TEN DŘEZ JE NĚJAKÝ MALÝ!

    Stalo se to asi před rokem a čtvrt. Jeli jsme s manželem a tchyní do Ikeje podívat se na kuchyně. O tom, že to byla drahota sama, snad ani nemusím hovořit, ale důležité bylo, že jsme si mohli ledacos ohmatat.

    Zrovna jsme s tchyní koukaly (tedy ona očima, já rukama) na různé typy dřezů. Byly to takové ty ukázky vystavené našikmo přímo s kusem linky, aby to jako že vypadalo realisticky či co.

    „Ten je nějaký malý,“ divila jsem se při pohledu na jeden exemplář. Zdál se mi strašně mělký a měla jsem dojem, že při sebemenším pohybu nádobí musí jeho majitel pocákat minimálně půl kuchyně.

    „Ne, je tak normální,“ řekla tchyně. Chvilku jsem se zamyslela a pak mi to došlo: Dřez byl nakloněný našikmo, takže jsem ho vnímala zkresleně. Nedokážu vysvětlit, která fyzikálně-hmatová zákonitost to způsobila, ale šikmý dřez se mi zdál menší, než kdyby stál normálně rovně. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to mohlo zrušení pravých úhlů objektu ve vztahu k podlaze, tedy i mé hmatající maličkosti. No schválně: vezměte si čtyřhranný kbelík, ne moc hluboký, a osahejte si ho se zavřenýma očima. Pak ho nakloňte, poodejděte od něj a po nějaké chvíli se vraťte. Pak asi pochopíte, o čem mluvím. Ohmatávání rovně stojícího lavóru pro vás asi bude přehlednější. Ale možná vám to bude jedno, protože si na rozdíl ode mě, která nevidím od narození, budete předmět vizuálně pamatovat.

    „Proč je našikmo?“ pohoršovala jsem se trochu rozhořčeně. Odpověď byla prostá: aby byl vidět z dálky. Inu, co hoví očím, nehoví rukám. V jiných obchodních řetězcích to, alespoň pokud si vzpomínám, vypadalo vstřícněji. Teď máme každopádně doma velice hezký, prostorný a hluboký dřez. Možná není o mnoho hlubší než tehdy ten šikmý, ale stojí rovně.

 

Tak, to byla taková malá ochutnávka, kterou vás pozvolna uvádím do problematiky vnímání nevidomých. Příště si povíme něco o mnohem zajímavější kapitole – obrázcích a sochách.