K zamyšlení


    Stála jsem na zastávce autobusu směr Praha. Když po chvíli čekání konečně přijel, nahmatala jsem ho, abych mohla najít dveře. Než jsem se však stačila pořádně rozhlédnout, uchopila mě ruka a začala mě za paži táhnout dopředu. Čekala jsem nějaké slovo, třeba: „Dobrý den, chcete pomoct ke dveřím?“, „Dobrý den, dveře jsou vlevo.“ nebo alespoň „Dobrý den, já Vás nasměruji.“
    Nic takového však nepřicházelo, i když by to zrovna v této situaci nebylo na škodu. Zřejmě jsem někomu nestála ani za to, aby mě pozdravil a aby na mě promluvil. Nebyla jsem pro dotyčného nic víc než objekt, na kterém realizuje svou potřebu pomáhat (nebo snad povinnost?...). Nejspíš mě vůbec nevnímal jako sobě rovnou.
    Díky jeho ochotné ruce jsem sice věděla, kterým směrem jsou dveře, ale připadala jsem si při tom jako kus hadru. Takovouhle pomoc jsem ani nechtěla přijmout, nejradši bych se natruc vysmekla a šla ke dveřím sama. Stejně už jsem přibližně věděla, kde jsou. Vlastně nevím, proč jsem to neudělala. Možná abych nezdržovala nebo aby se o mně v našem relativně malém městě pak něco nepovídalo. A tak jsem alespoň řečí těla dávala najevo, že si takové zacházení v tuto chvíli rozhodně nepřeji. Proč se sebou nechat jednat jako s věcí?
    „Dobrý den,“ pozdravila jsem neurvalého pomocníka, abych mu dala šanci si uvědomit, že jsem živý člověk. Žádná odezva. Už ani nevím, kdy mě pustil, každopádně jsem se pak dorozuměla s řidičem, který mluvit uměl, a schůdky do autobusu už byly chvála Bohu bez pomoci. Když jsem se pohodlně usadila a mohla si v klidu celý zážitek přehrát v hlavě, najednou mě napadlo: Nebyl třeba ten člověk němý? ...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pět mýtů nevidomých o nevidomých

    Taky tolik nesnášíte takové ty články typu „Pět tipů, jak si udržet šťastnou mysl“, „Deset faktů o blablabla“ nebo „Pět kroků ke spokojenému životu“? Já jakbysmet. Nejvíc mi asi vadí taková nějaká nabubřelost a dojem, že autor spolkl moudrost světa (resp. právě že nespolkl) a hodlá nacpat komplexní problém do zjednodušující, nejednou nepadnoucí škatule. Asi jako když se obří kozačky s kožichem snažíte mermomocí napěchovat do krabice od elegantních polobotek a divíte se, že to nejde.     Facebooková stránka "Já slepá v životě" a blog "Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte" ovšem před pár dny svorně oslavily páté výročí své existence, takže by to přeci jen nějakou tu pětku chtělo. A tak jsem se rozhodla navzdory kozačkové nechuti sesmolit pět něčeho, abychom to tu trochu oslavili. Mých pět mýtů nevidomých o nevidomých tedy prosím neberte jako vyčerpávající výčet všeho, co si který nevidomý kdy o jiném nevidomém pomyslel. Je to spíš takových pár st...
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval). ...
Další informace

S telefonem vždy (možná) dojdeš

    Dnes jsem popisovala ségře, jak jsme se zase zamotali cestou z Alberta.     Jen pro kontext: Skoro celou tu trasu do Alberta umíme, jen konec nám byl popsán. Já si to špatně představila a doučuju se to za pochodu.     Poprvé jsem nás vedla cik cak přes ostrůvky autobusového nádraží (představte si něco na způsob brněnské Zvonařky), a zatímco navigace mi neustále hlásila, že jsem v Albertu, já ho ne a ne najít. Podruhé jsem schody k Albertu obcházela, místo abych po nich vystoupala, takže jsme si zahráli na parkující se auta.     Cestu zpátky jsem poprvé zvládla navázat díky navigaci, podruhé díky kolemjdoucí, když jsme předtím uvízli na jakémsi ostrůvku pár metrů od ulice, kterou potřebujeme jít, a nevěděli, kam z té slepé uličky dál.     Dnes to bylo nejzajímavější: Cestu tam jsem už pochopila a zcela bez pomoci ji zvládla. Ovšem s tou zpáteční jsem si neporadila vůbec, a tak jsme nakonec s pomocí n...
Další informace