"Kam [proboha]?"

Jdeme z pekárny a přecházíme poslední příčnou ulici směrem k domu. Už jsem tady jednou navedla manžela do značky a na druhé straně je ukousnutý roh. Navíc na mě působí ty změny počasí, takže si musím dávat bacha.
Úspěšně nás převádím a přesně u toho rohu, který jsem měla v plánu nahmatat s cílem vyhnout se značce a ujistit se, že jsem opravdu nepřešla nakřivo, zmerčím nějaké paní, jak postávají a klábosí přímo u přirozené vodicí linie v podobě zdi. Hmm, tak ten si asi neohmatám.
Dnes jsem se již úspěšně vyhnula paní o berlích a školce na procházce (resp. počkala jsem, až nás minou), takže tohle zvládnu taky. Pekelně se soustředím, abych nás vyhnula povídajícím dámám i mlčenlivé značce, když vtom jedna z povídalek prohlásí: "Já vás dovedu."
Moje první myšlenka zní: "Kam, proboha?" Nahlas se mi ji naštěstí podaří vyslovit bez toho "proboha". Věštecké schopnosti se u většiny spoluobčanů nepředpokládají, takže jen přemýšlím, jak paní ví, kam jdu, a zda je to v souladu s mým skutečným cílem cesty. Už jsem slyšela nejednu historku o nevidomém, kterého nějaký samozvaný věštec převedl přes přechod, přes nějž tento nešel, případně zatáhl do dopravního prostředku, do něhož tento nenastupoval. Pravda - kdyby se věštba zmýlila i v našem případě a my se ocitli na druhé straně ulice, mohli jsme si po pekárně s drobnou dopomocí navigace či kolemjdoucích skočit ještě do večerky. Ale nějak se mi nechtělo.
"K baráku. Jdete k baráku, ne?" Utne domnělá hadačka z hole sérii sofistikovaných výpočtů aktuální odchylky při krátkodobém předpovídání budoucnosti, probíhající v mé mozkovně. No jo - na kafe spolu nechodíme, na společenské akce jakbysmet, nikdy jsme spolu dlouhodobě neklábosily a kdoví, zda jsme se vůbec někdy pozdravily. Možná ano, ale paní disponuje zcela průměrně znějícím hlasem dam středního až mladšího seniorského věku, a já mám i bez toho na hlasy horší paměť než vidící na obličeje. Možná i horší než jiný nevidomý na hlasy. Takže zatímco ona mě znala, a tím pádem věděla, kde bydlím, já vůbec netušila, že existuje. Tím pádem ani že ví, kam bych mohla chtít převést.
Otázku, zda vidící kolemjdoucí přeceňují spíše paměť nevidomého na hlasy, nebo výraznost toho vlastního, ponechávám k zodpovězení bujné fantazii čtenáře. Každopádně jsem si pro všechny případy zachovala kontrolu nad situací a převedla nás víceméně sama. Z režimu komplikovaných myšlenkových operací, při němž by můj počítač nejspíš funěl jako sentinel, jsem se pro jistotu přepnula až v momentě, kdy jsem holí i ušima zmerčila pevnou zeď. Na hmatatelné výstupy v podobě pozdravu či poděkování se mému procesoru v důsledku popisované indispozice v danou chvíli nedostávala kapacita. Věřím, že dámy prominuly.