Ve třinácti stará aneb Být lepší, abych zapadl(a), nevede k rovným příležitostem pro všechny III.
V minulé části jsme si řekli, odkud se asi tak mohla vzít obava některých lidí nejen s handicapem přiznat, že něco nejde, že všechno zkrátka není vždy učesané a načančané. Došli jsme k tomu, že je oprávněná, zároveň jsme ale vysvětlili, proč nejspíš nebude dokonale fungovat jako prostředek motivace. Skrze vyprávění pamětníka jsme si zprostředkovali nároky, kladené na nevidomé školáky před zhruba padesáti lety, a mimo jiné jsme v nich odhalili dvojí metr (nevidomý byl veden k tomu, aby byl v některých věcech v podstatě lepší než vidící).
Dnes potěším milovníky příběhů a zážitků, protože si ukážeme v praxi, jak může někdy motivace druhého navzdory dobrému úmyslu fungovat naprosto opačně. Aby se to dobře pamatovalo, svezeme se na vlně rozbouřených emocí, a nakonec si střihneme poklidné finále naší minisérie o rovných příležitostech. Přineste si silné kafe a pojďme se nakrátko ponořit do období dospívání:
Ne, ještě mi nesmí být třináct!
Snad každý má v životě svůj vzor, a o puberťácích to platí dvojnásob. Tomu svému budu říkat Karel, protože se tak nejmenuje (a Karlem zůstane i pro toho, kdo ho pozná, dokud se ocitáme ve veřejném prostoru). Karel byl nevidomý instruktor na táboře. Fantasticky válel na kytaru, uměl úžasné triky na počítači, které bych se i teď chtěla naučit, chodil strašně rychle, což mně nešlo, ve volných chvílích spolu s dalšími nevidomými běhal po lese, aby natáhl lana na další etapovku, uměl si naplánovat trasu pomocí upravených Google Maps, což rozhodně nedokáže každý ... Kdybych nebyla křesťanka, řekla bych, že byl prostě „boží“. Možná se mi trochu i líbil, i když to bych si na přelomu dvanáctého a třináctého roku nerada přiznávala.
A právě v době, kdy se toto všechno odehrávalo, jsme se my, skupinka velkých holek a kluků, parádně ztratili na puťáku. Netuším, jak se to mohlo stát, ale i přes podrobný popis trasy jsme se octli úplně jinde. Když jsme si o tom pak povídali (vedoucí, Karel a my holky), Karel položil onu pro mě tehdy osudnou otázku: „Jak často chodíte samy?“ Pak nám řekl, že on od třinácti chodil sám do školy a od jedenácti obecně. Naznačil nám, že pokud samy nechodíme, měly bychom začít, a myslím že nejen mně mezi řádky tak trochu vyplynulo, že včera bylo pozdě.
V tu chvíli jsem nevěděla, že výuka prostorové orientace, kterou dostávám, není zcela kvalitní, protože každou hodinu chodíme jinou trasu a itineráře se nezapisují. Nevěděla jsem ani, že pokud bych se chtěla opravdu objektivně srovnávat, musela bych znát Karlovu tehdejší trasu do školy. Já bydlela na Brně-Venkov. Naše ulice bývala dříve obyčejnou polní cestou. A cestou na autobus se musela bez semaforu přejít frekventovaná silnice. A to ani nemluvím o dalších úsecích trasy. Ať už jsem si o tom tehdy myslela cokoli, vůbec se našim nedivím, že by mě v té době nepustili. Karlova pozdější rada, abych chodila sama nakupovat, by se možná hodila pro někoho, kdo má obchod blíže u domu (tohle bylo jediné, co jsem věděla, na mých pocitech to ale nic nezměnilo). Karel navíc řekl něco ve stylu: „Není vám nějakých deset let ...“, čímž nám jasně naznačil, že umíme méně, než bychom na svůj věk měly.
„Doprkvančic“ třináctkrát a dost?
Byly jsme tam tři holky ve věku třináct, patnáct a sedmnáct let. Myslím, že určité pocity méněcennosti jsme měly všechny. Ta sedmnáctiletá mi později řekla, že chodí jen po naučených trasách a že je to ostuda. Až teď dokonale chápu, že to žádná ostuda nebyla.
Nejhůř jsem to ale odnesla já, protože Karel byl můj vzor a já se asi podvědomě toužila dostat na jeho úroveň, abych ho byla hodna. Poté co vedoucí odešli, jsem se cítila prostě tak, že jsem chtěla nebýt. Ztratit se, neexistovat, probudit se z toho ošklivého snu. Snu o neschopné, hloupé holce, která k ničemu není. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo pořád dokola opakovat slovo „doprkvančic“, abych si alespoň trochu ulevila. Celý večer se mnou nic nebylo.
