VTIPNÉ KOMENTÁŘE, MÉNĚ SVATOZÁŘE

O tom, že smích je kořením života, se dnes již snad všeobecně ví. Ne nadarmo existuje facebooková skupina „Nevidomí s humorem“ a jistě i mnohé další publikované či nepublikované aktivity tohoto typu. Smích je zkrátka pro mnohé z nás tím nejlepším parťákem do nepohody.

    Stejně tak se velmi dobře ví (snad jen s výjimkou některých osob mužského pohlaví), že s kořeněním bychom to neměli přehánět. Málokoho ovšem napadne spojit si toto doporučení i se smíchem. Takové koření je sice zdravější než hromada pepře, ovšem i zde by mělo platit, že všeho s mírou.

U nás doma jsme se smáli snad úplně všemu. Vtipné názvy či příjmení létaly jedna radost, oslovení typu „žide“ či „démone“ nebyla výjimkou. U jídla mi často hrozilo udušení, jelikož jsem se mimo jiné dovídala, že mé nabírání, vkládání pokrmu do úst a žvýkání připomíná postavu Ignácia z knihy „Spolčení hlupců“. Stejně tak nebyly výjimkou výroky typu „Překrmený slepec se trapně motá.“ (a že se někdy umím motat pořádně). Abych řekla pravdu, vůbec mi to nevadilo, ba naopak jsem si často ještě přidala. Zkrátka a dobře, nasmála jsem se tedy pořádně, a hlavně jsem se naučila dělat si legraci sama ze sebe. Žádný žert mě neurazí a téměř každou nedokonalost dokážu vtipně okomentovat.

Má to ovšem i své stinné stránky.

VNÍMAVĚJŠÍ NA ZVUKY A SLOVA

    Vzhledem k tomu, že se v mé původní rodině všechno glosovalo a komentovalo, vyvolávají ve mně určité zvuky, slova či slovní spojení mnohdy nevhodný, a hlavně těžko ovladatelný úsměv. Upřímně, nevím, co bych dělala, kdybych měla jednat např. s nějakým panem Bobisudem, Pudivítrem nebo Zadkem (omlouvám se případným nositelům těchto příjmení). Nejspíš bych si musela vzít roušku a předstírat smrtelné nachlazení nebo se pořádně štípnout pod stolem.

    Jako by nestačila husitská zbraň s názvem „sudlice ušatá“, o níž jsem se měla tu čest dovědět ve čtvrté třídě v předmětu vlastivěda. V následujících několika týdnech mě přepadal neovladatelný záchvat smíchu pokaždé, když mi učitelka něco diktovala (smála jsem se sice potichu, ale vzhledem k dušenému smíchu a puse od ucha k uchu musel můj zjev připomínat zfetovaného, mentálně postiženého Indiána).

    Za mého studia na konzervatoři jsem měla podobný problém s nedoladěnými či nepřesnými tóny. Byla jsem velmi citlivá na to, že něco zní jinak, a hned se mi roztáhla pusa od ucha k uchu. Jednou jsem např. byla na náslechu v ZUŠ. Žák stále nemohl zahrát stupnici a komentoval to zoufalým „Doprčic!“. Já jsem pokaždé už čekala, kdy se ozve jiná nota, což můj křečovitý úsměv ještě zhoršovalo. Naštěstí jsem měla k dispozici hrnek s kafem, do něhož bylo možné neposedná ústa schovat, a nebohý žáček navíc seděl zády ke mně. Nevím ovšem, co bych dělala, kdybych ho učila...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Poznámka:

Oslovení „žid“, použité ve 2. odstavci tohoto textu, nemá nic společného s judaismem. Židy se v mé původní rodině hovorově označovaly nerovnosti na látce. Neupravený člověk se tedy mohl dovědět, že vypadá jako žid, aniž by to mělo jakýkoli antisemitský podtext.