Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidomých stěžuje na nevhodnou komunikaci a chování zdravotníků (např. nedostatečný popis či pomoc při orientaci v místnosti, nevhodné komentáře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteří to dělají dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:

    Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chodím k ní už několik let a chovají se tam ke mně velice hezky. Zdravotní sestra mi vždy pomůže s orientací v místnosti, popíše, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).

    Totéž platí o lékařce: od první návštěvy mě automaticky dovede ke křeslu na vyšetření, popisuje mi, co a kdy se se mnou bude dít, nemá žádné nevhodné komentáře na jednu ani na druhou stranu a obecně má komunikaci s pacienty dobře pořešenou bez ohledu na handicap. Ono to totiž moc dobře nejde oddělovat - buď je někdo empatický a chová se dobře k leckomu (a když náhodou ne, tak to neurazí), nebo není empatický a pak se nechová dobře skoro k nikomu.

    A tak jsem si řekla, že to ocením, a pochválila jsem je, že se ke mně z hlediska zrakového postižení velmi dobře chovají. Sestřička odpověděla (myslím, že trochu překvapeně), že jim to přijde úplně normální a že jsou asi staré. V tu chvíli jsem to otočila v žert, že jsou spíš mladé, ale pak jsem sama sobě položila otázku, jestli to byl dobrý tah. Jistě - když se k nám někdo chová hezky, je dobré to nepovažovat za samozřejmost. A hlavně, co si budeme povídat, ono to potěší. Když je na mě někdo hodný, chci na něj být taky hodná.

    Jenže, na druhou stranu, když to takhle vyzdvihnu, nedávám tím najevo, že chovat se empaticky k člověku s handicapem je vlastně něco nadstandardního? Nespoluvytvářím tím tytéž předsudky, proti nimž se snažím bojovat? Možná by bývalo bylo rozumnější pochválit je spíš za to, že jsou milé a že se u nich cítím dobře, a nevnucovat jim tak myšlenku, že vhodné chování k člověku s handicapem je něco speciálního, když je navíc ani nenapadla a když se nejspíš stejně mile chovají ke všem.

    Tak vám nevím, jestli bych tu kariéru osvětáře-dobrovolníka neměla nakonec zabalit. Můj blog je možná jeden z unikátních v tom, že místo manuálů nabízí autentický prožitek a důraz na rozmanitost, ale když dojde na lámání chleba, nakonec dělám stejné blbiny jako ti, kteří horlivě bojují s předsudky, a přitom je oním samotným bojem stále udržují v chodu. Ale nevadí, snad se mi příště podaří vypustit z pusy něco normálnějšího.

 

Co si z toho můžeme vzít?

    Mé pochybení byla nejspíš i chyba freudovská. Jeden můj známý totiž zrovna nedávno dělal prezentaci pro zdravotníky, jejichž problémy s komunikací s nevidomým jsou mezi našinci oprávněně notoricky známé. A tak u mě prostě a jednoduše došlo ke kognitivnímu zkreslení. Jak jsem to v té naší sociální bublině viděla před sebou, dobře se chovající zdravotník se mi v podvědomí nejspíš zformoval do obrazu osvíceného učence. Přitom mám já osobně se zdravotníky, až na nějaké malé incidentíky, zkušenosti dobré.

    To, co se mi stalo, se v menším či větším měřítku často děje příslušníkům menšin, kteří jsou příliš obklopeni svou sociální bublinou (v našem případě např. informacemi ze světa nevidomých, do nichž se jako v případě každé menšiny promítají i ústrky a traumata včetně kolektivních - viz mé povídání o rovných příležitostech z minulého léta). Stalo se mi to navzdory faktu, že žiju kromě zrakového postižení ještě hromadou jiných věcí a že ledacos z naší pomyslné sociální bubliny sleduju jen zpovzdálí z profesionálního zájmu, ba mě některé aspekty on-line osvěty o životě bez zraku už nudí, ne-li přímo otravují.

