V sedmadvaceti nevím, kde prodávají deštník aneb Proces učení u nevidomého od narození

    Jen pro rekapitulaci: Vidomé dítě už od útlého věku odkoukává, jak se co dělá. Vidí maminku nebo tatínka, jak vaří (včetně surovin), co přinesli z obchodu a kam to dávají, jak drží vysavač a mop apod. To mu usnadní práci při pozdějším vlastním samostatném životě. Práce v domácnosti ani pro ně nebude ze začátku brnkačka, protože to, co má někde v hlavě, musí ještě poručit rukám. Přesto bude mít oproti nevidomému od narození velkou výhodu.

    Pokud budete jako vidící potřebovat slít těstoviny a nikdy jste to nedělali, vybavíte si, jak to celá léta dělala maminka, a postup zopakujete. Možná vám ze začátku bude dělat problém udržet těžký hrnec, možná se spálíte, protože se jedno ucho nahřálo a vám nedošlo, že potřebujete chňapku. Ale i bez pomoci další osoby těstoviny nakonec nějakým způsobem slijete. Nikdo vám nemusí říkat, že máte posunout kohoutek dozadu, abyste ho hrncem neurazili, do dřezu položit sítko a obsah kastrolu do něj vylít.

    Jestliže jste patřili k všímavějším ratolestem, možná vám nikdo nemusí říkat, že do slitých těstovin se přidává tuk, aby se neslepily, protože si vybavíte máslo nebo olivový olej, které u vás doma při přípravě těstovin málokdy chyběly. Nemusíte přemýšlet, jak se trefit do sítka a nevylít těstoviny vedle. – Zaprvé vidíte, kam to lijete, a zadruhé napodobujete pohyb rodičů, který máte zafixovaný v podvědomí.

 

Když chybí nápodoba a rozhlédnutí

    Toto všechno si člověk asi běžně neuvědomuje. Až do chvíle, kdy se setká s nevidomým, který zatím těstoviny uvařit neumí. K těstovinám přidejte přípravu masa, omáček, těsta, nepečeného dortu nebo palačinek a domyslete si úklid. Nic z toho, co jste odkoukali od rodičů, nevidomý od narození nikde neodkoukal. Pokud mu někdo nevysvětlí nebo neukáže, jak se to dělá (případně si někde nepřečte dostatečně popsaný postup), tuto informaci prostě nemá.

    Totéž platí i v případě nákupu nebo návštěvy úřadů. Pokud si v patnácti jdete vyřídit občanku a doprovází vás rodiče, patrně si všimnete, že jdete na obecní úřad nebo magistrát a následně na oddělení evidence obyvatel. Až vám občanka za pět let skončí, možná se vám to vybaví. Patnáctiletý nevidomý si jde pro občanku prostě na úřad. Pokud ho nenapadne se zeptat, na jakém oddělení se občanka vyzvedává, nebo rodiče nenapadne mu to sdělit, prostě to neví.

    A zeptat se ho možná nenapadne, protože třeba ani neví, že úřad má nějaká oddělení. Nespoléhejte na to, že si zapamatuje, že minule jste udělali deset kroků rovně a tentokrát pět rovně a deset doprava – v takovém případě by byl buď mimořádně nadaný, nebo robot, protože normální člověk se při cestě s průvodcem zakecá nebo zamyslí.

 

Ne vždy pomůže čich a logika

    Na rozdíl od jednotlivých oddělení obecního úřadu můžete některé obchody poznat podle vůně. Kromě pekárny nebo uzenářství sem patří obecně potraviny, drogerie nebo nábytek. Kdyby se mě ale někdo zeptal, kde koupit pro mě méně běžné zboží jako deštník (preferuju pršiplášť) nebo látkový kapesník, dodnes to nevím. Mám takový dojem, že jsem se na to kdysi ptala babičky a že minimálně kapesníky se prodávají v galanterii, ale ruku do ohně bych za to nedala.