Vůbec jsem se netěšila na své třinácté narozeniny. Nechtěla jsem, aby mi bylo třináct. Ještě mi nesmělo být třináct – nebyla jsem připravená na to, aby mi bylo třináct. Proč jsem byla tak stará? Přála jsem si, aby mi někdo řekl, že se spletli – že mi nemá být třináct, ale teprve devět, a že na mě Karlova slova tedy neplatí. V deseti letech si člověk ještě může dovolit být tak neschopný jako já, ale mně už má být třináct.
Kopejte hrob pro marnou sedmnáctiletou!
Když jsme pak s našima někam šli mimo město, občas jsem se vytrhla a mermomocí chtěla jít sama. Marně jsem se snažila zapamatovat si cestu, kterou jdeme (zaprvé byla příliš dlouhá a musela bych si vytvořit popis trasy, zadruhé bych musela jít celou cestu sama, což s malou ségrou a nákupem nebylo vždy praktické, zatřetí se delší cesty obvykle rozdělují na úseky, aby se daly snáze zapamatovat – to, co jsem po sobě chtěla, bylo něco jako fotografická paměť, kterou nemám). Jednou jsem se pokoušela jít po zahradě tak rychle jako Karel a orientovat se echolokací a upadla jsem do skruže s vodou (měla nízký obrubník, takže bych ji pomocí echolokace neslyšela, a nejsem ten typ nevidomého, který si pamatuje každý kousek velké plochy).
Ještě štěstí, že jsem byla odmalička opatrná a že mi ten nahoře dal určitý instinkt, díky kterému jsem se nepouštěla do něčeho, co by bylo přímo nebezpečné. Asi i proto jsem nespadla ze schodů nebo třeba ze srázu a skončilo to jen pár oděrkami. Mé snažení být „dostatečně schopná na svůj věk“ ovšem nepřineslo žádné větší ovoce než mé snažení doposud. Jediným ovocem bylo, že jsem si v sedmnácti přála k narozeninám hrob, protože jsem neschopná (ségra byla tak hodná, že mi jeden malý vykopala) a před osmnáctinami jsem přemýšlela o tom, že bych už měla vědět, na jakém úřadě se co vyřizuje, a vůbec si umět poradit. K tomu si připočtěte dostatečně „doprkvančicovatou“ frustraci z toho, že to neumím. A co hůř, nedokázala jsem přijít na vhodný způsob řešení své neschopnosti a neúspěchu.
Maturitní ples (naštěstí ne svůj) jsem v osmnácti zakončila zoufalým pláčem na pokoji, doprovázeným zcela prostou modlitbou ve znění: „Pane Bože, já nechci existovat!“ Důvod? U stolu se mnou prostě seděla skupinka nevidomých, a jak se tak přirozeně povídalo, zničehonic jsem nabyla dojmu, že všichni jsou samostatnější než já, dokážou se na rozdíl ode mě vypravit i do neznáma a vůbec si na rozdíl ode mě v životě poradí. Při sledování jejich rozhovoru jsem měla pocit, že mi něco uniká, že nedokážu vymyslet řešení, jak být schopnější, odvalit ten pomyslný balvan nevědomosti a nesamostatnosti a přijít na konkrétní kroky ke zlepšení své situace. Hlavním důvodem mých pochybností nebyl ani tak pocit, že bych postrádala nějakou opravdu životně důležitou schopnost, kterou později nedoženu, nýbrž domněnka, že jakožto takto neschopný jedinec nejsem plnoprávný nevidomý, a nepatřím tedy ostatním na oči. Inu, co k tomu všemu ještě dodat? Snad jen to, že jsem naštěstí nebyla schopna vymyslet ani konkrétní kroky k realizaci své neexistence.
Stokrát „nic“ umořilo „vola“
Někdo si možná říká, proč jsem se víc nesnažila, proč jsem nebyla zvídavější a prostě nepoložila tu blbou otázku „mamko, kde se vyřizuje ten důchod, kde příspěvek na péči a jaké příspěvky vůbec dostávám?“ nebo jak je možné, že mě nenapadlo zapisovat si trasy po hodině prostorové orientace (v případě, že by se mi je povedlo celé zapamatovat). Proč jsem si místo toho vypěstovala celý tenhle emoční tyátr, místo abych reálně něco cílenějšího dělala, jestli jsem to náhodou celé hystericky nenarafičila tak, abych byla v pozici oběti, a jestli mi náhodou stylizace do ubohého neschopného jedince tak trochu nevyhovovala nebo doposud nevyhovuje – byla by to přece krásná výmluva, proč nic nedělat a ještě u toho vypadat hezky, případně cestou shrábnout ještě nějakou tu kapku lítosti. A teď po letech by to samozřejmě byl dobrý literární námět – zveličit banální problém, dopřát mu dostatečné grády, a vytvořit tak senzaci, která přesune pozornost na mou maličkost.
Uznávám, občas nevidíme třísku ve vlastním oku, a tak je teoreticky možné cokoli. Stále si ale myslím, že v mém konkrétním případě existuje na otázku „proč“ prozaičtější odpověď: Protože když má člověk tak obrovské pochybnosti o sobě, naprosto ho to paralyzuje. Příliš silná sebekritičnost nebo snaha ostatních vyburcovat vás k lepším výkonům opravdu nemotivují. Motivovaní sice jste, jenže ten pomyslný problém je tak obrovský, že vůbec nevíte, jak ho vyřešit. Říkáte si, že je už stejně strašně pozdě, že teď už to nikdy nezvládnete. I když se maximálně snažíte nějak ten balvan odvalit, nevíte, odkud začít. Hodně přemýšlíte, ale nic nevymyslíte, protože paralyzující pochybnosti vám odříznou cestu. A to jsem ještě patřila k těm šťastnějším, kteří si zachovali jakous takous schopnost přemýšlet a celé to nevzdat. Máte z toho všeho v hlavě tak akorát mlhu a s tím související menší kapacitu na svobodný, hravý proces učení, který by vám prospěl ze všeho nejvíc.
Čím víc jste v takovém stavu motivovaní a záleží vám na tom, abyste to zvládli, tím jste dál od úspěchu, a tak se ocitáte v začarovaném kruhu. Radost z toho, že něco zvládnete, vám neustále kazí „vědomí“, že to nic není, protože už dávno máte zvládat víc. Pokud se po takovém „miniúspěchu“ cítíte unavení, říkáte si, že jste prostě bábovka. Tím degradujete úsilí, které jste vynaložili, na pouhé nic.
Shrnu to jasně, stručně a výstižně: „Stokrát nic umořilo vola“, takže nejste nic jiného než ten vůl.
Co pomohlo?
Mně osobně asi z podobných stavů paradoxně pomohlo trochu omezit kontakty s nevidomými jako skupinou, víc se uzavřít do vlastní pomyslné bubliny a soustředit se hlavně na sebe, abych neměla před očima to srovnání, co kdo umí a já ne. Dobré mi přijde i přirozené odvedení pozornosti, kdy vám do života vstoupí třeba nějaká psychická nebo vztahová krize a vy pak zase kvůli ní nemáte kapacitu na to zabývání se problémem vlastní neschopnosti. Obecné rady ale neexistují, protože za každým příběhem pocitů méněcennosti bývá jiné pozadí. Snad ani nemusím dodávat, že když se vám něco podobného děje, ne vždy o tom dokážete mluvit. A vaše okolí na to tudíž ani nemusí přijít, takže se ne vždy dostanete k vhodné podpoře.
Naděje umírá poslední
Ano, málem bych zapomněla na jednoho malého velkého pomocníčka zvaného naděje! Stavy, které tu teď popisuju, mi ještě po letech nahánějí husí kůži. Po Karlově upozornění na nutnost zlepšení se v samostatném pohybu, po onom „neexistenčním“ maturáku i po jiných „sebedevalvačních“ zážitcích jsem se relativně rychle oklepala, až si někdy říkám, jestli nepřeháním, jestli to opravdu bylo tak závažné, jak to teď vypadá na papíře. Myslím, že bylo, jen to na mně zkrátka nikdo nepoznal a pro mě samotnou to byla součást života. Nepokusila jsem se o sebevraždu, neumístila jsem se do ústavu a vůbec nepodnikla nic, co by odpovídalo mému tehdejšímu sebeobrazu.
Normálně jsem fungovala, chodila do školy, radovala se ze života, občas zkoušela prorážet hlavu zeď. Přes všechno špatné, co jsem si o sobě myslela, jsem zároveň někde uvnitř doufala, že je to všechno jen ošklivý sen, ze kterého se probudím – že jsem ve skutečnosti šikovná, že jsem v něčem dobrá a tohle všechno je jen jeden velký omyl. A v neposlední řadě jsem si v životě nacházela co nejvíc radostí a navzdory smutným vyhlídkám si ho užívala, jak jen to šlo.
