy)

n  1x hrozilo přepadení nevidomé ženě

n  Kvůli neurčenému počtu pokusů o přepadení nevidomých žen byly pořádány kurzy sebeobrany

n  1x byla nevidomá žena sexuálně obtěžována (zde není jasné, zda byla obětí pouze jako žena nebo jako žena se zdravotním postižením)

n  1x byl nevidomý muž okraden a zbit poté, co si na poště vyzvedl důchod (případ je starší než 10 let, možná si ho pamatujete ze zpráv)

n  1x byla nevidomá seniorka povalena na zem a okradena na Štědrý den, přestože šla s vidící kamarádkou, skončila v nemocnici (případ je starší než deset let)