Nevidíš a nebydlíš sám? Jsi outsider! Opravdu?

    Mé dnešní téma se týká nejen nevidomých, ale i společnosti jako celku. Pokud se o zrakové postižení nezajímáte a narazili jste na mě náhodou při brouzdání internetem, nemusíte hned klikat na křížek. Nevidomý člověk je hlavně člověk, a tak se většina toho, co tu napíšu, může týkat stejně dobře i někoho, kdo žádné postižení nemá.

    Každý mladý člověk by měl co nejdřív vyletět z hnízda, jinak je divný. Kdo bydlí u rodičů, je mamánek a neví, co je skutečný život. Vždyť má přece doma servis, který si ti zkušení musí obstarat sami.

    Když se takový mamánek nakonec v pětatřiceti odstěhuje, přeci jen existuje šance, že se minimálně naučí víceméně vařit, trochu si poklidit a vyřídit základní věci. Nevidomý ale chod domácnosti přirozeně neodkouká, a tak existuje ještě větší riziko, že v životě neobstojí. Takového člověka mohou ostatní nevidomí vnímat ještě hůř, než jak je vnímán vidící mamánek. Je to pro ně někdo, kdo se o sebe už nikdy nepostará.

    Zdá se to logické a v mnoha případech to jistě tak dopadlo, jenže ono to zase tak jednoduché není. Proč, to si ukážeme v dnešním článku.

 

Hromada peněz za nájem, nebo vlastní byt za pár let?

    Když jsem před pár lety jedné starší známé řekla, že můj tehdy ještě budoucí manžel bydlí ve třiceti u rodičů, ihned mě varovala. Prý se drží pupeční šňůry a manželství s ním nebude jednoduché. Je příliš zvyklý na servis, který mu poskytuje maminka, a nebude ochoten přijmout odpovědnost při samostatném bydlení, protože bude požadovat to, co měl doma. Během rozhovoru se mě ptala, jestli umí spravit zvonek a nevím co ještě. Když už jsme u toho, obávám se, že zvonek u naší bytovky neumějí spravit ani ti jeho rodiče, protože době jednoduchých zvonků na baterku, které bych při troše cviku zvládla spravit i já, už dávno odzvonilo.

 

Z ruky do huby teď, nebo vlastní potom?

    Kdyby můj manžel bydlel sám už od dvaceti, jak je to dneska in, utratil by většinu invalidního důchodu za nájem. Jako prakticky hluchoslepý by si obtížně hledal práci, ostatně stále není zaměstnaný, protože se ze speciální pedagogiky, kterou vystudoval, přeorientovává na povolání překladatele, kde má větší šanci se uplatnit. A to chce čas, když nevidíte a skoro neslyšíte. Tím pádem bychom si nemohli dovolit vlastní bydlení ani jako manželé. A tím pádem bychom si nemohli šetřit bokem na důležitější věci, jako je lepší sluchadlo pro manžela nebo kvalitnější nábytek.

 

Trápím se teď s mamanem?

    Vás ale asi nejvíc zajímá, jak je to s tím efektem pupeční šňůry. Má známá sice byla velmi zkušená, životem ošlehaná osoba, ale tentokrát se netrefila. Manžel se často zlobí, že ho nenechám umýt nádobí.

    Vařím a uklízím sice já, ale to i proto, že mi to tak vyhovuje. Jednak je na to žena jaksi lépe stvořená, a jednak já si u toho můžu poslechnout nějakou knížku, což on vzhledem k svému sluchovému postižení nemůže. A já zase nemám prostor u knížky sedět, takže je pro mě práce v domácnosti dobou nezbytnou k sebevzdělávání v oblasti literatury dle vlastního gusta.

    Každý pár má role rozdělené jinak. Při výběru partnera není až tak důležité, jestli bydlí sám a co aktuálně umí, ale spíše jestli je ochoten se učit a jestli má v sobě celkovou snahu. Ve vztahu je pak důležitá vzájemnost. U nás je to tak, že já se starám o domácnost, zatímco manžel opravuje má cvičení z angličtiny a ví si rady v oblasti financí. Nedávno mi ručně opravil celou učebnici ázerbájdžánštiny po počítači, který ji převedl s chybami (o tom si budeme povídat jindy). Taky je to můj dvorní masér.

    Zkrátka a dobře, někdy mám pocit, že jsem to spíš já, kdo toho z nás dvou dělá míň. Manžel se chce naučit i vařit a luxovat, protože to každopádně umět musí, kdybych třeba onemocněla. Ale jsem to já, kdo mu říká, že by se možná zatím neměl rozptylovat od jazyků, protože vím, jaké má pracovní tempo a že práce s několika vícejazyčnými slovníky je velmi náročná.

 

Není to jen o penězích

    Dobře, říkáte si, ale možná je lepší si připlatit za nájem a být samostatný dřív. Navíc je tu možnost, že se podaří dosáhnout na sociální bydlení, a pak přece není co řešit. To ovšem nemusí být tak docela pravda. Určitě existují nevidomí, kteří od dvaceti bydlí sami a všechno si obstarají. Pak jsou ale lidé, kteří bydlí sami jen proto, aby bydleli sami. Důvod? Nechtějí, aby se na ně ostatní dívali spatra, chtějí samostatně vypadat nebo sami potřebují mít iluzi samostatnosti, protože se bojí závislosti.

 

„Romantický“ oběd ve jménu samostatnosti

    Tato historka se stala přibližně před deseti lety, nicméně si myslím, že je stále aktuální. Nevidomý mladý muž se seznámil s nevidomou slečnou. Slovo dalo slovo a došlo k první a poslední návštěvě na jedno odpoledne.

    Slečna bydlela sama a už dva roky předtím absolvovala kurz vaření v TyfloServisu. Návštěva proběhla v době oběda, a tak se mohla předvést i jako hospodyňka. Kdyby šlo o mě, možná bych alespoň napoprvé uvařila předem, ona se ovšem rozhodla, že si to střihne přímo před svým milým.

    K obědu byly těstoviny. Ne, nezapomněla jsem nic dodat, těstoviny bez ničeho. Jejich příprava podle mladíkových slov trvala půl hodiny, během které si místo s ním povídala sama se sebou, resp. se svým kuchyňským vybavením. Nebohý boyfriend celou tu dobu poslouchal komentáře, kam co dá. Po skončení úporného snažení mu byla předložena obrovská porce neosolených, slepených těstovin. Budiž dámě ke cti, že nezapomněla nabídnout kečup, který dotyčný ovšem nerad.

    Vypadá to, že prostě nedokázala odměřit půlku balení, a tak ho radši uvařila celé. To dělám taky, jenže ona se asi bála, že svému milému dá příliš malou porci, tak to celé pro jistotu rozdělila na půlky. Soli dala buď málo, nebo žádnou, a zřejmě jí nikdo neřekl, že do těstovin se po uvaření musí dát tuk, případně na to zapomněla. Není divu, že mladík byl po pár soustech plný a řekl, že už nebude. Slečna si ovšem s otázkou, kam vyhodit nedojedky, neuměla poradit, a tak tu obrovskou porci s přemáháním snědl. No, dámy, kdo by si nepřál takhle tolerantního nápadníka!

    I přes nemilý gurmánský zážitek hodlal ve vztahu setrvat, nicméně po pár měsících se rozešli z jiných důvodů. Dotyčná si jeho nechuť ke společnému soužití vyložila tak, že se bojí samostatnosti, která pro ni samotnou byla velmi důležitá. Možná se ona sama bála závislosti natolik, že se raději smířila s nízkou životní úrovní. Od onoho mladíka víme, že byla v kontaktu s rodiči a že si odstěhování sama vybrala.

 

S rodiči ještě ve třiceti?

    Asi nikdy nezapomenu na ostrou výměnu názorů s jednou spolužačkou ze střední. Když jsem jí řekla, že pokud si nenajdu partnera, je nesmysl jít bydlet sama jen tak, abych bydlela sama, úplně se zhrozila. „Bude ti třicet a pořád budeš u vašich, jo?!“ běsnila. „Pokud si nenajdu partnera, tak jo,“ na to já s ledovým klidem. Rozběsnila se ještě víc a vmetla mi do tváře, že v takovém případě nebudu nikdy samostatná. Já jí na to trochu naivně odpověděla, že počítám s tím, že bych se časem k něčemu dostala.

 

Zůstat s rodiči je určitě riziko

    Obavy mé kamarádky byly do jisté míry oprávněné. Mnozí nevidomí „vylétají z hnízda“ právě proto, že je rodiče doma k ničemu nepustí. Jindy zase nejsou dostatečně trpěliví nebo nevědí, jak nevidomého některé věci naučit a co vlastně zvládne. Někdy se nevidomý potomek nemůže do chodu domácnosti zapojit z objektivních důvodů (příliš malá kuchyň nevhodná pro začátečníka, nevhodně umístěný vodovodní kohoutek, který pod vedením méně obratné ruky postříká půl kuchyně, aj.). Spousta z nás se pak obává, co bude, až tu rodiče nebudou, a tak se snažíme osamostatnit jinak.

    Nevidomý ale chod domácnosti neodkouká – musí se ho nejprve naučit. Existuje spousta lidí, kteří díky nadání, přátelům nebo dobře fungujícím sociálním službám náhlé odstřihnutí od podpory zvládnou. V jiných případech se to ale nepovede a pak může dojít ke dvěma základním variantám:

    Naše „těstovinová slečna“ se spokojila s nízkou životní úrovní a s tím, že se některé věci raději nenaučí, než aby si nemohla udělat ani to málo, co zvládne. Další možností je situace, kdy nevidomý sice bydlí sám, ale rodiče za ním pravidelně dojíždějí, vozí mu jídlo nebo objednávají dovážku obědů, nakoupí a vygruntují. Takový člověk sice bydlí sám, ale z hlediska samostatnosti je to v podstatě stejné, jako když bydlel s rodiči. Druhá věc je jeho větší pocit soukromí, kvůli kterému se pravděpodobně pro takový způsob bydlení rozhodl. Pak existují nevidomí, kteří sice bydlí s rodiči či přáteli, ale do chodu domácnosti se díky jejich vhodné podpoře mohou zapojovat.

 

Nikdy není pozdě

    Já sama byla něco mezi. Odmalička jsem utírala a v pubertě i umývala nádobí, loupala česnek nebo vajíčka nebo něco méně náročného i krájela. S vařením to ale nedopadlo, mamka mě vždycky nakonec odehnala, protože jsem byla příliš nešikovná a ona se nemohla dívat na to, jak šušnivě to dělám. Myslím, že tenhle pocit zná spousta rodičů nevidomých dětí, takže v tom rozhodně nebyla sama.

    Některé věci jsem dělala špatně. Neuměla jsem zacházet s mopem ani vysavačem (vysávala jsem ve dřepu na zemi a lux držela přímo za hubici, protože normálně to nešlo, i když mi to ukazovali), loupání brambor trvalo příšerně dlouho a příprava večeře v podobě namazaných chlebů mi zabrala celého ségřina animáčka (myslím toho na Barrandově, který trval přes hodinu). Když jsem si měla balit věci, vždy to skončilo kritikou ze strany rodičovstva a mým více či méně zdařile utajovaným brekem (dokonce i rok předtím, než jsem se měla vdát, což pro mě bylo obzvlášť bolestné). Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, vždycky jsem něco zbabrala.

    Když jsme se přestěhovali do vlastního, tchyně mi ukázala pár fíglů a hlavně přesných pohybů. Když se nad tím zamyslím, ani naši mě nenechali růst jako dříví v lese a spoustu mi toho ukázali, jenže já jsem to prostě nepobrala, protože jsem na to asi nebyla zralá nebo jsem potřebovala jiný přístup.

    Nemyslím si, že bych byla o něco ochuzená, když jsem se nenaučila vést domácnost už v dětství, ale až po dvacítce. Kdyby mě moje tchyně mohla učit už jako malou, sice bych se to možná naučila dřív, ale množství toho, co se dokážu naučit, by nejspíš bylo podobné. Proto si myslím, že nikdy není pozdě začít, pokud člověk chce a má na to. A pokud nechce, nepomůže mu ani vlastní byt.

 

Není přeci jen lepší být hozen do vody?

    Pro některé určitě ano. Znám pár lidí, kteří se osamostatnili jen díky tomu, že z toho hnízda vylétli, a hodnotí to jako prospěšné. Ostatně i mně samotné pomohlo odejít do Prahy na internát, kde jsem získala dobrou průpravu v oblasti prostorové orientace od kvalifikovaných instruktorek. Hození do vody ale není pro každého, jak jsem vám snad alespoň trochu ukázala. Nejsem tu od toho, abych psala o supermanech – ti si poradí sami. Já kopu za nás slabší, kteří nemáme tak velké nadání, abychom se sami naučili vše potřebné.

    Kdyby třeba nikdo nic neukázal mně, zůstala bych u zaběhnutých postupů. Asi bych víc jedla hotovky a možná se naučila jen pár hodně základních jídel. Stejně tak bez odborné výuky prostorové orientace bych se neobešla, protože bych si neuměla sama naplánovat trasu nebo zjistit, jak získat její popis. A kdyby se mi třeba rozbila lednička, neseplo by mi to v hlavě a nevěděla bych, co dělat a komu zavolat. Kdybych neměla přátele nebo rodinu, kteří by mi alespoň napoprvé řekli, co a jak, jsem bez ledničky. A možná bych pořád vysávala rukama místo hadicí.

    Tak takhle nějak by se asi odvíjel můj život, kdybych odešla z domu v osmnácti. Měla jsem totiž slabší logické myšlení a nejprve mi někdo musel vysvětlit, jak přemýšlet a jak se ptát sebe, ostatních i Googlu, abych našla řešení. A ve svých šestadvaceti se to stále ještě učím.

 

Úklid ho nebaví, tak neuklízí

    Na závěr jeden trochu extrémní příklad, který by snad i pobavil, kdyby nebyl pravdivý: Pan X bydlí v garsonce ve velkoměstě. Nechce totiž přerušit kontakt s přáteli, které získal při pobytu na internátě, a u rodičů by se mu navíc nelíbilo. Někdy má tendenci se dívat spatra na nevidomé, kteří bydlí u rodičů. Jeho samostatné bydlení vypadá tak, že si nevaří a neuklízí. Nepřiměřené nájemné a neustálá konzumace hotovek se náramně prodraží, takže žije z ruky do úst.

    O tom, že je svéráz a že se mu nic nechce, jsem věděla už dřív, nicméně fakt, že si neumývá záchod ani kuchyňskou linku, mě naprosto odzbrojil. Tím spíš že je šikovný a uklidit by zvládl, jenže ho to nebaví. Kdyby mu matka jednou za čas nepřijela vygruntovat, pravděpodobně by v tom bytě shnil.

    Rozhodně nechci soudit ani „slečnu těstovinovou“, ani pana X. K tomu, jaký způsob života si zvolili, je vedly stejně závažné důvody jako kohokoli jiného z nás. Přestože o nich zde v zájmu čtenářského komfortu píšu s humorem, v praxi je potřeba k nim přistupovat s respektem k jejich životní situaci a postojům. Nikdy nevíme, z čeho pramení. K tomutéž bych ráda vybídla i případné horlivé propagátory vylétání z hnízda, kteří svůj jen částečně pravdivý pohled na věc někdy nevědomky vnucují jako jediný správný. A zároveň chci i k nim přistupovat s respektem kvůli obavám či společenským tlakům, které je k tomu vedou.

    Uvědomuji si, že jsem v tomto článku víc otázek položila než zodpověděla. Proto ho berte jen jako malý úvod do úskalí bydlení, osamostatňování a soužití, na který budu postupně navazovat.

 

Shrnutí

    Myšlenka, že by měl člověk v určitém věku vyletět s hnízda, není sama o sobě vůbec špatná, dokud zdravě motivuje. Jakmile ale začne vyvolávat obavy, pocity méněcennosti a neoprávněnou stigmatizaci, stává se škodlivou.

    Nesuďme lidi podle toho, v kolika letech vylétli z hnízda. Situace každého člověka je individuální a rozhodně není nutné vyhazovat na nájem, jen abychom byli in (tuto pasáž by si měla vzít k srdci i spousta vidomých, kteří se zbytečně trápí, že nemají na vlastní, i když by jinak nebýt soudobých předsudků mohli žít spokojený život).

    Není důležité, jak a s kým kdo bydlí, ale jaký je. To poznáme, když s tím člověkem mluvíme. Někdo, kdo má zásady a chce se postarat o sebe a případné druhé, bude mluvit jinak než někdo, komu je odpovědnost cizí. Pokud např. můj manžel už před svatbou tvrdil, že chce svou ženu uživit, i když by si s tím podle mě vzhledem k svému zdravotnímu postižení nemusel dělat až takovou hlavu, vypovídá to o jeho způsobu myšlení. Kdyby byl opravdu rozmazleným mamanem, těžko by sám od sebe podobné přání vypustil z úst.

    A nakonec to nejdůležitější: nikdy není pozdě. Dospělý člověk může být mnohem zralejší a na rozdíl od dítěte dokáže lépe logicky uvažovat, bez čehož se nevidomý v domácnosti neobejde (viz můj příklad s rozbitou ledničkou).

    Určitě je nutné, aby se nevidomý rozvíjel už od raného věku. Pokud ho do třiceti budou rodiče vodit za ruku a ani mu neukážou, jak vypadá nůž nebo smeták, jeho schopnosti se opravdu možná nerozvinou a může definitivně přijít o možnost  naučit se o sebe postarat. Nemusí ale umět všechno ve dvaceti. Ať už dříve či později, stejně by zvládl jen tolik, kolik mu dovolí jeho schopnosti.

    Proto není nikdy pozdě začít. Kdo chce a má na to, může začátky v dospělosti zvládat dokonce mnohem rychleji. Kombinací se studiem či prací se tu zabývat nebudeme, to je individuální téma a trochu se ho dotkneme jinde.

    Pokud jste rodič nevidomého potomka, je samozřejmě ideální, když se vám podaří ho některé věci naučit. Těmto tématům se postupně budu věnovat v některém z dalších článků. Dnes jsem vám jen chtěla ukázat, že není všechno zlato, co se třpytí. A teď už mi nezbývá než vám popřát dobré bydlo.

 

    p.s. Ona kamarádka ze střední se později o naší hádce zmínila jedné osobě, která pracovala s nevidomými. Ta jí prý řekla, že mám zastaralé názory. No dobře, pojďme zastavět celou republiku a obydlet ji osamocenými rodiči, nejlépe každým z nich ve zvláštním bytě, ať jsme pořádně moderní. No a drazí potomci, patnáct tisíc za nájem v Praze každý! A každý single, ať utratíte pořádnou pálku! To máme zhruba čtyřicet až šedesát tisíc vyhozených oknem na jednu moderní čtyřčlennou rodinu. Nemáme místo na pět až deset milionů nemovitostí? Pojďme vykácet lesy a zastavět pole! Kdo na to nemá, hurá do spolubydlení po deseti za papírovou zdí – lepší v blbých podmínkách s blbými cizími lidmi než s matkou, se kterou mám báječné vztahy, no ne? Touto nadsázkou chci povzbudit všechny bez ohledu na zdravotní postižení, kteří s podobnými předsudky bojují a přitom by nemuseli.