Nedošlo mi, že odečítač nepřečte uvozovky aneb Jeden z mnoha důvodů, proč neexistuje manuál na nevidomého

    Člověk by řekl, že když jsem sama nevidomá, budu schopná bezchybně poznat, co jiným nevidomým vyhovuje nebo co jim komplikuje život. Zážitek popsaný v tomto článku však jednoznačně dokazuje, že tomu tak není.

 

Nevšiml si, že cituji

    Krátce k jádru pudla: Jednotlivé příspěvky na Facebooku jsou označeny jako nadpis. To je pro nevidomého skvělé, protože díky pohybu po nadpisech může snadno skákat z jednoho příspěvku na další, aniž by musel u každého příspěvku přejíždět přes možnosti reakcí, sdílení a komentářů. Pokud někdo sdílí příspěvek z Facebooku, je sdílený příspěvek označen jako další nadpis.

    Pokud třeba Anna Nováková sdílí příspěvek Karla Nováka, zmáčknu na počítači písmeno H, abych se dostala na další nadpis (to je klávesová zkratka mého odečítače obrazovky na počítači, vám to fungovat nebude), a vidím jméno Anna Nováková. Šipkami se pak dostanu na to, co paní Nováková napsala. Když zmáčknu opět písmeno H, ozve se jméno „Karel Novák“. Pokud Karla Nováka nesleduji nebo pod příspěvkem Anny Novákové nevidím obvyklé možnosti (většinou tam nebývá ani text, jen něco, co se mi zobrazuje jako fotka), logicky pochopím, že sdílela příspěvek Karla Nováka.

    Pokud ale Anna Nováková sdílela odkaz z webových stránek pana Nováka, je vše pod jedním nadpisem. Počítač mi tedy nejprve po stisknutí háčka oznámí jméno Anny Novákové. Já se pak šipkou dolů (nebo zkratkou pro tlačítko – předposlední položka před textem je tlačítko s akcemi k příspěvku) dostanu k tomu, co napsala. Vidím nejprve text a za ním odkaz s názvem článku, který sdílela.

    Totéž jsem udělala i já – sdílela jsem článek nevidomé blogerky a do pole „Něco k tomu napište“ jsem vykopírovala pasáž, která mě nejvíce zaujala a na kterou jsem chtěla čtenáře nalákat (myslím, že se tomu říká „perex“). Citaci jsem řádně označila uvozovkami, takže vidomý čtenář bez problému pozná, že text u odkazu jsem nepsala já, ale autor článku. Osobně mám takový „nešvar“, že někdy odkaz sdílím pouze s perexem, jindy s vlastní poznámkou. Ve snu by mě nenapadlo, že se v tom někdo nemusí orientovat.

    A to až do chvíle, kdy jsem druhý den po publikování sdíleného odkazu s citací objevila na Messengeru zmeškaný hovor od nevidomého čtenáře. Myslel si, že zkušenost blogerky, kterou jsem citovala, byla má vlastní, a chtěl vědět, co se děje.

 

Proč se to stalo?

    Odečítač obrazovky interpunkci v souvislém textu obvykle nečte (při psaní nebo čtení po znacích samozřejmě ano). Dá se to sice nastavit, ale je to otravné. Představte si, že by vám někdo četl text takto:

    Velké tatínek se na velké Jonáše rozkřičel dvojtečka uvozovky dole velké řekl jsem čárka že máš jít domů vykřičník uvozovky nahoře uvozovky dole velké já ale ještě nechci čárka uvozovky nahoře oponoval velké Jonáš tečka

    Možná se na podobný způsob čtení dá časem zvyknout, ale i při rychlém tempu hlasového výstupu to příšerně zdržuje. Proto má většina běžných nevidomých uživatelů čtení většiny interpunkce vypnuté. Pokud nepoužívají braillský řádek nebo záměrně nenajedou kurzorem na konkrétní znak, ne vždy mají šanci zjistit, že je text ohraničen uvozovkami. Stejně tak odečítače často v textu nijak neoznačí velké písmeno.

