MŮJ PŘÍBĚH III. - PROČ JSEM TAKHLE BOJOVALA

FIXACE NA PRŮVODCE

    Důvody, proč jsem tak zuřivě bojovala s nabídkou pomoci, jsou vlastně nesmírně prosté. Nevidomý člověk se často pohybuje za doprovodu jiné osoby. Když jdu někam s vidícím průvodcem, plně na něho spoléhám. On je mostem mezi mnou a neznámým prostředím, ve kterém se nacházím. Proto jsem na něho vnitřně fixovaná podobně jako dítě na dospělého. Když mě třeba můj průvodce nechal čekat před obchodem a promluvil na mě cizí člověk, cítila jsem ostych a určitý strach mu odpovědět. Asi jako dítě, které ví, že se nesmí bavit s cizími lidmi. Totéž se dělo, když jsem šla po ulici bez průvodce. Proto jsem se lidem vysmekávala a nemluvila s nimi.

    Nereagovat na nabídku pomoci je ovšem považováno za neslušné. Věděla jsem, že reagovat musím, ale bránil mi v tom určitý strach, o kterém jsem nevěděla, tudíž s ním nebylo možné ani pracovat. Ani nikoho jiného to zřejmě nenapadlo. K odbourání problému mi velice pomohlo si tento strach uvědomit a pojmenovat si jeho příčinu.

VYSOKÁ CITLIVOST A INTROVERZE

    Dalším důvodem je má introverze. Představte si, že jdete unaveni z práce a během vaší cesty domů vás osloví třeba pět lidí a každý něco chce. U introvertního člověka může vzniknout psychická zátěž dlouhodobého charakteru, neboť se jedná o každodenní situace. Tak se to alespoň stalo v mém případě. I lidé bez handicapu bývají unavení, zamyšlení nebo mají starosti. Tato zátěž u nich ovšem odpadá, protože během cesty po ulici mají více soukromí, alespoň většinou si jich nikdo nevšímá.

    Situace, kdy je někdo přeci jen osloví, např. se jich zeptá na cestu, je pro ně méně běžná, a tak je spíše vyvede ze zajetých kolejí, tudíž reagují snadněji. Stejně tak já jsem měla tendenci více reagovat třeba ve chvíli, kdy jsem z důvodu výluky chodila do školy jinou trasou, protože se najednou dělo něco nového. To je možná také důvod, proč vám unavený nevidomý večer po práci neodpoví, ale unavený řidič tramvaje sdělí nevidomému její číslo. Jedná se však pouze o můj názor vytvořený jen na základě vlastních zkušeností, který nemám potvrzený žádným odborníkem ani jsem jej nekonzultovala s jinými nevidomými.

CO TAKHLE SE PŘEKONÁVAT?

    V některých profesích, jako je např. pedagog, se člověk musí překonávat a bez ohledu na osobní rozpoložení se usmívat a být příjemný. Kdysi mi jedna osoba nepřímo naznačila, že by reakci nevidomých na nabídku pomoci zařadila do stejné kategorie. Souhlasím s ní v tom, že člověk by se měl snažit. Rozhodně mi nepřijde v pořádku, když si někdo prostě řekne, že nebude odpovídat nebo bude na kolemjdoucí nepříjemný, a přitom by mohl jednat jinak. Variantu, kdy nevidomý na nabídku pomoci neodpovídá, zde uvádím jako nutnost, kdy dotyčný prostě z nějakého důvodu jinak nemůže, nikoli jako možnost volby. To už potom skutečně považuji za nezdvořilost.

