Ve třinácti stará aneb Být lepší, abych zapadl(a), nevede k rovným příležitostem pro všechny II.
- Nevidomý má stejná přání, potřeby a nedostatky jako kdokoli jiný
- Nemá žádný bonusový šestý smysl (supersnaživost, superodolnost, superučenlivost ...), ale někdy musí překonávat více překážek než vidící
- Hlavní motivací k jejich překonávání je přání žít důstojný život (postarat se o sebe, abych nezatěžoval/a rodinu, získat vzdělání, být užitečný/á, mít se s ostatními o čem bavit ...)
- Předsudky vůči člověku s handicapem mu mohou zkomplikovat nebo zcela znemožnit přístup k životu, jaký by si přál žít, proto se někteří mohou bát přiznat, že něco neumějí nebo nevědí, případně, ještě lépe, rovnou se snažit umět a vědět vše, co se od člověka v daném věku a životní situaci očekává
- Dnes si ukážeme, proč je takový přístup jen zkratkou, která tak docela nefunguje
Víc nevýhod než výhod
Ať se ale budeme snažit jak chceme, pořád zůstaneme „jiní“. Žena s poruchou autistického spektra nepřestane být autistkou, i kdyby svůj autismus maskovala sebelépe. Dokud nezměníme myšlení celé společnosti, pořád budeme jiní. Nepřestaneme být jiní, i kdyby všichni nevidomí vychovali pět dětí při spravování farmy o třiceti kozách a dvaceti kravách, při tom si příležitostně vylezli na nějakou tu osmitisícovku a do toho ještě zvládli vykonávat povolání architekta či manažera nadnárodní korporace. Netvrdím, že něco z toho bez zraku nejde. Jen tvrdím, že i kdyby někdo dokázal tohle všechno dohromady, zůstane pořád „slepý“. A to až do chvíle, než společnost jako celek přijme holý fakt, že člověk s postižením je taky „normální“.
Je pravda, že úspěšný člověk s postižením se skutečně do společnosti začlení lépe než neúspěšný. V historii byly houževnatost, výkonnost a dosahování vynikajících výsledků v podstatě jedinou cestou, jak se do společnosti vůbec dostat (nepočítáme-li protekci či šlechtický původ). Jediné, co přesvědčovalo veřejnost o schopnostech nevidomých, byly výsledky jejich práce (mluvíme zejm. o 19. století a období 1. republiky). Proč tedy nenapodobit něco, co fungovalo?
Jenže ono to nefungovalo. Pokud je pravda to, co tvrdí chytré knihy, doopravdy se prosadila jen hrstka nejlepších. Moje označení „hrstka“ nesměřuje ani tak k počtu, byť by možná odpovídalo, jako spíš k vysokým požadavkům na úspěch. Pokud se chtěl nevidomý stát řemeslníkem, musel být zároveň obchodníkem, markeťákem a možná i schopným chodcem, aniž by získal průpravu v oblasti prostorové orientace. Ne každý tyto požadavky splnil, a tak se v 19. století mnozí nevidomí ocitli v azylech a vyskytovaly se i sebevraždy. Žebrota byla běžným „slepeckým“ povoláním.
Příliš tu do historie zabředávat nebudeme, jen pro ilustraci ocitujeme popis pracovního dne nevidomého v meziválečném období z pera Josefa Smýkala: „Mimořádně náročný pracovní den vypadal asi takto: ráno hrát v kostele na varhany, dopoledne vyrábět po domácku koše nebo kartáče, odpoledne naladit klavír a večer spěchat do kavárny nebo do kina, kde se dalo vydělat několik korun hrou na klavír.“
Všestranně nezručným neworkoholikům přístup odepřen
Pracovitost je určitě skvělá vlastnost. Když si ale domyslíme, že k tomu všemu se musely ve volném čase přepisovat noty, řešit odbyt zboží a zapojit se do nějaké té spolkové činnosti, osobně zde nevidím téměř žádný prostor pro volný čas a osobní život. Tehdejší nevidomí byli hrdí na to, že se uživí, a tak brali, co bylo. Pro mě osobně je velkou otázkou, zda i ty nejúspěšnější členové majoritní společnosti skutečně přijímali jako sobě rovné, nebo je brali na milost jen pro jejich úspěchy.
Kdybychom to převedli na současnost a zaměřovali se jen na onu lákavější část reality, že člověk s handicapem může přece zvládnout všechno, mohlo by se nám jednoho dne stát, že vylijeme dítě i s vaničkou. Nevidomý s vynikajícím sociálním cítěním by nemusel dostat práci sociálního pracovníka jen proto, že na rozdíl od jiného nevidomého nedokáže vyfotit tištěný text telefonem, a tak jen potřebuje, aby vše bylo v elektronické podobě. Nevidomý učitel hudby s vynikajícím pedagogickým talentem by nemusel dostat práci jen proto, že na rozdíl od jiného nevidomého nemá natolik dobrý orientační smysl, aby došel na žákovský koncert bez průvodce pouze s využitím GPS, a tak ho na jednorázové akce doprovází manželka. (Příklady jsou pouze demonstrativní.) – Proto si myslím, že bychom se měli spíš snažit, aby lidé s postižením nebyli v životě diskriminováni kvůli dovednostem, které sice člověk bez postižení běžně umí, ale nijak nesouvisejí s prací, kterou má vykonávat. A právě toto je důvod, proč bychom měli mluvit nejen o úspěchu, ale i o úsilí a nedokonalosti. Historii už nezměníme, a tak se alespoň snažme, abychom něco podobného jako společnost nemuseli podstupovat ve 21. století.
„Dokázal to i ten blbej
Tímto malým historickým okénkem jsem vám chtěla přiblížit, že obava člověka s handicapem přiznat, že něco neumí nebo že ho to stojí určité úsilí, nebo obava ze samotného neumění má svůj původ a opodstatnění. Přestože mě to jako člověka příšerně štve (ať už se to týká lidí s handicapem nebo kohokoli jiného, protože podobné věci zažívají i členové společnosti jako celku), jako profesionál nemůžu schvalovat, pokud se někdo na lidi s takovouto obavou dívá spatra. Zároveň je ale třeba posunout se dál, protože podobné vzorce myšlení mohou neblaze zasáhnout do vývoje osobnosti jakéhokoli člověka.
Jednou si zhruba šedesátiletý nevidomý pán postěžoval, že nevidomí a lidé s kombinovaným postižením mají přehnanou podporu a že každému se hned přiděluje asistent. V době, kdy to říkal, mohl mít částečně i pravdu – i mně samotné ještě před pár lety přišlo, že má generace je asi celkově o kousek samostatnější než generace po mně a možná o kousek méně samostatná než generace přede mnou, což je ale dáno i větším podílem nevidomých s kombinovaným postižením, a je tedy možné, že mohly klesnout i nároky na nevidomé bez přidruženého handicapu. (Dříve se rodilo víc nevidomých se spálenou sítnicí z inkubátoru.) Nejsem ale ani příslušníkem generace po mně, ani té přede mnou, a tak si to netroufám hodnotit. Objektivní výzkum by byl asi obtížný, protože každý z nás je jiný a každý jinak prezentuje sebe i realitu, kterou vnímá. Z mého pohledu to navíc není až tak podstatné – hlavní je, zda si ze způsobu života předcházejících generací nemůžeme vzít i něco pro sebe.
Jeho slova mě ale tehdy zarazila a přiměla k hlubokému zamyšlení. Řekl totiž přibližně něco v tomto duchu: „Když jsem já byl na intru, bylo tam spousta nevidomých, kteří oslepli po spalničkách a měli přidružené mentální postižení. No a oni nás vždycky probudili, každej z nás si musel do půl minuty ustlat postel, a kdo to nestihl, polili ho studenou vodou. A každej to zvládl, i ten blbej, protože jinak by ho polili. Ne jako dneska, když má každej asistenta.“ (Přesný časový údaj si už nepamatuju, rozhovor se odehrál před několika lety.) Stejně tak říkal, že písemné testy ve škole stíhali stejně rychle jako vidící a neměli žádný prodloužený čas.
