Ve třinácti stará aneb Být lepší, abych zapadl(a), nevede k rovným příležitostem pro všechny I.

Tento článek je vhodný i pro čtenáře, kteří se o život bez zraku přímo nezajímají. Něco podobného může zažít každý, ať už má nějaký handicap či nikoliv.

 

    Začnu malou technickou, ale nebojte, bude k věci: Dostala se ke mně zpětná vazba od několika nevidomých čtenářů, že je nějakým způsobem zarazil věk, který orientačně uvádím v souvislosti s učením u nevidomého od narození. Ať už jde o češtinářský problém (tj. z textu automaticky nevyplývá, že uváděný věk je pouze demonstrativní a má svědčit spíše o velké rozmanitosti schopností různých nevidomých než o neschopnosti nevidomých obecně), nebo jsou mnou uváděná čísla skutečně až natolik v rozporu s realitou, že by mohl nedopatřením vzniknout nějaký ten mýtus o nevidomých, to téma tu nějakým způsobem rezonuje, a tak se mu dnes trochu pověnujeme. Ani ne tak proto, abych se přesvědčila, zda dostatečně vládnu uměním stylistiky a povědomím o základních aspektech naší společnosti – na to bychom nepotřebovali celý článek a stačila by jen drobná noticka „vloudil se šotek, opraveno“. Srovnávání podle věku ale může nejen u člověka s handicapem vést k pocitu méněcennosti, o kterém to dneska bude především.

    Nejprve se ale přeci jen trochu podíváme šotkům na zoubek: Pokud ve svých textech uvádím nějaký věk, který není můj, je to vždy velmi orientační. Pokaždé se snažím vycházet z toho, co je obvyklé v současné společnosti. Jestliže napíšu, že nevidomý, dokázavší v mladším školním věku to či ono, je mimořádně schopný/šikovný/nadaný, předpokládám, že daný úkon až tak běžně nezvládá ani průměrné vidomé dítě žijící ve městě (pokud tomu tak není, představte si ono orientační číslo orientačně ještě o pár let níž). Jestliže uvádím, že průměrně zručný nevidomý se může naučit vařit až v dospělosti, vycházím z toho, že i spousta vidících přebírá domácnost někdy v tomto období. Ne že by to nezvládli, ale mají školní povinnosti, kroužky, první lásky ... – zkrátka všechno má svůj čas, a tak některé věci přicházejí později, protože jiné mají v daném období přednost.

 

Větší úsilí bez bonusových „šestých smyslů“

    Už jsem tu jednou psala, že nevidomý nemá automaticky danou žádnou větší snaživost, odolnost, houževnatost ani jiný bonus – je zkrátka úplně stejný člověk jako kterýkoli jiný, jen zároveň nevidí. I on chodí do školy, později může jít na vysokou, pracovat při studiu, trávit volný čas jinak než učením, být ochromen nešťastnou láskou apod. Není tedy důvod, proč by průměrný nevidomý měl umět a dělat věci dříve než průměrný vidící.

    A už vůbec není ostuda, pokud se je naučí později, protože v některých oblastech života musí vynaložit větší úsilí než člověk bez handicapu. Ten se může učit nápodobou, nemusí se učit prostorovou orientaci, přemýšlet o neverbální komunikaci, řešit administrativu spojenou s žádáním o příspěvky na pomůcku, hledat přístupný formát knihy, pokud není v knihovně, nebo si ji skenovat, učit se cizí jazyk přes angličtinu, protože jazykových učebnic je zkrátka poskrovnu, apod. Některým z oblastí, které jsem vyjmenovala, se budu věnovat později – teď jen chci, abyste si odnesli, že člověk s handicapem, který chce studovat, pracovat, vzdělávat se, obstarat si domácnost, smysluplně trávit volný čas, pomáhat druhým apod., má na cestě více věcí k řešení než člověk bez něj.

 

Proč se na to nevykašlat?

