Důležitou informaci dává pozdrav i vykání

    Minule jsem tu povídala o tom, jak mohou maličkosti jako pozdrav nebo otočená hlava ovlivnit vnímání situace nevidomým. Dnes v tom budeme ještě chvilku pokračovat a doufám, že to bude nejen poučné, ale i zábavné.

 

    „Nevidíš? Budu ti tykat!“

    „Tykáš mi? Odkud se známe?“

    Občas se stane, že někteří tykají lidem s handicapem jen proto, že jsou postižení. Někdy dojde i ke komické situaci, že čtyřicetiletý pán tyká čtyřicetiletému pánovi. Jeden takový čtyřicátník to vyřešil elegantně: začal podobným výtečníkům tykat taky a zřejmě to muselo být dost legrační.

 

Nejsme náhodou trochu tentonons?

    Možná si někdo z vás řekne, že to jsou jen zdvořilostní maličkosti, ze kterých není třeba dělat vědu. Budete mít pravdu, rozhodně není nutné se urážet, i když je pravda, že si osobně podezřelé „tykače“ radši prověřuju, jestli mi netykají jen proto, že nevidím. To by totiž mohlo odrážet jejich postoj i k jiným lidem s handicapem než ke mně, ale to je jiné téma.

    Jednou jsem se takhle taktně zeptala jednoho velmi ochotného pána, jestli jsem náhodou něco neopomněla, protože jsem si všimla, že mi tyká a já mu vykám. Vzhledem k tomu, že to byl vrátný v budově vysoké školy, kde si studenti a zaměstnanci navzájem vykají, přišlo mi to trochu zvláštní. Pak jsem se ale dověděla, že dotyčný tyká všem, protože je mu šedesát. Proč ne, za mě je to v pořádku, pokud nedělá odlišnosti.

 

Nejde ale jen o zdvořilost

    Pokud mě někdo osloví na ulici, to, jak mě osloví, mi dává důležitou informaci. Už jsem tu několikrát psala, že v hluku může být těžké poznat, jestli někdo mluví na vás. Odlišnosti v obvyklých zdvořilostních zvyklostech to mohou komplikovat ještě víc.

    Žijeme v České republice, kde je zvykem neznámým lidem vykat. Tak to prostě je a já jako nevidomá počítám s tím, že se to bude dodržovat. Kdybych byla v Anglii, počítala bych s tamějšími zvyky, ale tady jsme v Česku. Takže když slyším někoho tykat, myslím si, že mluví na někoho, koho zná, a to já rozhodně nejsem.

    Stejně tak pokud někdo místo „dobrý den“ pozdraví „ahoj“, předpokládám, že to se mnou nesouvisí a že kamarád dotyčného je třeba blízko mě. Vzhledem k tomu, že v hlučném centru velkoměsta v blízkosti frekventované křižovatky nejsem jediný obyvatel České republiky, který by mohl potřebovat pomoc, ani otázka typu „Ahoj, chceš pomoct?“ mi příliš nepomůže.

 

Hrubiánům neodpovídám

    Asi nemusím dodávat, že pokud na mě neznámý muž houkne „Kam jdeš?!!!“ nebo „Chceš pomoct?!!!“, předstírám, že tam vůbec nejsem, i z bezpečnostních důvodů. Dotyčný to možná nemyslí zle, ale já jsem pořád nevidomá žena, takže bych na sebe měla dávat tak trochu bacha, a to nejen toho Johanna Sebastiana.

    Zrovna nedávno jsem šla domů, už se stmívalo, a v půli cesty slyším těsně u sebe „Ahoj.“ Předpokládala jsem, že to není na mě, ale nikdo neodpovídal a ozvalo se to ještě jednou a opět nikdo neodpověděl. Je možné, a taky v to doufám, že dotyčný muž dvakrát pozdravil do telefonu. Každopádně jsem na to nemohla spoléhat, a tak jsem předstírala, že nic neslyším, a rychlostí blesku mazala pryč.

    Kdyby dotyčný řekl „Dobrý den“, podobné pocity bych samozřejmě neměla. Ale člověk, který nedodržuje běžné zvyklosti komunikace, pochopitelně působí nebezpečněji. A to obzvlášť ve chvíli, kdy je nevidomý více ohrožen už tím, že je zrovna venku (je v méně bezpečné čtvrti, venku je tma apod.) Mohl to být muž s mentálním postižením, ale taky to mohl být idiot, který je hrubý k ženám nebo by si rád něco zkusil s nevidomou (od krádeže až po cokoli dalšího). Samozřejmě to, že někdo pozdraví „dobrý den“, z něj ještě automaticky nedělá bezpečného člověka, někdy to může být právě naopak. Jen na tom chci ukázat, že člověk, který nevidí druhému do tváře, může tím spíš vycházet z jeho chování.

 

Shrnutí

    Takže, abych to shrnula, zdaleka nevykáme a nezdravíme jen proto, aby se městská panička neurazila, ale prostě proto, že to může někomu s tou bílou palicí pomoci zorientovat se v už tak někdy zvuky a hlasy přeplněném prostředí. Já osobně jsem naštěstí na moc „tykačů“ nenarazila, ale na Slovensku je to prý častý problém.