    Nevidomý, který dělá korektury nebo pracuje s cizojazyčnými texty, bezpodmínečně potřebuje braillský řádek. Při prohlížení sociálních sítí nebo v jiných situacích, kdy vidící text jen přelétne očima, aby rychle zjistil, o čem je a zda ho zajímá, ale potřebujete v co nejkratším čase zpracovat co nejvíce informací, abyste tím nestrávili celý den, a tak je vhodnější používat hlasový výstup (výjimkou jsou hluchoslepé osoby).

    Já sama používám na čtení většího množství textů hlasový výstup, ale pokud mě zaujme nějaké jméno či slovo s jiným pravopisem nebo mi právě není jasná interpunkce, pomůžu si braillským řádkem. Citaci navíc poznám podle stylu, případně odkaz rozkliknu a uslyším text znova v článku. A pokud mě příspěvek nezaujme, je mi úplně jedno, jde-li o citaci či nikoliv – mám jen jeden mozek a potřebuju se v množství informací rychle zorientovat a dostat se k zajímavému obsahu.

 

Dotyčný není hloupější

    To, že jiný nevidomý takto citaci nerozpoznal, neznamená, že by byl méně inteligentní než já, která takový problém nemám. Možná prostě ten den už projel hromadu jiných příspěvků, a tak když viděl mé jméno a pod tím text, automaticky si myslel, že to píšu já. Můj příspěvek navíc někdo sdílel, a tak viděl jméno toho dotyčného, jeho text, pod tím nadpis s mým jménem, můj text a pod tím odkaz, který možná nerozklikl, protože na něj čekala ještě hromada dalších příspěvků nebo chtěl být co nejdříve z Facebooku pryč.

    Příspěvek navíc obsahoval pro některé nevidomé citlivé téma. Ten, kdo ho přesdílel, k němu napsal ještě emotivnější komentář, a tak to opravdu mohlo působit dojmem, že mi vyjadřuje solidaritu, protože se mi stalo něco těžkého (mně samotné to tak nepřišlo, ale zkouším se na to dívat očima jiného typu čtenáře). Silné emoce mohou, jak víme, omezit schopnost logicky myslet.

 

Běžně se to stává i vidomým

    Jak jste už nejspíš pochopili, rozpoznání citace bez použití braillského řádku je pro mozek nevidomého o něco náročnější než pro ten váš. I když tento proces u někoho, kdo je zvyklý pracovat s odečítačem, bývá zautomatizovaný, chybička se může snadno vloudit. I kdyby hlasový výstup uvozovky četl, nevidomý je při čtení většího objemu informací může snadno přeslechnout, a to obzvlášť při prožívání silných emocí. Inteligence tu opravdu občas nepomůže – tento konkrétní čtenář je vysokoškolsky vzdělaný, pracuje a dokáže se o sebe postarat jako kterýkoli jiný spoluobčan (to jen pro případ pochybností).

    A že by se vám nic podobného nestalo? O opaku svědčí hromady sdílení příspěvků o ztracených psech s několik let starým datem, na první pohled nesmyslných textů na politická témata apod. Mimochodem, takový balast sociální sítě zbytečně zahlcuje a nejen nevidomému uživateli značně ztěžuje orientaci v jejich obsahu. Proti tomu je krátká výměna zpráv „Facebook to Facebook“ (resp. „Messenger to Messenger“) pro mě osobně jako nic.

 

    P.s. Ovládání Facebooku jsem popsala na počítači se systémem Windows a odečítačem NVDA. Na chytrém telefonu se samozřejmě liší, ale základní princip zůstává stejný – prostě to není kouknu a vidím.

    p.p.s. Čtení konkrétní interpunkce záleží i na konkrétním odečítači obrazovky. Ten můj u příspěvků na Facebooku nečte uvozovky vůbec a v textu ve Wordu čte jen uvozovky dole.