    Možná si někdo položí otázku, proč takové úsilí vůbec vynakládat – vždyť na ulici vždycky někdo pomůže, mamka může přijet jednou za dva týdny s dózičkami do mrazáku a pořádně mi vygruntovat, a při té příležitosti mě vzít někam na lepší, pracovat nemusím, když mám důchod, studovat nemusím, můžu si doma přece číst, apod. Pokud vás takové otázky napadají, nemusíte se za ně stydět. Jediné, co po vás chci, je otevřenost vůči odpovědi, kterou vám nabídnu. Ta odpověď je možná mnohem snazší, než si myslíte:

    Jednoduše si představte, že jste úplně stejní lidé jako teď, jen nevidíte. A nevidíte už dlouho. Najednou budete zjišťovat, že na ulici není vždy někdo, kdo vám pomůže, a na cizí lidi možná ani nechcete spoléhat. Nemůžete si dovolit vlastní bydlení a důchod nepokryje náklady na nájem a služby. Mamka má zvýšený krevní tlak nebo ji bolí záda, a vy se musíte bezmocně dívat na to, jak uklízí váš byt, který si vy, dospělý člověk, uklidit neumíte. A co teprv kdyby ji cestou k vám srazilo auto – kdo vám pomůže pak? Lidé kolem vás se baví o práci, koníčcích, vaření, řeší, kde co koupit, a vy s nimi nemáte společné téma. Nic neumíte, skoro nic nevíte a nemáte ostatním co dát.

    Sami asi chápete, že takový život by nebyl důstojný a málokdo by ho chtěl žít. Výjimkou není ani někdo, kdo nevidí, nechodí, nemá ruce, má duševní onemocnění aj., protože člověk s handicapem patří ke stejnému živočišnému druhu jako lidé bez něj. A to ani nemluvím o tom, že dovednosti jako kreativita, schopnost naslouchat druhým, nebo smysl pro humor sice může zdravotní postižení někam nasměrovat, ale přímo s nimi nesouvisí. Nevidím tedy žádný důvod, proč by si člověk s handicapem nedal tu práci a nešel studovat psychologii, politologii nebo třeba tvůrčí psaní a proč by se musel spokojit se životem bez partnera, dětí, možnosti vydělat peníze nebo dobrovolničit atd.

 

Obava přiznat úsilí či odlišnost

    Nedávno jsem náhodou narazila na Facebookovou stránku ženy s autismem, která mluvila o tom, že musí své postižení maskovat, aby zapadla do společnosti. Pozorovat a analyzovat reakce ostatních ji stojí obrovské úsilí, které ale nikdo nevidí. Samozřejmě se na to nevykašle, protože kdyby to udělala, společnost by ji nepřijala. Ale určitě by chtěla dostat možnost se alespoň na něco z toho vykašlat. To je za mě důvod, proč by lidé s handicapem měli mluvit nejen o věcech, které se dají zvládnout, ale i o úsilí, které to stojí.

    Aby bylo zkrátka v pořádku něco neumět a nevědět, nezvládat vše s grácií. Aby člověku s výjimečnou empatií nebránila v práci psychologa horší prostorová orientace, potřeba psát poznámky do počítače, nutnost vybudování bezbariérového přístupu nebo pouhá skutečnost, že se občas pobryndá kafem. Podobnou léčbu by ostatně potřebovala společnost jako celek – ohrožené skupiny jsou požadavky na všestrannou perfektnost sice přímo ohroženy v přístupu k důstojnému životu, ale zmiňovaná bariérovost může pěkně potýrat i lidi bez handicapu nebo se znevýhodněním, které není vidět a na které ne vždy existuje diagnóza. Proto bychom neměli mluvit o tom, že bojujeme s předsudky speciálně kvůli těm speciálním postižencům – bojujeme s nimi pro všechny stejně.

    Jenže zatímco člověk bez postižení se setká „jen“ s blbými kecy, ale nějak se v životě protluče a vždycky může jít dělat alespoň za pult (pozor, toto je zjednodušené), člověku s postižením mohou předsudky a nesmyslná pravidla reálně znemožnit přístup k práci, možnosti založit rodinu a vůbec získat vhodnou podporu pro důstojný život.

    Není tedy divu, že někteří lidé s handicapem se za těchto okolností mohou bát otevřeně promluvit o úsilí, jež musejí vynaložit, aby si pak okolí neřeklo: „Hm, když je to s ním tak komplikované, to dám radši přednost někomu jinému.“ Pokud si něco podobného řekne několik zaměstnavatelů, skoro všichni kamarádi a třeba i rodina, je po důstojném životě. A tak by se prezentace nevidomých jako šikovných, vždy usměvavých lidí, kteří vše zvládají stejně dobře, ne-li lépe než vidící, zdála být dobrou zkratkou k nalezení si místa ve společnosti. Když jim ukážeme, že všechno jde, když se chce, jen je třeba se trochu snažit, oni nás jednoho dne přeci jen přijmou mezi sebe.

 

Ve druhé části si povíme, proč snaha zamaskovat úsilí a předělat se na "normálního" až tak dobře nefunguje a kde se asi tak mohla vzít.