Jak jsem si myslela, že bydlím v paláci

    Konzervatoř Jana Deyla, kde jsem dříve studovala, se nachází na velmi atraktivním místě na Malé Straně. Historie školy jsme samozřejmě probírali, a tak jsem se dověděla, že část její budovy je bývalý palác. Když jsem později psala absolventskou práci o hudebním vzdělávání nevidomých, dověděla jsem se, že k budově byly přikoupeny ještě dva nájemní domy. Hned jsem „věděla“, která její část byl palác a která nájemní dům.

    V prostorách internátu a nástrojových učeben byly krásné točité schody. Byly to sice dvě budovy propojené světlíkem, ale ve skutečnosti šlo o jednu. Když jsem se tamtudy s hlavou jako balón po těch schodech točívala do kolečka, říkávala jsem si, že se právě nacházím v krásné historické budově. Hlavní budova s malým koncertním sálem měla schody normální, a navíc se mi zdála menší a obyčejnější. Proto jsem si zkrátka celá ta léta myslela, že palácem býval intr. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dověděla, že do paláce ve skutečnosti chodím na češtinu a na vrátnici.

    A proč to sem píšu? Protože vidomý by se nikdy takhle nespletl. Bývalý nájemní dům by mu svými točitými schody nepřipomínal věž a jistě by si všiml vzácných historických fresek v koncertním sále hlavní budovy.