I vy se chcete ptát na samozřejmost?

    Poslední dobou se roztrhl pytel s různými dotazníky k různým bakalářkám a diplomkám o některém aspektu života se zrakovým postižením. Mohu-li soudit, pozvolna dominují technologie a kompenzační pomůcky. Jen pro ilustraci: pouze tento týden jsem vyplnila dva a na třetí se předběžně domluvila. A nedávno kolem mě prosvištěly ještě minimálně další dva, pro které jsem nebyla vhodným výzkumným subjektem. (Opravdu jen tento týden - většinou ta úroda bývá o něco menší.)

    Kolikrát už se mi do toho příšerně nechce, ale většinou to vyplním, protože si říkám, že snahu a zájem o danou problematiku je třeba ocenit a že bych jednoho krásného dne mohla potřebovat respondenty do diplomky já a taky bych nebyla nadšená, kdybych žádné neměla, protože lidem z cílové skupiny by se už nechtělo. Ostatně je na tom i něco pozitivního - konečně jsem si zvykla ty formuláře vyplňovat z mobilu a mírně se zrychlilo mé psaní na braillském vstupu (pokud někdo neví, na mobilu se v rámci odečítače obrazovky dá nastavit klávesnice pro psaní Braillovým písmem, ale psaní je zpočátku nezvyklé, protože na rozdíl od psacího stroje nemáte pod prsty tlačítka, nýbrž hladký povrch).

    Vyplnit takový dotazník bývá nejednou i výzva pro mozek, neboť někteří výzkumníci se ptají na věci, které jsou pro nevidomého od narození natolik samozřejmé, že se nad nimi běžně nepozastavuje. Dokonce i pro mě, která stavím tuto osvětovou stránku právě na zamýšlení se nad samozřejmostmi, to bývá docela oříšek.

    Např. nedávno mě trochu potrápila otevřená otázka, jaké kompenzační pomůcky používám. Nejraději bych odpověděla něco jako: "Jak mám po sedmadvaceti letech života bez zraku proboha vědět, co z věcí, které používám, je kompenzační pomůcka a co nikoli?" Samozřejmě jsem se místo toho hluboce zamyslela a došla k názoru, že z mých předmětů denní potřeby nejspíš do kategorie kompenzačních pomůcek bude spadat notebook, braillský řádek, iPhone, bílá hůl, vysílačka a indikátor barev. Hrnec, naběračka, kolíčky na prádlo, kterými na rozdíl od vidícího spínám k sobě pytle s čajem, když ho tou naběračkou přesypávám a dělám mix, nebo párovačky na ponožky sem nejspíš patřit nebudou. A stejně si nejsem jistá, jestli jsem něco nevynechala nebo nepřidala, protože si nedokážu vzpomenout na všechny předměty, které běžně používám. Je to totiž už tak nějak zautomatizované a člověk na to běžně nemyslí.

    A to ani nemluvím o otázkách, které pomůcky používám nejvíc, používání kterých mě nebaví, ale je to potřeba, které používám doma a které v terénu. Aha, tak proto mě večer po tom dotazníku přepadla taková divná obrovská únava. Mimochodem, nepatří náhodou do kompenzačních pomůcek i čepice, když ji na rozdíl od některých vidících nosím místo deštníku?

    Tento příspěvek nemá být v žádném případě chápán jako kritika zájmu studentů o lidi se zrakovým postižením. Naopak, příště jim ten dotazník opět ochotně vyplním a hluboce se zamyslím a oni mě na oplátku zavedou do správných dveří v nějaké spletité budově. Jen si říkám, že by mmožná stálo za to udělat výzkum, jehož cílem by bylo zmapovat vnímání zrakového postižení, a jako výzkumný materiál použít novinářské otázky a studentské dotazníky. Má první hypotéza je, že podle mínění většinové společnosti vnímá i nevidomý od narození život se svým handicapem jako něco strašně nesamozřejmého, co dokáže na povel oddělit od života "běžného".

 

    P.S. Až se mě zase (tentokrát to bylo mimo dotazník) někdo zeptá, jak krájím, asi odpovím, že normálně. Občas mi totiž už dochází fantazie.