Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

    V minulé části jsme si řekli, odkud se asi tak mohla vzít obava některých lidí nejen s handicapem přiznat, že něco nejde, že všechno zkrátka není vždy učesané a načančané. Došli jsme k tomu, že je oprávněná, zároveň jsme ale vysvětlili, proč nejspíš nebude dokonale fungovat jako prostředek motivace. Skrze vyprávění pamětníka jsme si zprostředkovali nároky, kladené na nevidomé školáky před zhruba padesáti lety, a mimo jiné jsme v nich odhalili dvojí metr (nevidomý byl veden k tomu, aby byl v některých věcech v podstatě lepší než vidící).     Dnes potěším milovníky příběhů a zážitků, protože si ukážeme v praxi, jak může někdy motivace druhého navzdory dobrému úmyslu fungovat naprosto opačně. Aby se to dobře pamatovalo, svezeme se na vlně rozbouřených emocí, a nakonec si střihneme poklidné finále naší minisérie o rovných příležitostech. Přineste si silné kafe a pojďme se nakrátko ponořit do období dospívání: ...

V minulé části jsme si řekli že: -           Nevidomý má stejná přání, potřeby a nedostatky jako kdokoli jiný -           Nemá žádný bonusový šestý smysl (supersnaživost, superodolnost, superučenlivost ...), ale někdy musí překonávat více překážek než vidící -           Hlavní motivací k jejich překonávání je přání žít důstojný život (postarat se o sebe, abych nezatěžoval/a rodinu, získat vzdělání, být užitečný/á, mít se s ostatními o čem bavit ...) -           Předsudky vůči člověku s handicapem mu mohou zkomplikovat nebo zcela znemožnit přístup k životu, jaký by si přál žít, proto se někteří mohou bát přiznat, že něco neumějí nebo nevědí, případně, ještě lépe, rovnou se snažit umět a vědět vše, co se od člověka v daném věku a životní situaci očekává -   ...