NESPRÁVNÁ FORMULACE MŮŽE NĚKDY PŘIVÉST DO ROZPAKŮ

I teď, když už s lidmi na ulici komunikuji docela obstojně, se mi na některé formulace nabídky pomoci reaguje velmi těžko. Kolemjdoucí bývají občas zkrátka a dobře velmi kreativní. Vlastně se o příliš velkou kreativitu nejedná, ovšem jejich výtvory mi často dovedou pěkně potrápit mozkové závity. Dovoluji si zde vypíchnout ty nejčastější. Snad vás nejen poučím, ale i trochu pobavím:

1. "KAM JDETE?"

Mám-li být upřímná, za tuhle otázku bych zabíjela. Co je komu po tom, kam já zrovna jdu? Ani vy byste zcela jistě nesdělili cíl své cesty neznámému člověku. Jak mám vědět, s jakým úmyslem se mě ptá? Možná mi někdo z vás namítne, že je to přeci úplně jasné: otázku mi v každém případě pokládá ochotný kolemjdoucí, který chce nabídnout pomocnou ruku. Načež se vás trochu provokativně otáži: Kdo mi to zaručí? Pokud se mě někdo zeptá, kam jdu, vnímám to jako zasahování do mého soukromí.

    Mým nešvarem je, že na ulici bývám často přehnaně opatrná. Není tedy divu, že jsem donedávna na podobné otázky raději neodpovídala. Teď už to beru pěkně s humorem. Pokud se někdo zeptá, kam jdu, s úsměvem odpovídám, že „domů“, případně „do svého cíle“. Ať už si to dotyčný přebere po svém.

2. "KAM POTŘEBUJETE?"

Tahle otázka je podobná té předchozí. Pouze s tím rozdílem, že se na ni nedá nic kloudného odpovědět. Alespoň jsem zatím na žádnou přijatelnou reakci nepřišla. Kdybych zrovna skutečně potřebovala tazatelovu pomoc, dalo by se říct ledacos. Nebyl by to však nám všem velmi dobře známý zákon schválnosti, kdybych podobné otázky nedostávala na důvěrně známých trasách, kde žádnou pomoc nepotřebuji.

- Pokud řeknu: "Domů.", "Do metra.", "Na tramvaj." či cokoli jiného, tazatel mě s největší pravděpodobností navzdory mému přání uchopí a pokusí se do mnou vyřčeného cíle dotáhnout. (Důvodům, proč se jednoduše nechytnu a nejdu s ním, se budu věnovat v některém z pozdějších příspěvků.) Otázka "Kam potřebujete?" mi nedává žádný prostor dotyčnému sdělit, že v tuto konkrétní chvíli chci jít sama.

- Kdybych odpověděla: "Nikam.", budou se kolemjdoucí s největší pravděpodobností domnívat, že jsem nejen nevidomá, nýbrž ke všemu ještě mentálně retardovaná. Viděli jste snad někdy v centru velkoměsta člověka, který by si to rázoval ulicemi, ale přitom nešel nikam? Já tedy ne.

- Jistě i na tuto otázku lze reagovat nějakým věku i inteligenci přiměřeným, civilizovaným způsobem. Např. pro mě, která mám problém s okamžitými reakcemi v situacích vyžadujících soustředění, je ovšem naprosto nevhodná. Než překonám strach způsobený skutečností, že se někdo zabývá mojí soukromou záležitostí, uvědomím si, co že to mám vlastně říci, zastavím se a konečně ze sebe vysoukám něco jako: "Dobrý den, v tuto chvíli nic nepotřebuji, děkuji.", uplyne pěkných pár sekund. Pak už je mi trapné cokoli říkat, protože obzvlášť v hlučném prostředí nemám kontrolu nad tím, kde se dotyčný kolemjdoucí zrovna nachází. Co když mezitím odešel a já budu hovořit do prázdna? Pak ve mně další přítomní lidé budou vidět buď mentálně postiženého jedince, jenž by snad ani neměl vycházet na ulici, nebo naprostou zoufalku. Po něčem podobném vskutku netoužím, proto často nevhodně položený dotaz raději ignoruji.

3. "JÁ VÁM POMŮŽU!"

Tohle vlastně není ani otázka. Najednou se ke mně někdo přiřítí a oznámí mi, že mi pomůže, aniž by se přesvědčil, zdali jeho pomoc skutečně potřebuji. Výsledkem je, že většinou strnu a nebohý dobrák ze mě nedostane ani slovo. Na otázku bez otazníku, která vlastně ani není otázkou, se velmi těžko odpovídá. Na vině není pouze mluvnické hledisko, nýbrž skutečnost, že po mé vůli se v podobných okamžicích nikdo nepídí. Lidé z kategorie "Já Vám pomůžu!" si snad ani nedovedou představit, že by se onen nebohý, osudem tak těžce raněný slepec vůbec mohl obejít bez jejich ochotného dobrodiní. A mně nezbývá, než je povzbudit, aby překročili vlastní stín, zbourali sto let staré předsudky a přestali se bát otazníku na konci věty. Budiž jim nabídka větší úspěšnosti a menšího počtu nedorozumění dostatečně lákavou.

Nyní by se na mě mohl kdejaký čtenář s patřičným dotčením v hlase obořit otázkou, jak se tedy má, ksakru, vlastně zeptat. Odpověď zní tak prostě, že nad tím snad zůstává rozum stát: Nic nevymýšlejte a zůstaňte u starých dobrých formulací:

"POTŘEBUJETE POMOC?" "MOHU VÁM POMOCI?"...