Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.

    Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.

 

Mýty o životě a lidech obecně

    Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.

    Pár za všechny: Všechno jde, když se chce. Když nemůžeš, přidej. Všechny ženy se musejí starat o domácnost. Všichni křesťané jsou pokrytci a modlí se růženec. Všichni muži pijí pivo. Jazyky všech republik bývalého SSSR se podobají ruštině.

    Pokud někdo řekne, že ázerbájdžánština je podobná ruštině, můžeme se tomu zasmát a nic tak hrozného se neděje. Některé mýty ale mohou stigmatizovat nebo vylučovat určité skupiny lidí či jinak nepříjemně zasáhnout do našich životů. Pokud se např. někdo chce naučit vařit a nejde mu to kvůli problémům s motorikou, mýtus „Všechno jde, když se chce“ může způsobit, že ho okolí bude vnímat jako člověka, který nechce umět vařit nebo se dostatečně nesnaží.

    Jestliže si někdo myslí, že nevidomý si nedojde sám do práce, vyvolá zbytečnou bariéru v přístupu nevidomých k zaměstnání. Pokud se někdo domnívá, že se o všechny nevidomé starají rodiče, bude mít pocit, že s nevidomým nemůže mluvit o chodu domácnosti. Názor, že nevidomí mají lepší sluch a hmat nebo nějakou automaticky danou schopnost vynaložit větší úsilí než vidící, může vyvolat pocit, že ten pán s bílou holí, který jde tak rychle po ulici a nenarazí, nebo ta nevidomá paní s miminkem v nosiči jsou nějací supermani z jiného světa, kteří na rozdíl ode mě, obyčejného upachtěného vidícího, nikdy nejsou unavení a já jim nesahám ani po kotníky, když bez zraku zvládají to, co já s ním nedokážu (ano, i tohle může podle mě představovat určitou bariéru v komunikaci mezi lidmi s handicapem a veřejností). A tak bychom mohli pokračovat donekonečna, ale nejsme tu od toho, abychom pokryli význam kompletní mytologie života se zrakem i bez něj.

 

Fantazie a mýty o vidících

    Po tomto úvodu vás snad nepřekvapí, že i někteří nevidomí si vytvářejí mýty o vidících. Pokud někdo neví, co je vidět, může to pro něj být tak trochu neznámý prostor, který otevírá dveře fantazii. V článku „Ve snu hvězdy nevidím“ už jsem psala, jak jsem se pokoušela představit si, jaké je vidět, a že mi to zrovna dvakrát nešlo. V minulém příspěvku jsem popisovala, jak jsem jako předškolačka měla vlastní představu o tom, jak vypadá obchod nebo co je to ulice. Dnes asi mnoha mýtům o tom, jak věci vypadají, nepodléhám, protože se buď zeptám, nebo mě to nezajímá.

    Nejzajímavější a nejrozmanitější mi ovšem přijdou mýty o vidících lidech samotných, které se podle mě také nejvíc projevují v praxi. Jeden z častých, kterému mám tendenci podléhat i já, je představa, že když jdu s bílou holí, vidící by mě měl vždy vidět. O opaku svědčí několik běžících žen, které se mi přerazily přímo o hůl, jedna rozšlápnutá hůl a jeden pán, který do mě čelně napálil a okomentoval to slovy: „Kurva, čum!“. Stejně jako vidící se může neoprávněně naštvat na nevidomého, který neodpoví na nabídku pomoci pronesenou ze vzdálenosti deseti metrů, protože zkrátka neví, že je to na něj, může se i nevidomý snadno naštvat, že mu nějaký bezohledný ignorant rozšlápl hůl, zatímco oním bezohledným ignorantem je zaměstnanec spěchající do práce, jehož zorné pole je omezeno myšlenkami na seřvání šéfem.

 

Ne my o nich, ale všichni o všech

    Aby ta sranda byla ještě zamotanější, některé mýty o nevidomých mohou samozřejmě zastávat i sami nevidomí a některé mýty o vidících i sami vidící. Jsme totiž především lidé s různými životními zkušenostmi a způsoby myšlení, takže naše existence na této planetě je v lecčems propletená, ať už je naše znevýhodnění viditelné či nikoliv.

    Jednou jsem se např. setkala s mýtem, že když píšu o životě bez zraku, automaticky píšu o nevidomých jako skupině. Pořád dokola ode mě čtete, že u mě nenajdete manuál na nevidomého a že vám neposkytnu žádnou přehlednou tabulku, jací nevidomí jsou, co kdy umějí, jak se to učí, ve kterém věku se co naučí a co všechno bez zraku lze a nelze. Mýtus, že něco takového existuje, je asi spíše přáním rychle se v problematice zorientovat a udělat si představu, jak to teda je.

