NENAUČENÁ KOLMICE

Byly zrovna jakési prázdniny, a tak jsem seděla v autobuse a mířila si to k babičce. Poprvé úplně sama. Ten klíčový úsek, kdy se po výstupu z autobusu napojuje na cestu, mi za těch skoro šestnáct let, kdy jsem tam bydlela, ani těch šest let, kdy jsem tam nebydlela, nikdo pořádně neukázal. No ale co, však se tam beztak nemám kde ztratit, tak proč bych to nezvládla?

    Vystoupila jsem, nechala autobus odjet a vykročila. Minula jsem odbočku k domům (alespoň jsem myslela, že je to ona) a vydala se po rovné asfaltové cestě. Nebylo mi nápadné, že tu jezdí o něco více aut, protože z Prahy jsem byla zvyklá na mnohem frekventovanější silnice. Dlouho jsem tu nebyla, a tak jsem zapomněla, že na té mé cestě by měly být nerovnosti. Po nějaké době vedle mě zastavilo auto a nějaký pán se mě zeptal, jestli nechci odvést do Jehnic. To už se mi zdálo trochu divné, nicméně jsem odpověděla, že tam nejdu, a pokračovala dál.

    Po chvíli mi však přišlo, že už jdu přeci jen nějak dlouho. Rozhodla jsem se zavolat mamince a zeptat se jí, jestli jsem se přeci jen nemohla ztratit. Pokud ano, musím se co nejrychleji vrátit! Dalším autobusem přeci má přijet teta, a to by byla panika, kdyby zjistila, že jsem bloudila! Maminka mi potvrdila, že jsem nejspíš šla blbě.

    Vzhledem k tomu, že už jsem mezitím ušla pěkný kousek cesty, nejlepším řešením bylo otočit se a co nejrychleji dojít do výchozího bodu, kde jsem vystoupila z autobusu. Ještě s mobilem u ucha jsem se otočila a pádila jako šílená. No, abych to upřesnila, šla jsem bezpečnou, ale velmi svižnou chůzí. Auta jezdila pomalu, takže jsem před každým bez problému uhnula. Vysvětlovala jsem do telefonu mamince, co hodlám udělat, a hlavně ať to, proboha, neříká tetě.

    „Slečno, chcete pomoct?“ ptala se nějaká mladá žena. Jenže já měla stále telefon u ucha a v hlavě mi běželo jediné: CO NEJDŘÍV ZPÁTKY! Dotyčná se však nedala odbýt: „Slečno, chcete pomoct?“ zopakovala ještě několikrát. Zřejmě si nevšimla, že mám telefon u ucha. Bylo to od ní velmi laskavé, ale já jsem opravdu neměla sílu na ni reagovat. Stejně by mi nepomohla. Pochybuji, že by se mnou dokázala běžet. Kdyby teta nebyla takový panikář, tak bych možná zvládla zpomalit vnitřní tempo, na chvilku se zastavit, pozdravit a říct, že nic nepotřebuji. Ale takhle byla jediná moje myšlenka co nejdříve se vrátit k zastávce. Vždyť kdyby se to dověděla, rozmazávala by to ještě půl roku!

    Najednou jsem uslyšela autobus. To byl ten tetin – jiný tu nejezdí. Jen ať mě nevidí!!! Přidala jsem do kroku a ... NESTIHLA JSEM TO!!! Později jsem se dověděla, že teta požádala řidiče, aby jí zastavil kousek dál, protože nevidomá neteř zabloudila. Když mě řidič viděl, jak se rychlostí blesku ženu po něčem, co se na okraji města nazývá hlavní silnicí, patrně se zhrozil, jelikož jeho reakce byla něco jako: „Ježišmarja!“. Kdyby tak aspoň teta držela ústa – fuj, taková ostuda!

    Přestože mi v době tohoto zážitku bylo dvaadvacet let, dostala jsem doma pořádně vyhubováno. Teta se hrozila, když jsem tak inteligentní, jak to, že si neuvědomuji to riziko. Dověděla jsem se, že je ode mě hnusné, když nepřijímám pomoc kolemjdoucích (maminka jí zřejmě řekla, že v pozadí slyšela nějakou ochotnou slečnu, na kterou jsem nereagovala). A taky si s babičkou neodpustily poznámku, že nevidomý člověk by neměl chodit sám.

BYLO TO OPRAVDU TAK NEBEZPEČNÉ?

