K zamyšlení


    Stála jsem na zastávce autobusu směr Praha. Když po chvíli čekání konečně přijel, nahmatala jsem ho, abych mohla najít dveře. Než jsem se však stačila pořádně rozhlédnout, uchopila mě ruka a začala mě za paži táhnout dopředu. Čekala jsem nějaké slovo, třeba: „Dobrý den, chcete pomoct ke dveřím?“, „Dobrý den, dveře jsou vlevo.“ nebo alespoň „Dobrý den, já Vás nasměruji.“
    Nic takového však nepřicházelo, i když by to zrovna v této situaci nebylo na škodu. Zřejmě jsem někomu nestála ani za to, aby mě pozdravil a aby na mě promluvil. Nebyla jsem pro dotyčného nic víc než objekt, na kterém realizuje svou potřebu pomáhat (nebo snad povinnost?...). Nejspíš mě vůbec nevnímal jako sobě rovnou.
    Díky jeho ochotné ruce jsem sice věděla, kterým směrem jsou dveře, ale připadala jsem si při tom jako kus hadru. Takovouhle pomoc jsem ani nechtěla přijmout, nejradši bych se natruc vysmekla a šla ke dveřím sama. Stejně už jsem přibližně věděla, kde jsou. Vlastně nevím, proč jsem to neudělala. Možná abych nezdržovala nebo aby se o mně v našem relativně malém městě pak něco nepovídalo. A tak jsem alespoň řečí těla dávala najevo, že si takové zacházení v tuto chvíli rozhodně nepřeji. Proč se sebou nechat jednat jako s věcí?
    „Dobrý den,“ pozdravila jsem neurvalého pomocníka, abych mu dala šanci si uvědomit, že jsem živý člověk. Žádná odezva. Už ani nevím, kdy mě pustil, každopádně jsem se pak dorozuměla s řidičem, který mluvit uměl, a schůdky do autobusu už byly chvála Bohu bez pomoci. Když jsem se pohodlně usadila a mohla si v klidu celý zážitek přehrát v hlavě, najednou mě napadlo: Nebyl třeba ten člověk němý? ...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda     Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.     Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podra
Další informace

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.      Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.   Mýty o životě a lidech obecně     Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace