Moje cesty - Otočené ucho

    Když nevidíte, snadno můžete přeslechnout, že na vás někdo mluví, a to hlavně na hlučných místech, jako je metro, zastávka, nástupiště nebo centrum města.

 

    Zrovna se učím cestu v metru Můstek. Hledám výtah. Čekám ho z levé strany, takže chci lépe slyšet, co je vlevo vepředu. Proto otáčím hlavu víc doprava, aby mi zvuk šel do ucha přímo.

    „Jdete k výtahu?“ slyším za sebou. Nejsem si ale jistá, zda je to na mě. Zvuk totiž přichází zešikma a slyším ho spíš zezadu, jako by hlas mluvil k někomu jinému. Neodpovídám, protože bych nerada odpověděla na něco, co nepatří mně. Navíc se soustředím na zvuk zepředu, abych si byla jistá, kde se výtah nachází.

    Místo mě tentokrát odpovídá tchyně, která mě cestu učí. Kdybych šla sama, odpověděla bych až na podruhé a pro jistotu bych dodala „pokud je to na mě“.

 

Kolemjdoucí neudělal chybu

    V příspěvku „Mluvil na mě? Sakra, už je pryč!“ (https://seslepcemoslepote.blogspot.com/2019/09/mluvil-na-me-sakra-uz-je-pryc.html) jsem psala, že nevidomý určuje, zda na něj někdo mluví, podle směru hlasu. Je na něj tedy nutné otočit hlavu.

    V našem případě ale nešlo o typickou chybu, kdy se kolemjdoucí na nevidomého sice podívá, ale hlavu neotočí, takže zvuk jde směrem dopředu, nikoli k uchu nevidomého. Stoprocentně jistá si nejsem, protože jsem sama měla otočenou hlavu a soustředila se na cestu, ale myslím, že tenhle pán se ke mně vzorově otočil. Já si ale přesto nebyla jistá. Proč?

 

Co mě zmátlo?

    Ucho samozřejmě vnímá zvuk z více stran, takže jsem hlas kolemjdoucího zaslechla. Když chci ale určit, jestli to, co slyším, je na mě, je pro mě klíčový směr zvuku. Mně patří nejspíš to, co je blízko a co slyším z boku, tedy přímo směrem do ucha.

    V našem případě jsem ale otočila ucho doprava, takže celý můj zvukový pohled byl jakoby pootočený a hlas kolemjdoucího ke mně zazníval zezadu místo z boku. Kdybych měla na rozmyšlenou deset vteřin a ne jen vteřinu, jak to v podobných situacích obvykle bývá, stihla bych si to uvědomit. Ani tak bych si ale nebyla jistá, protože bych kvůli hluku nemusela poznat, o kolik je hlas otočený.

 

Závěr

    Cílem tohoto článku bylo ukázat, jaké maličkosti mohou ovlivnit naše vnímání, a předpokládám, že se podobná témata zdaleka netýkají jen nevidomých. Opět pro vás nemám žádné doporučení, protože v podobných situacích stejně hraje největší roli lidský faktor. Rozhodně není potřeba kolem nevidomého skákat a natáčet se k uchu. Mně jako nevidomému chodci bude stačit, když se neurazíte, pokud se to stane. A pokud si pak doma u kávičky ještě ke všemu vzpomenete na otočené ucho, hluk na místě činu, případně něco jiného, čím vás tu čtenářsky krmím, budu jenom ráda.

    Vlastně bych jedno doporučení měla, ale to asi vyznívá snad ze všeho, co jsem kdy napsala, protože ho není nikdy dost: Snažme se k sobě být vždy maximálně tolerantní, a když se něco nepovede, pokusme se v tom hledat spíš nemožnost než neochotu a nezdvořilost. Když tak koukám na kolemjdoucí, které v poslední době potkávám, mám pocit, že se to mnohým z nás daří víc než dobře.

Komentáře

  1. Proto bude super oslovovat. Jasně, z přirozenosti to nebývá. Nicméně kdyby lidé oslovovali, byť třeba i nemožně (halooo vy s tou bílou hůlkou), odpadlo by kdejaké martyrium.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, některé to i napadne, ale samozřejmě většinou oslovují "slečno" nebo "paní", takže to vyjde nastejno. "Vy s tou bílou hůlkou" mě teda pobavilo a musím říct, že by to bylo příjemné zpestření, i když někdo později osleplý by se asi mohl urazit. Já ještě navíc často nevím, jestli slyšet na slečnu, nebo na paní. Když jsem byla svobodná, říkali mi skoro všichni "paní", a když jsem vdaná, zase mi spousta lidí říká "slečno". Takže se třeba soustředím na cestu a do toho ještě přemýšlím, jestli ta vdaná slečna jsem já, nebo mám nějakou svobodnou konkurenci. Lidi jsou taky často v rozpacích, protože přemýšlejí, jestli a jak mají nabídnout pomoc, takže jim to taky v hlavě šrotuje. Výrazivo typu "dobrý den, nevidomá slečno" nebo "haló vy s tou bílou hůlkou" by asi neprošlo, protože lidi se bojí pojmenovávat postižení, jako že je to strašná tragédie a trapas. Asi nejšťastnější varianta zatím byla, když mě někdo oslovil dvakrát, to jsem si pak jistější, když nikdo jiný neodpovídá.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

Když kolem předsudků točím já