    Musím však říct, že pro mě osobně je velký rozdíl, jestli se překonávám na ulici, nebo v rámci komunikace ve škole či jakéhokoli jiného jednání s lidmi. Když mi bylo nejhůř, pokaždé jsem se v obchodě, na poště či u bankovní přepážky dokázala usmát, přestože i tam musím jako nevidomá komunikovat s lidmi více než vidící. Šla jsem třeba se svým typickým kamenným výrazem do obchodu a cestou jsem neodpověděla na žádnou nabídku pomoci. Když ke mně však po příchodu dovnitř přistoupila prodavačka a oslovila mě, na mé tváři se objevil úsměv a v příjemném duchu jsem s ní vyřídila vše potřebné. Po vyjití ven se ovšem úsměv opět změnil v tentýž kamenný výraz a má ústa se zamkla.

MÁLO ČASU NA REAKCI

    Důvodem je dle mého názoru uplatnění trochu jiných schopností než např. v obchodě či kanceláři. Reakce na ulici musejí být okamžité, navíc se odehrávají v dynamičtějším prostředí. A právě to je pro mě kámen úrazu. I když na mě začíná mluvit někdo známý, občas se mi stává, že potřebuji chvilku času na první reakci. Kontakt s kolemjdoucími na ulici je při odmítání nabídky pomoci sice velmi krátký, je však nutné jej navázat velice rychle, aby se tazatel nevidomému mezitím neztratil v davu a on neodpovídal do prázdna.

    Jako lepší řešení, než trénovat pohotovost reakcí, se ukázalo pracovat s tím, co mám. Podobně to funguje i v běžném životě. Chci-li něčeho dosáhnout, přinese mi větší úspěch, budu-li využívat své silné stránky, než kdybych se snažila přizpůsobit nějakým normám. Stejně tak na ulici jsem se naučila posouvat situace tam, kde je má silná stránka. Získáním času pozdravem zpomalým navázání kontaktu. Je to nenápadné a efektivní. Třeba kolemjdoucího, který mě právě oslovil, zrovna něco trápí, a já jej potěším tím, že se na něj usměju a popřeju mu dobrý den. A tak nakonec já, nevidomá, pomohu jemu. Ne nadarmo někdo řekl, že pomáhání pomáhá pomáhajícím. Z obávané, stresující situace se tak stává nástroj k šíření Boží lásky mezi lidi...

ZÁVĚREM

    V žádném případě nechci, aby můj příběh někoho odradil od nabízení pomoci nevidomým! Stejně tak bych byla nerada, kdyby někdo po jeho přečtení nabyl mylného dojmu, že všichni nevidomí při nabídce pomoci strašně trpí. To, co jsem prožívala já, je příběh pouze můj, nikoho jiného. Existují i nevidomí, pro něž je nabídka pomoci hotovým vysvobozením. Např. jedna má známá prozměnu měla problém o pomoc požádat ve chvíli, kdy ji potřebovala. Stála prý třeba půl hodiny, dokud ji někdo neoslovil.

    Nevidomý člověk by si měl umět odchytit kolemjdoucího, potřebuje-li jeho pomoc. Obzvláště v hlučných centrech velkoměst s velkým výskytem cizinců to však může být velmi obtížné. Navíc i zde se může objevovat určitý ostych. Proto nabízení pomoci, které je vlastně dobrou vůlí kolemjdoucích, jako nevidomá velice oceňuji. Nenechte se tedy odradit, pokud se někomu v danou chvíli nehodíte. Není na světě člověk ten, kdo by se zavděčil lidem všem. V životě existuje mnoho oblastí, v nichž se lidé neshodnou. Nikdo z nás nedokáže číst myšlenky, aby druhému pokaždé udělal, co mu na očích vidí. Člověk, který vám dnes na nabídku pomoci neodpověděl, ji možná zítra přijme s úsměvem, protože vás bude potřebovat. Jednou je to tak a podruhé jinak. Pokud dodržujete všechny správné zásady, ale nevidomý vám přesto neodpověděl nebo vás trochu rázněji odbyl, nezoufejte a nebojte se ho příště oslovit podruhé. Stejně tak nevidomý, jemuž se nabídka zrovna nehodila, by se neměl naštvat. Každý neseme svůj křížek a ne vždy je všechno ideální. Zde pomůže jediná zásada: POKORA!!!