MLUVIL NA MĚ? SAKRA, UŽ JE PRYČ!

V minulých příspěvcích jsem zmiňovala neodpovídání nevidomých na nabídku pomoci jako důsledek soustředění nebo projev aktuální či dlouhodobé psychické zátěže. Často ovšem bývá příčina takové "nereakce" mnohem prozaičtější: nevidomý zkrátka a dobře neví, byla-li nabídka určena jemu, anebo ji v hlučném prostředí velkoměsta jednoduše přeslechne.

    Pokud si nejsem jistá, zdali kolemjdoucí mluvil na mě, většinou se jej zeptám. Často se ale stává, že neodpovím a jdu dál. Příliš se soustředím na cestu nebo jsem do něčeho zabraná, takže mi až po pár vteřinách dojde, že se se mnou někdo dost možná pokoušel hovořit. To už se však pochopitelně nemohu dotyčného zeptat, jelikož je s největší pravděpodobností dávno pryč.

    K podobným situacím nejčastěji dochází v hlučném prostředí nebo když nevidomý spěchá. Tyto a podobné nedokonalůstky z našeho světa asi nikdy zcela nevymýtíme. Přesto si zde dovoluji uvést několik zásad, které mohou komunikaci na ulici výrazně usnadnit:

1.       NEZAPOMEŇTE OTOČIT HLAVU

Pokud se rozhodnete mluvit s nevidomým, otočte hlavu jeho směrem. Opravdu nejsme telepati, abychom neexistujícím zrakem rozpoznali, že na nás někdo obrací oči. Nevidomý člověk vás vnímá zejména sluchem, proto na něj musíte otočit především ústa. Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by promlouval duhovkou. U normálních smrtelníků zvuk řeči vychází výhradně z dutiny ústní.

2.       ZVOLTE SPRÁVNOU STRANU

Ve chvíli, kdy oslovujete nevidomého, je dobré k němu přijít ze strany. Jste-li přímo za ním, není pro něj snadné poznat, zdali mluvíte na něj, případně vás zcela přeslechne. Ještě horší je pozice před ním, kdy zvuk řeči jde směrem od nevidomého, a vy navíc můžete dostat holí. Nemusíte se za každých okolností aranžovat přesně vedle něj. Výhodná je i varianta z boku a zároveň mírně za ním či před ním.

3.       POMŮŽE I LEHKÝ DOTYK

Můžete nevidomému při oslovení lehce sáhnout na rameno, stačí jedním, dvěma prsty. Tuto možnost lze využít nejen při prvním kontaktu, ale i ve chvíli, kdy jste nevidomého již oslovili, ale on na vás nereagoval. I v tomto případě je ovšem nutné doprovázet své gesto verbálním projevem, jelikož je možné, že vás tázaný zcela přeslechl.

4.       MOŽNOST PŘEDVÍDAT

Jestliže jde nevidomý jistým, plynulým krokem, znamená to, že ví, kam má namířeno. V tuto chvíli tedy pravděpodobně nebude nic potřebovat. Často kolemjdoucím neodpovídám jednoduše proto, že mě osloví ve chvíli, kdy jsem někam rozběhnutá. Než se potom vzpamatuji, nebohý tazatel je pěkných pár kroků za mnou.

5.       POTŘEBNÍ JSOU VNÍMAVĚJŠÍ

Potřebuje-li nevidomý v danou chvíli opravdu vaši pomoc, pravděpodobně bude vnímavější. Já osobně jsem dokázala pohotově přijmout nabídku pomoci, a dokonce si v případě potřeby zastavit kolemjdoucího i ve chvíli, kdy jsem jinak na nabídku pomoci odpovědět nedokázala. Důvod je zcela prostý a logický: Byla jsem připravena na to, že budu s někým komunikovat. Nabídka pomoci v okamžiku, kdy ji nepotřebujeme, ovšem bývá nečekaná, tudíž se na ni nelze předem připravit. Nikdy nevíme, kdy a odkud přijde. Zkrátka a dobře, kdo pomoc potřebuje, soustředí se na lidi. Kdo ji nepotřebuje, soustředí se na cestu.

6.       NEODCHÁZEJTE BEZ OHLÁŠENÍ

Pokud vás nevidomý zastaví a začne vám něco říkat (např. vám vysvětlovat něco ohledně správné nabídky pomoci), ale vy zrovna spěcháte a není vám to vhod, sdělte mu, že odcházíte. Tato zásada platí při kontaktu s nevidomými všeobecně. Ne vždy musí váš odchod zaregistrovat. Uznávám, že slepec, který něco zarytě vypráví nepřítomné osobě, musí zcela jistě vypadat velmi vtipně. Dovoluji si však podotknout, že pro nás to zase tak příjemné není. Obzvláště na konci, kdy zjistíme, že jsme hezkých pár vteřin (v horším případě minut) hovořili do prázdna.