Tahle hluboká naděje mi dávala hnací motor, chuť žít a schopnost a ochotu to nikdy doopravdy nevzdat, i když jsem se v danou chvíli cítila mizerně. A protože naděje umírá poslední, nakonec se ukázalo, že ta má nebyla žádnou výmluvou, za kterou jsem ji pokládala, nýbrž něčím, co má reálný základ.
Jen chtěl, abychom byli šťastní
Z mého vyprávění to může vypadat, že se nás Karel pokoušel shodit. Tak to ale nebylo – měl jen svou představu, co má nevidomý umět, za kterou nejspíš stál zase nějaký jeho osobní příběh nebo způsob myšlení, a snažil se nás motivovat k jejímu naplnění. Jeho cílem nebylo nás diskreditovat nebo se na nás dívat přezíravě –chtěl nám jen dát najevo, v čem na sobě máme zapracovat. Byl to prostě chlap, hodný drsňák, který se snažil bez jakýchkoli postranních úmyslů jen předávat to nejlepší, co uměl.
Měl dobré srdce a chtěl, abychom se jako nevidomí měli dobře a osvojili si dovednosti potřebné k důstojnému životu ve společnosti. Neuvědomoval si ale, že každý z nás je jiný, stejně jako je jiný každý vidící, a že naše nadání nejsou tak docela stejná. A protože jsme navíc nevidomí, potřebujeme větší podporu při učení se praktických dovedností i prostorové orientace, což ne vždy vychází (proč, na to se společně podíváme jindy).
Lékem na „neschopnost“ je nevidět černobíle
My tři holky jsme prostě nemohly chodit samy tak dobře jako Karel v našem věku, protože jsme neměly až takový orientační smysl. A já sama jsem později zjistila, že mám v sobě dříve netušenou schopnost vytvořit si v hlavě mapu místa, které na trase potřebuju překonat. To mi umožňuje čistě teoreticky jít podle popisu v podstatě kamkoli, kde jsou dostatečné vodicí linie a kde jsou ulice na sebe kolmé. Ne že by to byla brnkačka, ale můj mozek to dokáže a to není málo. Kdybych viděla, měla bych zřejmě slušný orientační smysl. Karel ho možná má lepší, protože se lépe orientuje i v otevřeném prostoru, vystačí si s méně podrobným popisem a možná si zapamatuje víc věcí, které nejsou na trase (např. pokud je v blízkosti známá historická památka, ale já k ní nejdu ani se podle ní neorientuju, nepamatuju si často, kde přesně leží).
Kolikrát jsem se ale chtěla zeptat vidících na cestu a oni mi nedokázali skoro ani říct, ve které jsme ulici. Možná jsem introvertní, rozvážná, méně pohotová a méně akční než Karel. Ale možná jsem na druhou stranu empatičtější, schopnější vidět souvislosti v mezilidských vztazích a ochotnější myslet netradičně. A tak přestože jsem nechodila ve třinácti ani v patnácti sama do školy, může ze mě třeba být schopný sociální pracovník nebo novinář. Vždyť tyto pracovní pozice často vykonávají právě ti vidící, kteří mi nejsou schopni říct, ve které jsme ulici. ... A to by podle měřítek Karla tak, jak jsem si je přebrala, jen aplikovaných na vidící, pravděpodobně byla příšerná ostuda. Pokud tento text náhodou čte někdo vidící, kdo často neví, ve které je ulici, ráda bych ho ujistila, že za mě to ostuda není a že přesně proti takovým stereotypům se snažím bojovat nejen jako nevidomý člověk, ale i jako člověk obecně. Takže jsem asi ten poslední, kdo vás jednoho dne nachytá na švestkách.
Jen tak mimochodem: ve chvíli, kdy se mi podařilo přestat se stylizovat do pozice „vola“, zlepšila se nejen má prostorová orientace, ale i přesnost pohybů a celková jistota. Sebeobsluhu ani všeobecný rozhled snad zmiňovat nemusím – skutečný „korunovaný vůl“ by asi sotva dal dohromady tento článek. Kdybych se ho odvážila napsat ve chvíli, kdy nevím, kolik mám peněz nebo kde se vyřizují základní věci, obávám se, že bych uškodila jen sama sobě, protože by si to taky mohl najít můj budoucí zaměstnavatel a oprávněně si říct, že někoho, kdo si vystavěl image na neschopnosti a ještě má tu drzost chlubit se tím na sociálních sítích, fakt zaměstnávat nepotřebuje. To jen, že se z onoho „volství“ skutečně dá dostat, pokud se člověk přestane věčně kritizovat a srovnávat jen proto, že tak SE to přece dělává už od doby našich praprapraprababiček. Psychiku zkrátka není radno podceňovat, poněvadž v opačném případě nadělá z vašeho mozku volské oko, ale nikdy není pozdě, aby zvítězila naděje.
