Záleží na tom, od kdy nevidím?

    O tom, že není nevidomý jako nevidomý, jsem už psala a ještě psát budu. Dneska se ale podíváme na jeden zásadní rozdíl mezi dvěma základními kategoriemi nevidomých: nevidomými od narození a později osleplými.

 

Je líná, když musím vysávat já?

    Pan X se rozhodl bydlet s přítelkyní. Oba jsou nevidomí. Pan X je zvyklý každý den zběžně přesát byt. Zrak ztratil až kolem třicítky, takže to chtělo jen trochu cviku a vše se opět naučil. Každodenní luxování očekává i od své partnerky.

    Ta je však nevidomá od narození a musela se naučit, jak se ten vysavač vůbec drží a jak s ním jezdit, aby něco nevynechala. A to se teď ani nebavíme o té alespoň pro mě dost šílené logistice v podobě odsouvání a vracení věcí, aniž bychom se přerazili nebo zničili vysavač. A tak je pro ni lepší vysát jednou za týden a pak už se s tím nemuset otravovat.

    I když vysává už několik let, úklid podlahy je pro ni náročnější než pro pana X. Ten si to ale neuvědomuje, protože mu nedochází, že on sám na rozdíl od ní má možnost si věci vizuálně představit, a tak se luxování nemusel učit jako spartakiádu. Nechápe, jak je možné, že ji to tak unavuje, vždyť je nevidomá déle než on, tak by to přece měla umět líp. Často se kvůli tomu hádají – on ji obviňuje, že je líná, a ona si nenechá líbit, že ji honí.

 

Oni už uměli mávat, já se to učila

    Člověk, který viděl a pak o zrak přišel, stále umí věci, které uměl jako vidomý. Úplně nejjednodušeji si to představte na něčem, bez čeho si vy vidící neumíte představit život – na neverbální komunikaci. Vidomé dítě přirozeně odkoukává, jak se správně přikyvuje nebo vrtí hlavou. Už v útlém věku zamává kamarádovi, aniž by u toho muselo hajlovat. A pokud v dospělosti ztratí zrak, bude pořád vědět, jak gestem poděkovat autu, které ho pouští, nebo jak ukázat „Jeď!“. Nevidomý od narození se spoustu podobných věcí musí učit jako nějaké prostocviky, protože to nemá jak napodobit.

 

Totéž platí v kuchyni

    Pro dítě je zásadní učení se napodobováním. Pokud někdo přijde o zrak v pubertě nebo dospělosti, bude mít pravděpodobně odkoukané alespoň základní práce v domácnosti. I když je sám neovládá, určitě někdy viděl mámu, jak drží nůž nebo jak se pohybuje při vysávání. Bude tedy muset „jen“ zbystřit některé smysly a zvyknout si na nový způsob života.

 

Má to tedy nevidomý od narození jednodušší?

    Obojí má své výhody a nevýhody. Nevidomý od narození je zvyklý žít bez zraku a při učení se a překonávání překážek ho nebrzdí pocit ztráty. Zároveň se ale musí naučit to, co jiní přirozeně odkoukají, což je samozřejmě těžší.

    Později osleplý člověk bude oproti tomu čerpat z toho, co uměl a viděl. Na rozdíl od nevidomého od narození se nebude muset ve dvaceti učit správně držet nůž a nebude mít v šestadvaceti permanentní mozol, protože ho drží moc dole jako já. Nebudou mu tuhnout ruce, když bude mísit těsto, protože nebude vykonávat zbytečné pohyby svalů. Při úklidu ho budou méně bolet záda.

    Jenže se bude muset naučit, jak si bez zrakové kontroly nepořezat prsty, a zvyknout si dodržovat určitý systém při vytírání podlahy nebo uspořádání věcí. Bude muset změnit způsob myšlení a zvládání každodenních situací.

    Najednou nebude moci na počítači dvakrát kliknout myší na obrázek. Místo toho bude muset mnohem víc logicky přemýšlet, pamatovat si klávesové zkratky a používat určité vychytávky, které dříve neznal a které pro něj možná ze začátku budou obtížné. Ale až se to naučí, možná si bude vizuálně umět představit známou webovou stránku, a tak si snadněji zapamatuje, co na ní je.

    Na rozdíl od nevidomého od narození se nebude muset učit vytvořit si v hlavě 3D mapu místa, kde se nachází, a tak si může snadněji pamatovat cestu a hlavně improvizovat, pokud třeba zavřou ulici, kterou byl zvyklý chodit, a pamatuje si, co kdysi viděl kolem sebe. Ale bude se muset naučit žít s tím, že „vidí“ jen metr před sebe, a to může být velmi těžké.

 

Trochu jiný přístup

    Někteří nevidomí od narození mohou mít problém s rovnováhou a motorikou. Bez vhodné podpory mohou věci dělat jinak, než jak je obvyklé. Pokud se to neodnaučí, budou pro ně některé činnosti zbytečně namáhavější a později mohou mít i zdravotní problémy, zejm. bolesti zad.

    Já sama jsem se třeba musela v osmnácti učit správně chodit, protože jsem neměla jak zjistit, že musím při chůzi zvedat patu a odrážet se od špičky. Musel mi to někdo říct. Při krájení nebo loupání mám tendenci zatínat a křečovat ruku, a i když se hodně snažím a zlepšuje se to, nedokážu se toho úplně zbavit. Doposud nevím, proč to tak je. Nejspíš proto, že jsem se ty pohyby neučila přirozeně jako batole nebo předškolák, takže jsem trochu jako cizinec, který se nikdy zcela nezbaví přízvuku.

