SPADLÁ ŽENA

Bylo asi kolem poledne, když jsem zdolávala svoji každodenní trasu do školy. Počasí docela přálo, zkrátka takový hezký zářiový den. Jako obvykle jsem vystoupila z metra na Národní třídě, vlezla doprostřed mezi sloupy a vydala se doleva do dlouhé chodby směřující k eskalátorům.

    Najednou se těsně vedle mě ozval tupý úder, jako když spadne pytel brambor. Bylo mi víc než jasné, že si někdo zřejmě pořádně namlel a že z nějakého důvodu vůbec neumí padat. To ani nemusíte vidět, to se pozná podle zvuku. „Áá!“ potvrdil mou domněnku výkřik starší paní. Pak jsem ještě slyšela zvuk berlí, jak se zřejmě zvedala. Ne, to nebyl vůbec hezký pohled, lépe řečeno poslech! Možná tím spíš, že to znělo hrůzostrašně a já nemohla zrakem posoudit závažnost situace.

    Byla jsem tak šokovaná, že jsem setrvačností pokračovala dál v cestě. Možná je to dobře, protože v opačném případě bych mohla nadělat víc škody než užitku. „Dobrý den, dopravní kontrola, chcete pomoct?“ Ještě jsem dokázala odpovědět, že ne, a potěšilo mě, že se dotyčný vydává směrem k nehodě.

    Vyšla jsem eskalátory a zamířila na tramvajovou zastávku. Pořád mi bylo líto té starší paní, jak ošklivě upadla. Velmi mě to rozrušilo, takže jsem se musela hodně soustředit, abych se vyhnula všem sloupkům, lidem, případně něčemu dalšímu a abych šla skutečně tam, kam mám. Vůbec se mi nechtělo s nikým mluvit.

    Přijíždějící tramvaj si s hlášením na pokyn mé vysílačky dala poněkud načas, a tak jsem se vypravila k předním dveřím, abych číslo zjistila u řidiče. Jenomže jsem se vydala příliš dopředu a noha se mi téměř svezla z obrubníku před stojící tramvaj. Nebylo to nebezpečné, jenom to asi vypadalo hrůzostrašně.

    „Vždyť spadnete!“ ozval se hlas nějaké přehnaně starostlivé dámy středního věku. Měla jsem sto chutí dotyčnou poslat do háje! Sama jsem nejlépe věděla, že nespadnu, a tak mi podobné řeči připadaly nevhodné a nepatřičné. Nechtěla jsem s nikým mluvit, pokud se mě někdo na něco ptal nebo mi něco říkal, neodpovídala jsem. Bylo to přeci všechno jedno, vždyť tam dole v metru spadla ta paní, a co když má třeba teď velké bolesti?... Jak jsem na to mohla nemyslet, když jsem to slyšela na vlastní uši? Měla jsem chuť poslat do háje každého, kdo na mě v tu chvíli promluvil.

    Nakonec jsem v pořádku dojela a do háje jsem neposlala nikoho. Bylo by to nespravedlivé. Kolemjdoucí přeci nevěděli, že jsem viděla v metru upadnout paní a jsem z toho rozrušená. Mlčení bylo vlastně to jediné, jak jsem se mohla ubránit tomu, abych opravdu někde nespadla nebo nepřenášela své problémy, přestože nebyly tak docela mé, na někoho dalšího tím, že mu vynadám.

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?

    Mnoho lidí bez handicapu se domnívá, že pokud nevidomý neodpoví na nabídku pomoci nebo zareaguje jinak neadekvátně, je nezdvořilý, případně zamindrákovaný. V tomto textu jsem vám, doufám, ukázala, že to tak ne vždy musí být. Tak šťastnou cestu, nejlépe bez nehod!