    Neviděla jsem dokument "Moje nová tvář", ještě jsem si nepustila podcast "Mámou potmě", články Blindičky čtu zásadně jen jednou a zásadně jen ty nové, a on-line prezentace kauzy příspěvku na péči jedné z influencerek mě už taky trochu nudí a poslouchám to jen pro přehled. Rozhodně tím nechci znevažovat náročnou a velmi záslužnou práci a ne vždy lehké životní situace zmíněných osvětářů - v zákulisí jsem to nejednou byla právě já, kdo nabádal k respektu vůči různým přístupům k osvětě a umírněnosti v emocích uživatele nejen se zrakovým postižením, kteří cítili něco podobného, a na svém stanovisku stále trvám.

    Chci tím jen říct, že mě článkem o zraku a očích opravdu nepotěšíte, natož aby se mi chtělo pořád dokola číst o našich předsudečných bojůvkách a traumatech. Kdybyste se podívali na můj osobní facebookový profil, zjistili byste, že jsem nevýdělečný influencer, což mám vyplněné i v kolonce pro zaměstnání. Přesto u mě články o zrakovém postižení najdete jen sporadicky - lépe řečeno ve chvíli, kdy se z nich dá vykřesat něco nového nebo zábavného (resp. poučně-zábavného). Rozhodně je u mě naleznete méně často než u některých mých nevidomých přátel a známých (to není výtka, jen pojmenování odlišného přístupu).

    A přesto se mi nevyhnula školácká chyba, resp. chyba, kterou možná dnes v kontextu odbourávání předsudků běžně za školáckou nepovažujeme, nicméně bych si přála, abychom ji tak začali vnímat. Narodila jsem se holt s handicapem, a fakt, že si naši pomyslnou sociální bublinu držím poněkud od těla, nemění nic na tom, že jsem si před vstupem do ordinace nastavovala tichý režim na telefonu s hlasovým výstupem a že jsem potřebovala pomoc s nalezením kabinky, židle, křesla a dveří. To jsou věci, od nichž si odstup dost dobře nevytvoříte, jelikož ačkoli je vnímáte jako samozřejmost, je to zároveň vaše každodenní realita a spíš by bylo divné tak nějak necítit, že máte trochu jiné potřeby než ostatní pacienti. A tak se občas jako člověk s handicapem budete i chovat.

    Neplačme ale nad rozlitým mlékem. I těm největším fajnšmekrům, kteří si až nezdravě zakládají na tom, aby působili jako lidé, již žádný handicap nemají, se něco podobného jistě někdy stalo. Možná právě proto, že se horlivě snažili zapadnout, a mnohé věci tím vytěsnili. Pojďme tedy udělat to nejjednodušší, co se udělat dá - pojďme o tom mluvit, nahlas to pojmenovat a uvědomit si, že na předsudcích společnosti vůči nám se možná tak trochu spolupodílíme i my sami.

 

    P.S. Kdyby náhodou nějakého fajnšmekra napadlo pohoršovat se nad skutečností, že k lékařce chodím už několik let, ale stále netrefím po budově, jsem docela zdravá a chodím tam jen jednou za rok. A za rok se to holt zapomene, tudíž je asi pro všechny zúčastněné strany důstojnější, když si nechám pomoct. V jiných situacích už jsem se mnohokrát rozhodla jinak a možná ne vždy správně. Důstojný život s handicapem totiž nespočívá pouze v tvrdohlavé, někdy až výstřední demonstraci vlastní nezávislosti, nýbrž i v určité míře pokory. A ještě něco: Pokud nevidíte, není ostuda mít po nepříjemném vyšetření potíže s orientací i tam, kde to znáte. Nemusíte nikomu včetně sebe samých dokazovat, že až přijdete domů a trochu si odpočinete, vezmete do ruky ostrý nůž. Jen byste zas a znova otáčeli oním pomyslným kolem předsudků, které se bez naší vlastní laskavosti k sobě i druhým jen tak nezastaví.