Klíčem k úspěchu je spokojenost
Na závěr mi nezbývá než se vrátit k tomu, čím jsem začala v první části, tedy k „mému“ věku. Možná jsem ho opravdu tak silně podhodnotila, že to někoho může právem uhodit do očí. Pokud se tak stalo, je to svým způsobem asi dobře. Kdybych dala laťku příliš vysoko, mohlo by se dalšímu člověku s handicapem i bez něj stát to, co se stalo mně s Karlem. Jestliže ji oproti tomu dám příliš nízko a nezapomínám klást velký důraz na individualitu každého z nás, ten, kdo je šikovnější, ji zkrátka překročí a není co řešit.
Přála bych si, aby nevidomí měli rovné příležitosti nejen v přístupu ke vzdělávání, práci a možnosti založit rodinu, ale i k možnosti při tom všem žít poklidný, spokojený život bez nutnosti si své místo ve společnosti dobývat nebo zasluhovat. Na mém příběhu s Karlem jste jistě poznali, jak je to důležité. Já sama mám navzdory vysoké citlivosti i slušnou psychickou odolnost, a tak mě ten zážitek poznamenal pouze natolik, abych na podobné věci upozorňovala a zasadila se o jejich zlepšení. Ne každý ale má takové štěstí, aby ho podobná zkušenost výrazně nepoznamenala v dospělém životě a třeba ho i neodradila od snahy žít tak, jak sám chce a může. – Naděje umírá poslední, ne každý je jí ovšem obdařen v takové míře, jako to bylo dopřáno mně.
Pokud si konkrétní člověk přeje zdolávat osmitisícovky, v obleku od Armaniho servírovat občerstvení obchodním partnerům nebo třeba s využitím nejnovějších technologií zastávat místo pilota u renomované letecké společnosti, v žádném případě mu to neberu ani nezávidím. Jen to musí být jeho skutečný sen a ne pocit, že je nutné se zavděčit většinové společnosti.
A tak, ať už máte handicap či nikoli, pokud budete cítit, že to nedáváte, vzpomeňte si na mě a Karla a na naději, kterou vám chci přinést jako někdo, kdo podobnou zkušenost úspěšně překonal: Klíčem k úspěchu není být do roztrhání lepší, ale dělat to, co dělat mám, umět si obhájit, že tohle nedělám a že to třeba zrovna ani umět nechci, a hlavně poznat sám sebe a zaměřit se na své silné stránky, které nám pak mohou pomoci překonat i těch pár nedostatků.
P.S. Z mého popisu se může zdát, že k mým dřívějším pocitům méněcennosti přispěl pouze Karel. Tak tomu samozřejmě není. Na vině bývá v takových případech většinou více faktorů jako např. osobnostní dispozice, rodinné a školní prostředí nebo vztahy s vrstevníky. Pro někoho jiného by ono Karlovo pošťouchnutí mohlo být skutečně zdravě motivující, aniž by zanechalo vážnější následky. Přesto bych byla při motivaci druhého člověka vždy velmi opatrná a dalším Karlům bych podobné srovnávání a hodnocení nedoporučovala. A jen tak mimochodem, nechci tu vytvářet nějaké prvoplánové konspirace, nicméně z pozice člověka, který trochu zkoumá historii péče o lidi se zrakovým postižením, bych při hledání kořenů stereotypů, dvojího metru a snahy vyrovnat se ostatním nepodceňovala ani nějaké to kolektivní nevědomí.
Pokud někomu utekly předchozí části a rád by se k nim vrátil, zde jsou odkazy:
I. Důstojný život a obava přiznat úsilí
II. Kde jsou „ti blbí“ aneb Proč zaměření se pouze na výkon a úspěch nefunguje?
Jen tak mimochodem, dnešní díl jsem pro sledující na Facebooku nazvalaStokrát "nic" umořilo "vola".
Pro zvídavce tu mám doplňkovou četbu, tentokrát článek z webu Psychologie.cz. Jeho autor stejně jako já tvrdí, že bychom se měli zaměřit spíše na silné stránky a že bojování proti těm slabým je kontraproduktivní:
Komentáře
Okomentovat