    Aha, logicky můžu vyvodit, že deštník se prodává na tomtéž místě jako kabelka, tj. u stánku, v obchodě s oblečením nebo v některých supermarketech (v našem městě mají oblečení a sem tam i kabelky v Kauflandu a v Lidlu). Možná to někomu připadá směšné, ale já to tentokrát myslím naprosto vážně. Nevím to, a tak se snažím pomocí logického myšlení a svých dosavadních znalostí přijít na to, kde by se deštník asi tak mohl prodávat. Kdybych ho potřebovala, zeptám se na to někoho blízkého.

    Zaškobrtnout se dá i u běžnějšího zboží. Jednou jsem např. zarytě tvrdila nevidomému kamarádovi, že dřevěný mazací nůž, který máme doma, bude určitě k dostání v domácích potřebách (přibyl do domácnosti dřív než já a mě nenapadlo se zeptat, protože kde jinde?). Tchyně mi pak řekla, že se tam neprodává a že ho koupila někde na tržnici. Kdybych byla vidomá, nic podobného by se mi nestalo, protože bych ten nůž v domácích potřebách zkrátka opakovaně neviděla. Jak vidíte, logické myšlení ne vždy pomůže.

    Tentýž nevidomý kamarád jednou šel k lékaři, a když jsem se ptala k jakému, nedokázal mi odpovědět. Taková míra neznalosti se ale týká pouze velmi rozmazlených nebo zanedbaných nevidomých, případně nevidomých s mentálním postižením či některými typy duševního onemocnění. Zdravý dospělý nevidomý z přiměřeně fungující rodiny by měl většinu základních věcí vědět a to ostatní se postupně dovídat.

 

Záleží na tom, co nevidomý ví

    Možná ani mnozí vidící by mi hned neřekli, kde koupit deštník. Ale pak by šli kolem galanterie (nebo kde se prodává), viděli by ho ve výloze a cvak cvak, aha, tady, vždyť už jsem ho stokrát viděla, když jsem šla kolem! U nevidomého k takovému cvak cvak nedojde – buď to ví, nebo ne.

    To, co nevidomý ví, záleží na tom, co mu rodina nebo přátelé řeknou. Proto pokud máte nevidomé dítě, dejte mu co nejvíc věcí do ruky, ukažte mu co nejvíc postupů v domácnosti (POZOR – s ohledem na jeho věk a schopnosti) a říkejte, kam jdete. Kdybych já osobně vychovávala nevidomé dítě, pravděpodobně bych mu od určitého věku (nejspíš zhruba od puberty) říkala věci jako: „Jdeme na Úřad práce požádat o příspěvek na péči.“ nebo „Když se rozbije záchod, volá se instalatér.“. Mladšímu dítěti bych přirozeně říkala, že jdeme do drogerie koupit mýdlo, že na dveřích pošty je schránka nebo jaká oddělení jsou v obchodě, v němž se právě nacházíme.

    Jsou samozřejmě věci, na které zvídavější nevidomý přijde sám. Já jsem např. už od školky utírala nádobí a pak jsem je nechávala na lince, odkud je naši uklidili. Jednou (bylo mi asi dvanáct nebo třináct) jsem zůstala v kuchyni sama a napadlo mě opatrně nakouknout i do skříněk (kde jsou příbory, jsem věděla už v předškolním věku). Velmi brzy jsem zjistila, kde jsou hrnky, kde mělké a hluboké talíře a kde misky, a mamka pak s překvapením shledala, že nádobí je nejen uklizené, ale dokonce uklizené správně.

 

Zvídavost, zájem a motivace

    Někteří potomci se snaží, jiní by nejraději seděli u počítače a mastili nějaké ty střílečky, jen ať se domácnost odehrává co nejdál od nich. To se týká jak vidících, tak nevidomých, protože člověk s handicapem nemá automaticky danou nějakou vyšší snaživost.

    A ani ten, kdo se snaží, nemůže vědět všechno a nemůže se o všechno zajímat. Já jsem třeba našla nádobí ve skříňce, ale už mě nenapadlo se ptát, kde právě jsme, jakou máme banku nebo jak přesně se jmenuje ta část úřadu, odkud dostávám důchod. Některé věci mě prostě nezajímaly nebo pro mě byly náročné na představivost, jiné by mě třeba i zajímaly, ale nevěděla jsem, jak se zeptat, a u jiných jsem ani netušila, že by mě mohly nebo měly zajímat.

