NEJVÍC TOHO TADY SNĚDLA SIMONA


To bylo v šesté třídě před Vánoci. Měli jsme zrovna vánoční posezení a na talířích před námi ležela spousta cukroví rozmanitých druhů a tvarů, zkrátka co kdo přinesl. Spolužačka ten den chyběla, takže jsem byla ve třídě jediná nevidomá. Neviděla jsem, kolik si berou ostatní, a tak jsem zobala dle libosti.
    Po nějaké chvíli začal naše pochoutky obdivovat někdo z vedlejší třídy. „Nejvíc toho tady snědla Simona,“ nezapomněl doplnit jeden spolužák. Rozhodně to nemyslel zle, jen se zkrátka někdy vyjadřoval a choval trochu zvláštně, ale mě tím dočista kompromitoval. Přede všemi jsem byla označena za toho, kdo snědl nejvíc, a co když to nakonec bylo neadekvátně nejvíc? Kdybych si to alespoň bývala mohla zkontrolovat!!
    Od té doby jsem se začala mít extrémně na pozoru pokaždé, když se něco jedlo ze společného talíře, misky, sáčku či čehokoli podobného. Představa neskromného Otesánka mě nikterak nelákala, takže jsem v takových chvílích často cítila napětí a vlastně to tak mám dodnes. Proto mi hodně pomůže, když mě někdo pobízí, že si smím vzít ještě. A vůbec nejlepší je, když dostanu od každého zvlášť na samostatný talířek.
    Pokud máme něco společného s manželem, který také nevidí a stejně jako já trpí tím, že si nemůže zkontrolovat, kolik toho snědl v poměru k ostatním, vycházíme si vstříc. Když třeba vidím, že by si ještě rád dal, ale má obavy, že by to bylo moc, pobídnu ho s tím, že já si už taky beru třetí bonbon. Navzájem se informujeme, kolik jsme toho snědli. Zkrátka hotový ráj na Zemi!

SHRNUTÍ:
Ten, kdo vidí, si může automaticky zkontrolovat, jak si při zobání ze společné nádoby stojí. Nevidomý tuto možnost nemá, proto může být mnohem citlivější na různé poznámky a komentáře o množství jím snědeného.
Závěrem tedy nabízím pár rad, jak se vyhnout zbytečným rozpakům a trapným situacím:

-          Nevidomý by měl bezpečně vědět, jestli je pohoštění pouze jeho, nebo společné. Zejména u menších nádob, umístěných přímo před ním, to nemusí být vždy jednoznačné.
Stačí říct např. „Tady máte brambůrky,“ a nevidomý už si většinou odvodí, že jsou pro více lidí.
-          Nekomentujte, kolik toho nevidomý snědl, není-li to skutečně nutné.
-          Pokud nevidomý opravdu zobe neúměrně, můžete prohodit něco jako: „Už je toho tam docela málo.“
-          Jestliže o konkrétním nevidomém víte, že toho sní víc, než je vhodné, oddělte mu příště část pohoštění na zvláštní talířek. V případě různých druhů se ho pouze zeptejte, co chce. - Někdo třeba nejí rohlíčky, jiný linecké...
Př. „Jsou tady vanilkové rohlíčky, pracky, linecké, kokosky a rumové kuličky. Co z toho si dáš?“
-          Máte-li v rodině či ve škole nevidomé dítě, které se nekontroluje a zobe až příliš, samozřejmě ho musíte usměrnit.
Dá se to ale udělat šetrně, např. „Aničko, ať zbyde i pro ostatní.“
-          Pokud nevidomý nemá potřebu a chuť myslet na své okolí, pak můžete komentovat jakkoli nešetrně. Takový člověk má nejspíš jinou povahu, a neodnese si tak žádné následky ani z té nejméně taktní poznámky. Naopak, buďte na něj klidně ostřejší, taktní připomínky nejspíš nezaberou.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda     Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.     Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podra
Další informace

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.      Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.   Mýty o životě a lidech obecně     Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace