Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda

    Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.

    Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podrazit nohy?

    Motivace je tak obecné téma, že jsem váhala, zda vůbec patří na stránku o životě bez zraku. Zároveň jde o téma stokrát dokola omílané, a tak jsem nakonec usoudila, že když o něm budu psát z hlediska člověka s handicapem, bude mě možná čtenář brát víc vážně. Jednak ho tak budu moci legitimně dostat do prostředí lidí se zrakovým postižením, jednak můžu přidat pár myšlenek, které třeba zaujmou někoho vidícího a které bych do obecného článku nedostala. Začněme tedy rovnou tím, co by mohl v této oblasti potřebovat vědět právě člověk nejen se zrakovým handicapem:

 

Motivovat se navzájem

    Vlastně by mi v této souvislosti byl příjemnější výraz „inspirovat“. Není nic horšího, než když potřebujete jet svým tempem a někdo zvenčí ví lépe než vy, co byste ještě mohli zlepšit. Přesně to se ale často děje v menších skupinách nebo komunitách, kde se většina lidí víceméně zná. Typickým příkladem je vesnice nebo maloměsto, ale obzvlášť v dnešní době se to týká i skupin nezávislých na prostoru.

    Takovou skupinou jsou i lidé s handicapem. Rozhodně to není tak, že by každý nevidomý znal a chtěl znát každého nevidomého. Máme ale vlastní časopis, on-line skupiny, konference, tábory, školy apod. Když někoho neznám já z Deyláku*, možná ho zná manžel z Hradčan*, kamarádka z kuželek nebo známý z místa svého bydliště. O jednom se píše v časopise Zora*, jiného znám z Facebooku, další se mnou jezdí na křesťanská setkání lidí se zrakovým postižením a jejich přátel*.

    Nemůžu mluvit za všechny, takže to řeknu jen za sebe a pár dalších: Ve dvou nebo více se to lépe táhne, a tak je logické, že člověk v určité životní situaci bude víc vyhledávat lidi se stejným znevýhodněním. Tím nemám na mysli jen lidi, ale i časopisy, Facebookové skupiny nebo osvětové články. Kdybych si řekla, že takové věci číst nebudu a že nechci ve svém okolí další nevidomé, mohlo by to mít pár výhod, o kterých se dnes bavit nebudeme. Zároveň bych se ale neměla koho zeptat na případné tipy, když mi počítač něco nečte, neměla bych se jak dovědět o tom, že se vyvíjejí haptické mapy, a možná bych netušila, že můžu potřebovat chytrý telefon, protože mi přečte tištěný text a umožní chodit samostatně za pomoci GPS. Asi bych se nedověděla, že nevidomý může smažit a péct, ale taky bych se nedověděla, že není ostuda, když to neumí.

 

Skupina jako dobrý sluha a zlý pán

    A jsme u jádra pudla: Lidé ve stejné nebo podobné životní situaci se mají tendenci sdružovat nebo více či méně sledovat dění v pomyslné „komunitě“, aby se navzájem inspirovali, povzbudili a podpořili. Ne každý to ale umí – jeden si myslí, že všichni by to měli zvládat jako on, druhý předpokládá, že místo konkrétního nápadu stačí jen laciné „všechno jde, když se chce, co na tom, že máš handicap, nenech se jím zastavit“, a další zase zapomíná, že k cíli vede nějaká ta cesta. Asi jako ve společnosti obecně, jenže v menší skupině se všichni znají. To v praxi znamená větší prostor pro pomluvy, nezdravé srovnávání (ježkovy oči, Anička peče cukroví a já ne, a Pepa si zas netroufne s nožem, to já zas jo) a pocit, že jste všem na očích.

    Hana řekne Janě, že Dana příliš tříská holí. Jana jde druhý den na kafe s Annou a čerstvý drb jí začerstva sdělí. Pepa má rád Danu a nemusí Annu a Janu, a tak Daně vyslepičí, že ji ženské pomlouvají. Jak se asi bude cítit, nemusíme sáhodlouze rozebírat. Máme tu víceméně bezděčnou formu demotivace zvanou „drbárna“.

 

Velký příběh o bouračích bariér jako (de)motivace

    Původně jsem to zdržení u procesů ve skupině zamýšlela trochu kratší, protože jsem se chtěla zaměřit spíše na záměrnou motivaci, kdy se konkrétní nevidomý snaží inspirovat konkrétního nevidomého. Při psaní mi ale dochází, že důvod, proč se inspirace občas mění v klacek hozený pod nohy, je třeba hledat u pomyslné „komunity“ nevidomých jako celku, byť tento pojem osobně (tak trochu po vzoru Mirka Michálka*) moc nemusím. – Kdo nezná svou minulost a současnost, ne vždy dokáže efektivně měnit budoucnost.

    Lidé s handicapem se dnes ještě často setkávají s podceňováním ze strany veřejnosti v podobě diskriminace na trhu práce i v soukromém životě, jejíž „měkčí“ formou jsou „pouze“ neomalené otázky typu „A to vážně bydlíš sám?“, „Jak tě rodiče můžou pustit samotnou?!“ „Jak můžeš vařit, když nevidíš?! Já bych se opařila!“, „To se o vás někdo musí starat, že ano?“ apod. Pokud něco podobného zažijete jednou za rok nebo dva, může to být ještě úsměvné. Jestliže se ale každý druhý nezajímá o vás, ale o vaše oči a (ne)schopnosti, jako byste byli zvířátko v ZOO, není to nic příjemného.

    Nabízí se tedy na první pohled jednoduché řešení: dokázat jim i sobě, že můžu navzdory handicapu žít plnohodnotný život prakticky bez omezení. Můžeme se na ně dívat i jako na jakýsi vzdor nebo protitlak – oni říkají, že nic neumím a nemůžu, tak jim natruc dokážu, že zvládnu stejně, ne-li víc než oni.

    Když říkám vzdor, nemyslím tím paličatost trucovitého puberťáka. Představte si, že si chcete najít práci – rádi byste si důstojně vydělali jako každý „normální“ člověk a zároveň byli užiteční. Jenže zaměstnavatelé vám opakovaně říkají, že vás neberou, protože nevidíte, vaše přání zůstává nesplněno, a vy sami se navíc můžete cítit odhozeni na druhou kolej.

    Každý normální člověk se v podobné situaci začne bouřit – bylo by spíš divné, kdyby tomu tak nebylo. U každého z nás tato pomyslná „rebelie“ probíhá jinak v závislosti na tom, jaký je, v čem se cítí omezován a jaký na něj tato omezení mají dopad. – Někdo se naštve, někdo rezignuje, někdo přijme realitu tak, jak je, jiný ji popře, další se distancuje, někdo bude usilovat o zlepšení systému, jiný bude za každou cenu dělat všechno sám, aby byl co nejsamostatnější a navenek i uvnitř působil co nejkompetentněji (poslední variantě jsme se trochu věnovali v minulých článcích o rovných příležitostech).

 

Oh, Freedom!

    Mám-li to nějak zobecnit na skupinu, většina z nás asi chce, aby se lidem s handicapem žilo líp, aby mohli dělat vše, co lidé bez něj, a aby je kvůli handicapu okolí příliš „neotravovalo“. Když to trochu přeženu, pokud jeden člověk s handicapem motivuje druhého, snaží se mu vlastně pomoci nebýt omezován handicapem (resp. společenskými bariérami s ním souvisejícími). Nebýt omezován handicapem přece znamená být svobodnější, a tak nemůže být nic špatného na tom, že chceme druhému pomoci ke svobodě.

    Problém ovšem nastává, když si každý z nás tu svobodu a pomyslné bourání bariér představuje trochu jinak a ten, kdo motivuje, si to včas neuvědomí. Jestliže si budu myslet, že svobodný život znamená absolutní nezávislost ve stylu Robinsona Crusoe, který ovšem na rozdíl od skutečného příběhu v zájmu vlastní hrdosti nepřijme ani pomoc divocha Pátka, natož pak případné zbloudilé lodi (v našich středoevropských podmínkách mám na mysli např. pomoc rodiny a přátel), bude mít asi jinou představu o svobodě než někdo, kdo by rád žil pohodový život bez zbytečného pachtění a navzdory samostatnosti mu nevadí nechat si občas pomoct. Pro jednoho je svobodný samostatný pohyb sebejistá chůze s bílou holí, což ho vede ke zlepšování techniky s tímto pomocníkem v ruce, jiný by ji nejraději odhodil, a tak pro změnu usiluje o zvládnutí chůze bez ní. Jestliže si všichni zúčastnění včas neuvědomí, že jejich verze svobody není to jediné, za čem by si v zájmu lepšího života měli jít i další členové pomyslné „komunity“, začne docházet k nezdravému srovnávání a inspiraci nevhodným směrem. A ne, opravdu nejsme všichni dědové Vševědové s přiměřeně vysokým sebevědomím, a tak mnozí nedovedou včas poznat, že se možná nechávají motivovat k něčemu, co není jejich. A to ten proces ještě dost zjednodušuju a pro dnešek nechávám stranou učitele a rodiče, kteří, ruku na srdce, nevědomky k jedné z těch nefunkčních cest nabádali, a zbavili tak děda Vševěda zlatých vlasů, a tedy schopnosti vidět i další, pro něj přijatelnější možnosti.

 

„Všechno jde, když se chce“

    Jestliže jako skupina bojujeme proti bariérám, není divu, že si někteří z nás oblíbili trochu „bojovná“ rčení: „VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE!!!“ „KDO CHCE, HLEDÁ SI ZPŮSOB, KDO NECHCE, HLEDÁ SI DŮVOD!“ atd., atd. V zápalu boje nemusí každému dojít, že postoje tohoto typu jsou jen polopravdami, a tak zbývá už jen krůček k jejich záměně za pravdu celou.