    Mamka se mě jednou takhle snažila povzbudit a zeptala se, proč se třeba někdy nezeptám, kde právě jsme. Já si řekla, že to vlastně není špatný nápad a že bych to vědět měla, a začala jsem se poslušně ptát. Jenže to pro mě nebylo přirozené, a tak mi to vydrželo jen pár dní. Proto mi přijde lepší člověku s handicapem nejen vysvětlit, jak se zeptat, ale rovnou mu odpovědět tím, že mu to bez ptaní popíšeme.

 

Nezahltit podněty

 Nepíšeme zde manuál na nevidomé, a tak vám nemůžu říct, kolik toho máte nebo nemáte popisovat. Každý nevidomý je jiný a dokáže strávit jiné množství informací. Po všem, co jsem právě napsala, je snad každému jasné, že není vhodný popis typu: „Po tvé levé straně právě prochází pán v modrých texaskách a bílé košili s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a modrýma očima a po tvé pravé straně je auto Škoda Octavia 2B58070.“

    Pokud něco podobného nevidomého výslovně nezajímá, zaměřujte se pouze na informace, které bude potřebovat v dospělém životě nebo které by mohly být nějakým způsobem důležité nebo zajímavé teď. Rozhodně nic nepokazíte, pokud mu řeknete, že jeho škola se nachází na ulici Kamenomlýnská a kousek odtamtud je známý park Lužánky s dětským hřištěm a domem dětí a mládeže, kam chodí do keramiky. Adolescenta zase možná bude zajímat, že tři ulice od domu má divadlo a kousek od něj je kulturní dům (sypu si popel na hlavu – vím, že v našem městě je divadlo i kulturák, jenže tam nechodíme, a tak nevím, kde přesně, a kdybych neměla ze školy základní znalosti komunitní práce a nezávazně neuvažovala o možnostech našeho města, bývala bych si jejich existenci ani nevygooglila, protože by mě to prostě ani nenapadlo).

 

Je to jako ve škole

    Věřím, že základní poučka, kterou jste si z tohoto článku odnesli, je, že vidící chod domácnosti a informace kolem sebe odkoukává, zatímco nevidomý se je musí učit. A když říkám učit, myslím tím, že někdy je to opravdu jako ve škole. Každému z nás je jasné, že prvňáčka nebudete učit fyziku, protože na ni ještě není zralý. A stejně tak i u nevidomého se začíná od jednoduššího ke složitějšímu. Jen s tím rozdílem, že neexistují žádné školní osnovy.

    Pokud vás napadlo, že jste se fyziku sice učili až od šesté třídy, ale stejně jste na ni nebyli zralí a začala vás zajímat až ve třiceti, jste přesně tam, kde jsem vás chtěla mít. Před pár měsíci se někdo divil, že jsem řekla, že se nevidomý od narození naučí správně držet nůž až po dvacítce. Dotyčný to totiž pochopil tak, že po dvacítce ten nůž poprvé uchopí do ruky. Já to ale myslela tak, že ho dostane do ruky klidně už v šesti letech, ale na to, aby s ním správně zacházel a zvládl i těžší věci jako nakrájet citron na plátky nebo rozpůlit bramboru, potřebuje dozrát, k čemuž může u někoho, kdo není obzvlášť zručný, přes veškerou dřívější snahu dojít třeba až po dvacítce. Dospělý člověk totiž může být schopen myslet v širších souvislostech a rozumět i složitějším procesům, jako je posloupnost jednotlivých činností při vaření, rozsah toho, co je třeba udělat, nebo porozumění tomu, co se přesně děje při uplatnění určitého postupu.

