Moje cesty - Otočené ucho

    Když nevidíte, snadno můžete přeslechnout, že na vás někdo mluví, a to hlavně na hlučných místech, jako je metro, zastávka, nástupiště nebo centrum města.

 

    Zrovna se učím cestu v metru Můstek. Hledám výtah. Čekám ho z levé strany, takže chci lépe slyšet, co je vlevo vepředu. Proto otáčím hlavu víc doprava, aby mi zvuk šel do ucha přímo.

    „Jdete k výtahu?“ slyším za sebou. Nejsem si ale jistá, zda je to na mě. Zvuk totiž přichází zešikma a slyším ho spíš zezadu, jako by hlas mluvil k někomu jinému. Neodpovídám, protože bych nerada odpověděla na něco, co nepatří mně. Navíc se soustředím na zvuk zepředu, abych si byla jistá, kde se výtah nachází.

    Místo mě tentokrát odpovídá tchyně, která mě cestu učí. Kdybych šla sama, odpověděla bych až na podruhé a pro jistotu bych dodala „pokud je to na mě“.

 

Kolemjdoucí neudělal chybu

    V příspěvku „Mluvil na mě? Sakra, už je pryč!“ (https://seslepcemoslepote.blogspot.com/2019/09/mluvil-na-me-sakra-uz-je-pryc.html) jsem psala, že nevidomý určuje, zda na něj někdo mluví, podle směru hlasu. Je na něj tedy nutné otočit hlavu.

    V našem případě ale nešlo o typickou chybu, kdy se kolemjdoucí na nevidomého sice podívá, ale hlavu neotočí, takže zvuk jde směrem dopředu, nikoli k uchu nevidomého. Stoprocentně jistá si nejsem, protože jsem sama měla otočenou hlavu a soustředila se na cestu, ale myslím, že tenhle pán se ke mně vzorově otočil. Já si ale přesto nebyla jistá. Proč?

 

Co mě zmátlo?

    Ucho samozřejmě vnímá zvuk z více stran, takže jsem hlas kolemjdoucího zaslechla. Když chci ale určit, jestli to, co slyším, je na mě, je pro mě klíčový směr zvuku. Mně patří nejspíš to, co je blízko a co slyším z boku, tedy přímo směrem do ucha.

    V našem případě jsem ale otočila ucho doprava, takže celý můj zvukový pohled byl jakoby pootočený a hlas kolemjdoucího ke mně zazníval zezadu místo z boku. Kdybych měla na rozmyšlenou deset vteřin a ne jen vteřinu, jak to v podobných situacích obvykle bývá, stihla bych si to uvědomit. Ani tak bych si ale nebyla jistá, protože bych kvůli hluku nemusela poznat, o kolik je hlas otočený.

 

Závěr

    Cílem tohoto článku bylo ukázat, jaké maličkosti mohou ovlivnit naše vnímání, a předpokládám, že se podobná témata zdaleka netýkají jen nevidomých. Opět pro vás nemám žádné doporučení, protože v podobných situacích stejně hraje největší roli lidský faktor. Rozhodně není potřeba kolem nevidomého skákat a natáčet se k uchu. Mně jako nevidomému chodci bude stačit, když se neurazíte, pokud se to stane. A pokud si pak doma u kávičky ještě ke všemu vzpomenete na otočené ucho, hluk na místě činu, případně něco jiného, čím vás tu čtenářsky krmím, budu jenom ráda.

    Vlastně bych jedno doporučení měla, ale to asi vyznívá snad ze všeho, co jsem kdy napsala, protože ho není nikdy dost: Snažme se k sobě být vždy maximálně tolerantní, a když se něco nepovede, pokusme se v tom hledat spíš nemožnost než neochotu a nezdvořilost. Když tak koukám na kolemjdoucí, které v poslední době potkávám, mám pocit, že se to mnohým z nás daří víc než dobře.