 

Podle návodu pro později osleplé si vodu nenaliju

    A tak mě dost překvapilo, když jsem si v jedné knížce o výuce nevidomých dospělých přečetla, že jedním ze způsobů nalévání je dát sklenici na kraj stolu a láhev podsunout tak, aby bylo hrdlo ve výšce okraje sklenice. Kdybych se o něco podobného pokusila já, upustila bych láhev nebo rozbila sklenici. Pokud si chytnu láhev pod stolem jednou rukou, abych tou druhou držela sklenici, neudržím láhev nebo ji zmáčknu a voda vystříkne. Kdybych si oběma rukama držela láhev, abych vůbec našla tu správnou výšku, nedržela bych sklenici, takže bych se do ní buď netrefila, nebo ji převrhla.

    Já sama nalévám tak, že láhev držím jednou rukou a druhou přidržuju hrdlo. Nakláním ji a posouvám po stole tak, aby se přibližovala ke sklenici, kterou si shora hlídám rukou s hrdlem. Pro někoho krkolomné, pro mě nejlepší, co dokážu.

    Dlouho jsem přemýšlela, jak někdo může tímto způsobem učit nevidomé. Jistě, je tu možnost, že jsem extrémní dyspraktik, a nedivila bych se, kdyby to nebylo daleko od pravdy. Až po pár měsících mi došlo, že autorka knihy zřejmě pracovala hlavně s později osleplými, kteří měli díky dřívější vizuální kontrole přesnější pohyby. Její způsob nalévání by zvládl i člověk se zbytkem zraku, který uvidí obrys hrdla a sklenice.

 

Závěr

    Svůj výčet rozdílů mezi základními kategoriemi nevidomých rozhodně nepovažuji za vyčerpávající, takže tento článek berte jako velmi orientační. Každý nevidomý je jiný, a tak se v praxi můžete setkat s nevidomým od narození, který si bez speciální podpory dokáže představit 3D mapu svého okolí, anebo později osleplým, který bude bojovat s držením nože. A možná i s americkým supermanem, který přesné pohyby a držení luxu odposlouchal pomocí echolokace nebo správné držení nože odvodil podle zvuku krájení (osobně nikoho takového neznám, ale možné je všechno).

    Občas je ale dobré si uvědomit, že pokud nevidomý od narození zvládá některé věci stejně dobře jako vidící, není stejně dobrý jako on – je lepší než on. A to nemůžeme chtít po každém. Pokud potkáte na ulici dva nevidomé a jeden z nich chodí s nohama od sebe jako kachna, zatímco druhý dělá ukázkové baletní krůčky, nemusí to automaticky znamenat, že ten první je horší. Ukázkový chodec možná dříve viděl nebo má zbytek zraku, zatímco jeho od narození nevidomý kamarád se špatnou chůzi složitě odnaučuje nebo se mu jen v tomto směru nikdo nevěnoval. Pokud je poznáte blíž, možná zjistíte, že „kachní chodec“ umí šest jazyků a hraje na tři hudební nástroje, zatímco „ukázkáčovou “ největší zábavou je čtení nesmyslů na sociálních sítích.

    Já sama jsem nevidomá od narození a patřím k jedincům, kteří nedovedou být lepší než vidící. Kdybych viděla, byla bych v praktických věcech docela šikovná, ale ne přehnaně. A protože nerada píšu o věcech, které jsem nezažila na vlastní kůži nebo dobře nepoznala, zaměřují se mé články na život bez zraku z pohledu průměrného nevidomého od narození. Později osleplým ani nevidomým se zbytky zraku se tu většinou věnovat nebudeme. Čtenáře se zájmem o tuto problematiku mohu odkázat např. na blog Lindy Albrechtové (Blindička) nebo texty Miroslava Michálka.

 

Shrnutí

    Pro správné posouzení schopností nevidomého je mimo jiné důležité vědět, kdy přišel o zrak. Pan X by se možná méně zlobil na svou přítelkyni, kdyby si více uvědomoval rozdíly mezi nevidomým a později osleplým. Proto jsme si pár nejzákladnějších představili v dnešním článku.

    Nevidomý od narození se musí naučit vše, co je pro vidícího samozřejmost, jako např. neverbální komunikaci či správné držení předmětů a pohyby při zacházení s nimi. Na rozdíl od později osleplého se ale pořád učí tytéž postupy a nemusí přecházet na zcela nový způsob fungování.

    Člověk osleplý v dospělosti tyto dovednosti má, jelikož je přirozeně odkoukával jako vidomé dítě. Nemusí se tedy učit přesné pohyby úplně od píky a může se rovnou pustit do nových způsobů fungování.  Dokáže si snáze představit větší prostor, což se může hodit při úklidu nebo prostorové orientaci, ale třeba i při zařizování bytu. Je pro něj však těžší vyrovnat se se ztrátou zraku a začít o věcech kolem sebe přemýšlet jinak. Navíc je toho pořád hodně, co se musí naučit a přeučit.

    Nevidomý od narození může mít problém s rovnováhou a přesností pohybů, proto potřebuje už od útlého věku vhodnou podporu. Může se to týkat chůze nebo správného držení předmětů a zacházení s nimi (nůž, mop, hudební nástroj). Kvůli nevhodným pohybovým návykům pro něj mohou být každodenní činnosti fyzicky náročnější a časem může dojít i ke zdravotním problémům, zejména k bolestem zad.

 

    p.s. Skutečně jsem slyšela o hádce dvou nevidomých na téma úklid. Nemám ovšem tušení, zda v tom hrála nějakou roli doba vzniku zrakového postižení. Myslím si ale, že něco podobného by se stát mohlo, a tak jsem si dovolila dotvořit příběh pana X jako modelový příklad. Pro případné zvědavce dodávám, že si u modelových životních situací některé údaje více či méně domýšlím nebo upravuji, takže moc nemá cenu odhadovat, o kom že to je. 😊