    V praxi mi určitě pomohlo, že jsem už v šesti letech pomáhala krájet babičce fazolky. Ale až po dvacítce víc přemýšlím nad tím, jak ten nůž správně chytit, proč mi tuhne ruka nebo proč se mi nedaří stejné kousky. Vezměme si za příklad třeba krájení šišky salámu. Abych si mohla zkontrolovat, že krájím víceméně rovný plátek, nedržím levou rukou část, ze které ukrajuju, ale plátek, který je ukrajován. Na tento nápad bych jako dítě jednak nepřišla (opakovala jsem to, co se mi poradilo, a nedovedla poznat, že mi to nevyhovuje), jednak bych nedokázala pracovat se svou pozorností a vnímáním tak, aby se mi to prakticky podařilo (tj. i kdyby mi ten postup někdo poradil jako puberťačce, nedokázala bych ho uplatnit, protože bych vzhledem k nemožnosti nápodoby nezkoordinovala hlavu a ruce).

    Jako dospělá lépe rozumím tomu, co se děje v mém těle a jak to souvisí s tím, že se mi nedaří. Na rozdíl od školáka dokážu přesněji pojmenovat, v čem konkrétně se mi nedaří a co je třeba udělat jinak. Díky lepší schopnosti logicky uvažovat dokážu sama vymýšlet postupy a zlepšováky, které bych jako dítě nikdy nevymyslela (žádný vidící kromě psychopata by mi neporadil krájet podél prstů, takže jsem si to musela poradit já sama).

 

Přesto má cenu začít co nejdříve

    Opět nemůžeme jednoznačně říct, který věk je vhodný pro učení, protože každý člověk zraje svým tempem. Já po dvacítce dozrála nejen k tomu, jak držet nůž, ale i k tomu, jak správně sledovat zprávy a nepřehltit se, jak odhalit a vyplnit mezery ve svých znalostech, jak zformulovat dotaz do Googlu a k mnoha dalším věcem. V tomhle období jsem zkrátka dozrála a stále ještě dozrávám, a tak mi najednou v hlavě začaly secvakávat pomyslné spínače a mně docházejí souvislosti, které by mi dříve nedošly ani přes maximální snahu rodiny a učitelů. Pokud bych ale v pětadvaceti dostala nůž poprvé do ruky, neměla bych žádný základ, na který bych mohla navazovat, a učení by se nemuselo povést.

    Opět si vzpomeňte na školu: všichni nadáváme, jak si z ní nic nepamatujeme, ale kdybychom do ní nechodili a začali bychom se učit číst a psát až ve dvaceti, náš mozek by vůbec nevěděl, jak se učit a jak získávat informace o světě kolem nás. Stejně tak se vám možná stává, že si přečtete nějakou zajímavost a pak vám dojde, že jste se o tom přece něco učili, a díky tomu si ji pak lépe zapamatujete nebo jí porozumíte.

    Další věc je nadání. Možná je vaše nevidomé dítě průměrně manuálně zručné a naučí se vařit až v dospělosti. Ale možná je mimořádně nadané a bude už v deseti krájet brambory ve vzduchu a šišku salámu na tenké plátky, o kterých se vám v životě ani nesnilo. Proto vřele doporučuju nevidomé děti rozvíjet ve všech oblastech života už od dětství bez ohledu na to, kdy se co použitelně naučí. A samozřejmě platí staletími prověřené doporučení učitele národů: „Škola hrou.“

 

Na závěr pár perliček ze života

    Ve čtyřech nebo pěti letech jsem nejspíš dost překvapila mamku dotazem, jak je možné, že když vyjdeme z obchodu, je auto stejně blízko, jako když jsme tam vešli. Myslela jsem si totiž, že obchod vypadá jako úzká nudle s regály po stranách. Když jsme zatáčeli v jednotlivých odděleních, předpokládala jsem, že zatáčíme prostě proto, že zatáčí ta nudle. Vůbec by mě nenapadlo, že ta klikatá cesta, kterou člověk v supermarketu obvykle absolvuje, probíhá v rámci čtvercové či obdélníkové budovy. A tak jsem logicky usoudila, že jedním koncem vejdeme a druhým vyjdeme. Jen to auto mi nějak nesedělo.

