Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    Jen pro rekapitulaci: Vidomé dítě už od útlého věku odkoukává, jak se co dělá. Vidí maminku nebo tatínka, jak vaří (včetně surovin), co přinesli z obchodu a kam to dávají, jak drží vysavač a mop apod. To mu usnadní práci při pozdějším vlastním samostatném životě. Práce v domácnosti ani pro ně nebude ze začátku brnkačka, protože to, co má někde v hlavě, musí ještě poručit rukám. Přesto bude mít oproti nevidomému od narození velkou výhodu.     Pokud budete jako vidící potřebovat slít těstoviny a nikdy jste to nedělali, vybavíte si, jak to celá léta dělala maminka, a postup zopakujete. Možná vám ze začátku bude dělat problém udržet těžký hrnec, možná se spálíte, protože se jedno ucho nahřálo a vám nedošlo, že potřebujete chňapku. Ale i bez pomoci další osoby těstoviny nakonec nějakým způsobem slijete. Nikdo vám nemusí říkat, že máte posunout kohoutek dozadu, abyste ho hrncem neurazili, do dřezu položit sítko a obsah kastrolu do něj vylít...

    Člověk by řekl, že když jsem sama nevidomá, budu schopná bezchybně poznat, co jiným nevidomým vyhovuje nebo co jim komplikuje život. Zážitek popsaný v tomto článku však jednoznačně dokazuje, že tomu tak není.   Nevšiml si, že cituji     Krátce k jádru pudla: Jednotlivé příspěvky na Facebooku jsou označeny jako nadpis. To je pro nevidomého skvělé, protože díky pohybu po nadpisech může snadno skákat z jednoho příspěvku na další, aniž by musel u každého příspěvku přejíždět přes možnosti reakcí, sdílení a komentářů. Pokud někdo sdílí příspěvek z Facebooku, je sdílený příspěvek označen jako další nadpis.      Pokud třeba Anna Nováková sdílí příspěvek Karla Nováka, zmáčknu na počítači písmeno H, abych se dostala na další nadpis (to je klávesová zkratka mého odečítače obrazovky na počítači, vám to fungovat nebude), a vidím jméno Anna Nováková. Šipkami se pak dostanu na to, co paní Nováková napsala. Když zmáčknu...