V tu chvíli mě pochopitelně napadlo, co když má pravdu? Co když jsou nevidomí jako skupina v dnešní době podceňováni a nevytřískává se z nich veškerý potenciál, který mají? A co když jsem tím, proboha, zasažená i já? Co když bych bývala mohla být mnohem lepší, kdybych žila v jeho době. Nepochybovala jsem o své schopnosti ustlat si postel za půl minuty. Pochybovala jsem o tom, jestli bych toho bývala celkově nezvládala mnohem víc, a jestli tedy nejsem o něco ochuzena. Jestli bych teď nemohla mít ještě rovnější příležitosti třeba v přístupu k zaměstnání a v oblasti samostatného pohybu a sebeobsluhy obecně, kdyby mě bývali polévali studenou vodou a tlačili do výkonů, o kterých by se mi v té době možná ani nesnilo. A pokud ano, jestli není už strašně pozdě to dohnat a jestli bych se neměla radši jít někam zahrabat. Pro mladou ženu, která má před svatbou, podobná zkušenost nebývá zrovna nejpříjemnější.
Kolik z nich zůstalo ležet na cestě?
Teď s větším odstupem a zkušenostmi si myslím, že pravda byla někde uprostřed toho, co říkal, a toho, co kritizoval. Ano, „ten blbej“ se možná pod hrozbou trestu naučil ustlat postel za půl minuty a skočit s rozběhem do písku, ale jak to s ním bylo dál? Jak v životě obstál, až vylezl ze školy? Byli všichni opravdu tak úspěšní, jak říkal ten pán? Jak se vysoko nasazená laťka podepsala na jejich duševním zdraví?
A jak by se podepsala na mém, když jsem byla úzkostlivé dítě s nízkým sebevědomím? Nesetkala bych se nakonec s neúspěchem, který by mě mohl odradit od dalšího úsilí? A vůbec – co se vlastně stalo s těmi, kteří neobstáli? Kde jsou? Kolik jich je? Jak jim bylo? Jak se v životě uplatnili? Kolik z nich prožilo šťastný život? ...
Možná teď někdo oprávněně namítne, že jsem zatím nepřinesla žádný důkaz, který by můj postoj k rovným příležitostem podepřel. Sama přeci nevím, co se stalo se spolužáky onoho šedesátníka, takže nemůžu dokázat, že za tvrdý přístup učitelů a vychovatelů nebyli nakonec vděční. Příště naše povídání završíme zcela současným příběhem o jedné puberťačce, která si připadala tak hloupá a neschopná, že si přála, aby jí ještě nebylo třináct. Ale nebojte, nebude to jen ublížené a uplakané, protože té holce je dnes o čtrnáct let víc, a tak věřím, že svůj příběh dokáže vylíčit s obvyklým humorem a nadhledem. Pro zpestření si při jeho vyprávění opět trochu pohrajeme s jazykem. Tím naše povídání o rovných příležitostech a zapeklitosti “úspěchu” zakončíme.
Mimochodem, také jste měli nějaký pubertální vzor – Někoho, kdo vás inspiroval? Pokud ano, můžete zavzpomínat, jelikož vám příště povyprávím, jak to bylo s tím mým.
Poznámka:
Požadavek onoho šedesátníka, aby nevidomí neměli prodloužený čas a zvládali písemná cvičení stejně rychle jako vidící, je nesmyslný. V době, kdy se tak dělo, totiž ještě neexistovaly počítače s hlasovým výstupem, se kterým se opravdu úlohy méně náročné na orientaci v textu (typicky otázka, pod kterou vepíšete odpověď a nemusíte nic hledat) někdy dají zvládnout téměř srovnatelným tempem. V Braillově písmu ale nevidomý člověk čte pomaleji a nevidí celou stránku najednou, což ztěžuje orientaci v textu. Učitelé tedy po žácích požadovali, aby byli standardně lepší než vidící. To mi nepřijde ideální a věřím, že většina z vás pochopila proč.
Literatura, použitá pro účely historického okénka:
Josef Smýkal: Pohled do dějin slepeckých spolků – Kapitola 8.
Popis pracovního dne pochází z knihy Josefa Smýkala „150 let výchovné a vzdělávací instituce pro nevidomé v Brně“, kapitola 2.1. U absolventů pražských vzdělávacích institucí se mohl způsob obživy mírně lišit (např. větší zaměření na hudbu nebo řemeslo), nicméně základní podstata, o niž nám v článku jde, byla pravděpodobně stejná.
Komentáře
Okomentovat