    Prarodiče bydleli na Botanické ulici. Naši se zřejmě nestačili divit, když jsme jednoho krásného dne vylezli z jejich činžáku, ještě se ani nezaklaply dveře a já prohlásila, že už nejsme na Botanické. Myslela jsem si totiž, že Botanická se jmenuje pouze jejich bytovka. Pak mi naši vysvětlili, že ulice je dál než dům, a tak už jsem dokázala pochopit, že jdeme venku a jsme na Botanické a pak najednou po pár krocích už jsme na Kotlářské. Dodnes ale nevím, zda byla Kotlářská příčná nebo na Botanickou navazovala jako přímka. O tom, jak vlastně ulice vypadá, jsem si udělala představu až na střední, kdy jsem začala chodit sama. Předtím jsem sice v rámci prostorové orientace nějaké ty ulice přecházela, ale nebyla jsem dostatečně zralá, abych si soustavu ulic dokázala představit v hlavě.

    A teď to nejvtipnější: To, že nevidím, jsem se vlastně dověděla až v šesti letech poté, co mi to mamka řekla. Předtím mě vůbec nenapadlo nad něčím podobným soustavně přemýšlet. Občas jsem si sice položila otázku typu „jak to, že já mám jinou knížečku“ nebo „jak to, že já nevidím“ (to většinou když učitelky odkazovaly spolužáky na něco vizuálního), ale jako správný předškolák jsem si s tím hlavu nelámala. Navíc jsem chodila do speciální školky, takže se mé postižení nijak speciálně nezdůrazňovalo. A protože jsem byla samotář, a neměla jsem tedy motivaci vyrovnat se ostatním dětem, nepocítila jsem svůj handicap ani při začleňování do kolektivu.

    A jedna z dospělosti: V posledním ročníku konzervatoře jsem měla spolubydlící tanečnici. Jednou jsem při sprchování náhodou nahmatala nějakou divnou věc na háčku ve sprše – vypadalo to jako něco dřevěného a vůbec mě nenapadlo, k čemu by to mohlo být. Nechtěla jsem vypadat, že se jí hrabu ve věcech, ale byla jsem zvědavá, a tak jsem se jí zeptala. „Myslíš pemza?“ Na to ona. „Cože?“ Nechápala jsem. Pak mi vysvětlila, že ta divná věc je na odstraňování tvrdé kůže na nohou. No vida, já znala jen rašpli z dědovy dílny na odstraňování náběhu na kuří oko.

    Zážitky, které jsem popsala, nejsou zážitky nevidomých obecně, ale jen moje. Každý má jiné nadání, přání a zájmy, a tedy i jiné mezery a přednosti. Když mi ve třinácti jeden nevidomý instruktor na táboře řekl, že šestileté nevidomé dítě se zajímá o to, jak je dlouhá cesta, málem jsem padla do mdlob, poněvadž já sama bych v šesti letech nebyla podobné myšlenkové operace schopná. Až po letech jsem si uvědomila, že dotyčný byl mimořádně nadaný. V pubertě, kdy byl ten člověk v podstatě můj vzor, to ale vůbec příjemné nebylo a přispělo to k mému nízkému sebevědomí, se kterým se mi podařilo vypořádat až v mém zlatém věku, tedy po dvacítce.

    A na závěr pojďme do extrému: Kamarád „mazací nůž“ mi ve svých dvaadvaceti letech zcela vážně tvrdil, že tatínek je odpovědný za to, aby si nezapomněl vzít do školy hodinky. Když jsem se ho ptala, proč je zase nemá, prostě mi řekl, že tatínek není doma. Inu, co dodat? Rozmazlení jedinci bývají jak mezi vidomými, tak mezi nevidomými, jen na nevidomých je to víc vidět. Žádný handicap není tak nepřekonatelný jako blbá povaha.

 

    p.s. Pro účely tohoto článku jsem se pokusila vygooglit, kde se prodává deštník. Nepočítám-li on-line obchody, nebyla jsem úspěšná. Je pravda, že jsem neměla trpělivost prokousávat se těmi dvěma poradnami, které mi Google nabídl. Až tak nutně to vědět nepotřebuju – pokud jste ještě nezapomněli, preferuju pršiplášť.

    p.p.s. Na slévání těstovin osobně používám kastrol s hubičkou a děravou pokličkou. Pokud není k sehnání, dobrou alternativou je i vložka, kterou po uvaření prostě vytáhnete i s těstovinami.