    Představme si třeba dvacetiletou Hanku, která se chce osamostatnit od rodičů, a tak napíše na on-line platformu, kde se sdružují nevidomí. Neví přesně, odkud začít, a tak si vyžádá nějaké zkušenosti v této oblasti. Ostatní ji sice znají podle jména, ale málokdo ví, jaká vlastně je, a zná její rodinou, potažmo finanční situaci. Z jejího dotazu nevyplývá, s čím vlastně potřebuje pomoc. Osamostatnění se jsem si vybrala jako příklad záměrně, neboť jde o velmi neurčitý pojem, pod kterým si mohou různí lidé představit různé věci.

    K takovému dotazu přistupují různí diskutující různě. Dobře to vystihl můj muž, kterého jsem se pro účely článku ptala, jak by si s podobnou otázkou poradil. Neodpověděl by, protože neví, co měl tazatel na mysli, případně by jej požádal, aby byl konkrétní. Jiní vloží odkaz na TyfloServis* nebo Dědinu*.

    Pak se najdou diskutující, kteří si Hančin dotaz vyloží po svém. Např. tak, že potřebuje povzbudit nebo motivovat, aby ji handicap při osamostatňování neomezoval (a jsme u onoho pomyslného „bouračství bariér“. Výsledkem tak mohou být odpovědi typu: „Se zrakovým handicapem se dá zvládnout všechno – jen do toho!“ Nebo: „Osamostatnit se dá úplně v pohodě, chce to trochu praxe.“

    Možná si Hanka opravdu jen nevěří a podobné výroky ji povzbudí k tomu, aby si začala osvojovat dovednosti potřebné k osamostatnění. Možná ale vůbec neví, odkud začít, má nějaký problém v rodině nebo doma nemá vhodné podmínky, aby se něco naučila (např. příliš málo místa v kuchyni rodičů, nevhodné uspořádání věcí, stříkající kohoutek, neumožňující začátečníkovi umýt nádobí, aniž by přidělal práci s následným úklidem nebo plýtval vodou, apod.). Nebudeme se zde podrobně věnovat okolnostem, které by mohly v osamostatnění dočasně bránit. Důležité je, že některé z nich mohou být objektivní a že Hanka možná není schopná pojmenovat, v čem je problém.

    Z jejího dotazu nevyplývá, jak se cítí – možná se chce osamostatnit jen proto, že to od ní společnost očekává, a ve skutečnosti není vnitřně připravená. Potřebuje pomoc, možná neví s čím a možná neví, jak na to, a dostane odpověď ve stylu „všechno jde, když se chce“. Najednou se tak může octnout v pozici člověka, který neumí, co by měl umět. Všechno jde, když se chce, ale jí to nejde. Všichni o tom mluví jako o samozřejmé věci, ale ona neví, jak na to. Takové rozpoložení může vést k pocitům méněcennosti a rozhodně nepřispívá k řešení samotného osamostatňování.

 

Příště si to trochu uvedeme do praxe – podělím se s vámi o pár doporučení, která se sama snažím dodržovat, abych druhého pokud možno efektivně a srozumitelně inspirovala.

 

Poznámka:

Můj popis jednotlivých procesů ve skupině nijak nevypovídá o tom, zda a v jaké formě jsem se s nimi setkala já osobně. Jde nám o obecné pojmenování problému, nikoli o sběr drbů nebo hledání skutečných či domnělých viníků.

 

Vysvětlivky:

Deylák =slangový výraz pro Konzervatoř a střední školu Jana Deyla

Hradčany =slangový výraz pro Školu Jaroslava Ježka (mateřská, základní a střední praktická škola pro nevidomé)

Časopis Zora vychází nepřetržitě od r. 1917, v současné době v Braillově písmu, zvětšeném černotisku, zvukové a digitální podobě (digitální podobou se rozumí text v běžném textovém formátu, v tomto případě txt), mnozí z nás odebírají i nejednu jeho samostatně předplatitelnou přílohu

Křesťanská setkání zrakově postižených a jejich přátel pořádá Středisko pro zrakově postižené při Diakonii ČCE (jedná se o víkendové setkání 2x do roka a týdenní letní pobyt, kromě toho středisko provozuje i zvukovou a digitální knihovnu, je zde i možnost nechat si vytisknout biblické knihy v Braillově písmu)

Miroslav Michálek =zakladatel organizace Okamžik a osvětový pracovník (v současné době již v penzi) – jeho texty lze nalézt na stránkách miroslavmichalek.cz nebo na webu organizace Okamžik, výrok o házení nevidomých do jednoho pomyslného „ovčince“ se nachází v textu „Nedobrovolně na překážkové dráze“.

TyfloServis =organizace, poskytující služby související se zrakovým postižením a ztrátou zraku – výuka prostorové orientace, pomoc při zvládání úkonů každodenního života, jako je péče o domácnost, děti apod., práce se zbytky zraku a ostatními smysly vč. vyrovnávání se se ztrátou zraku, práce s kompenzačními pomůckami atd. (viz webové stránky organizace)

Dědina (celý název Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina) =poskytuje kurzy prostorové orientace a sebeobsluhy, pracovní rehabilitaci a rekvalifikační kurzy a kurzy práce s počítačem (viz webové stránky organizace)