    Snažila jsem se jim vysvětlit, že žádné riziko nebylo, protože jsem zvyklá z pražských rušných ulic, takže tady jsem každé auto slyšela už z dálky. Že jsem se hodlala vrátit na zastávku, kterou bych určitě poznala, protože jsem si zapamatovala, jak to tam vypadalo. A že kdybych se přeci jen nemohla najít, vytáhla bych mobilní telefon a zavolala babičce a někdo by mě hravě objevil. Chtěla jsem jim vysvětlit, proč jsem zabloudila, aby pochopily, že to nebyla žádná tragédie. Ale ony mě nenechávaly domluvit. Dospělého nevidomého, který si dovolil nebýt dostatečně poslušný a nesvéprávný, přeci nebudou poslouchat déle než deset vteřin. Vždyť stejně ničemu nerozumí a jenom kecá a může být rád, že na svou nezdárnost tentokrát nedoplatil!

PROČ JSEM VLASTNĚ BLOUDILA?

    Jediný, kdo se k celé situaci postavil čelem, byl děda. Nehrozil se, nelamentoval, pouze mi vysvětlil něco, co mi někdo měl vysvětlit už dávno, případně nakreslit na ruku, abych tomu porozuměla. Po výstupu z autobusu jsem měla zahnout doprava do ulice, která byla na hlavní silnici kolmá. Já jsem však šla rovně směrem do Jehnic.

JAK TO NEVIDOMÉMU VYSVĚTLIT?

    Pokud nevidomý umí černotisková písmena (což vůbec není samozřejmostí), je možné mu cestu přirovnat k velkému tiskacímu T. Dolní část písmena je babiččina ulice, horní čára hlavní silnice. Její pravá část směřuje do Jehnic, levá na Mokrou Horu.

    Na pochopení takového přirovnání musí mít samozřejmě nevidomý dostatek zkušeností a prostorové inteligence, aby si písmeno dokázal v hlavě převrátit do směru, kterým zrovna jde.

MOHLA JSEM TO POCHOPIT SAMA?

    Nezasvěcenec se asi diví, jak to, že jsem tak jednoduchou věc nepochopila už dříve, bez vysvětlování. Vždyť jsem tam strávila celé dětství a autobusem jsem určitě jezdila. To jsem to nemohla poznat, když jsem třeba s někým šla?

-          Nevidomý člověk nevidí větší celky, třeba ulice, a proto si je nedokáže automaticky představit. Takovou prostorovou představivost se musí učit.

-          Po výstupu z autobusu bylo potřeba obejít označník zastávky a sejít obrubník dolů, nevystupovalo se rovnou na cestu. Proto jsem si nemohla její tvar snadno představit.

-          Někdo má představivost lepší, někdo horší. Je tedy možné, že jiný nevidomý by tvar ulice pochopil mnohem dříve. Někomu by pro změnu nepomohlo ani to nejlepší vysvětlení.

NA ZÁVĚR PÁR DOPORUČENÍ:

-          Pokud učíte nevidomého nějakou cestu, nechejte ho projít ji od začátku až do konce samostatně (v našem případě od výstupu z autobusu až k domovním dveřím). I ten nejmenší kousek může být pro nevidomého nejpodstatnější. Nepřevádějte ho tedy, aby se napojil až na rovnou cestu. Snadno se pak stane, že nepochopí, jak se napojit. Pak může znejistět a udělat fatální chybu.

-          Když se dovíte, že nevidomý zabloudil, nepanikařte a nelamentujte. Zachovejte klid a berte situaci sportovně. Kvůli vašim obavám může být nevidomý pod zbytečným tlakem. Pak může snadno znervóznět a spadnout pod jedoucí auto nebo to odnesou kolemjdoucí, na které se ve stresové situaci může snadno obořit nebo je v zátěži ignorovat.

-          Pokud vás dospělý nevidomý, který už má zkušenost se samostatnou chůzí, ujišťuje, že situace není či nebyla tak nebezpečná, jak se vám zdá, pokuste se mu věřit. Snažte se na věc nedívat svýma, ale jeho očima. To není vůbec jednoduché. Pomůže vám, když si od něj vše necháte podrobně vysvětlit. Naslouchejte a doptávejte se.

-          Argumenty typu „Jak můžeš chodit v Praze sama, když tady zabloudíš?“, nejsou na místě (klidně si dosaďte jakékoli jiné město). Nezapomeňte, že v Praze se nevidomý pohybuje každý den a svou trasu do školy či do práce má perfektně nachozenou, zatímco u babičky na Moravě se ocitne jednou za uherský rok.

ŠŤASTNOU CESTU!