    Existují některé základní zákonitosti a praktická doporučení a ani já se jim samozřejmě nevyhýbám. Tyto základní prvky ale zdaleka nejsou všeříkající. Pokud někdo napíše doporučení pro vzájemnou komunikaci v partnerském vztahu, jde o velmi důležitý počin, který ale zároveň neříká mnoho o tom, jakými lidmi jsou všichni ti, kdo spadají do kategorie „partneři“. A co víc, spousta z těch doporučení na mnohé konkrétní partnerské dvojice neplatí, což automaticky neznamená, že jejich autoři se mýlí.

    Jeden příklad za všechny: Vývojoví psychologové tvrdí, že adolescent běžně experimentuje s vlastní sexualitou, a tím splní určitý vývojový úkol. Existují ale lidé, pro které by dát se více než jednomu partnerovi znamenalo velké trauma, a tak se vědomě rozhodnou, že počkají do svatby. Pokud je toto rozhodnutí opravdu vědomé, a ne vynucené okolnostmi, rodinou nebo církví, vývojový úkol je přesto splněn, o čemž už se ale veřejně nemluví (abychom tuto informaci jako celá třída dostali, musela jsem se na přednášce z psychologie zeptat).

    Mnozí z vás jistě znají populární Deníček moderního fotra. Jeho autor upozorňuje na mnohá úskalí, s nimiž se musí potýkat otec na mateřské, ale zároveň snad nikoho nenapadne tvrdit, že jeho příspěvky jsou příručkou, jací jsou a jak fungují všichni otcové na mateřské na světě. Jiná věc samozřejmě je, že někdo raději sáhne po nějakém méně uhozeném článku, který věcně, stručně a někdy i suše popíše základní problémy, jež mohou postihnout otce na mateřské, a jiný si k podobné informaci dojde skrze zážitkovou formu Deníčku moderního fotra.

   

Pár mýtů, které prošly životem mně osobně

    To, že jsem se rozhodla psát zážitkovou formou o životě bez zraku, pro mě znamená, že se musím vcítit do vidícího. Pro někoho, kdo nikdy neviděl, něco podobného není zrovna jednoduché. Samozřejmě jsem byla a jsem zvídavá osoba, a tak se v průběhu života na spoustu věcí ptám.

    S rodinou a přáteli jsme si užili spoustu legrace, když jsem se snažila napodobit dívání se. Takhle jsem se dověděla, že vidící hýbou očima do stran, nahoru a dolů, a už ani nevím, jestli někdo tehdy vyfotil ten hrozný škleb, jejž jsem nutně musela vyloudit, když jsem se pokoušela „podívat“ nahoru (mé oči na rozdíl od očí některých nevidomých v závislosti na konkrétní diagnóze vypadají normálně, ale jak je celý život nepoužívám, zřejmě mi ochably některé svaly, takže dokážu pohnout očima jen do stran, dívám se pořád dolů a zřejmě moc nedokážu zaměřit – líp by vám to asi popsala moje mamka, se kterou jsme tuhle srandičku zkoušely).

    Postupně jsem se dověděla, že vidící nevidí jen dopředu, ale že zorné pole je právě díky pohybu očí rozšířené i daleko do stran, a když se k tomu přidá pohyb hlavou, obsáhne všechny směry. Doptávala jsem se i na vzdálenost, do jaké může oko dohlédnout, ale moc přesně jsem si to nezapamatovala (možná i proto, že spousta lidí včetně mé mamky vidí špatně do dálky). V praktickém životě mi stačí vědět, že vidící někdy pokřikuje na nevidomého z dálky právě proto, že je zvyklý se s jinými vidícími potkat očima, a není pro něj tedy důležitý směr zvuku hlasu a další informace, které jsou důležité pro mě.

    Když ještě bývaly v RegioJetu stevardky (v některých spojích možná ještě jsou, ale mě se to netýká), párkrát jsem promeškala nabídku horké čokolády, protože stevardka při nabídce neotočila hlavu mým směrem, takže její hlas směřoval dopředu a já si myslela, že to není na mě, ale na ty přede mnou. A tak jsem si uvědomila, že pokud na vás někdo mluví, nemusí vždy otočit hlavu vaším směrem, protože se na vás dívá. Neverbální komunikace je kapitola sama pro sebe a já si až v dospělosti, kdy jsem se dostala ke kurzu přímo pro nevidomé, naplno uvědomila, jak je bohatá.

 

Vylézt ze své bubliny

    Stejně jako já vám nemůžu nabídnout manuál na nevidomé, ani mně nikdo neposkytne manuál na vidící. Stejně jako svět nevidomých je svět vidících velmi rozmanitý a co člověk, to pohled. Pokud chci popsat, jaké je něco bez zraku, musím se zamyslet, jaké je to s ním. Situaci mi komplikuje fakt, že vidící někdy roli zraku v životě člověka tak trochu zveličují.

    Z toho, jak mluví a jak si občas při setkání s nevidomým neumějí bez zraku představit skoro nic, mám někdy pocit, že koukají na všechno. A pak se dovím, že nejen vynikající šéfkuchaři krájejí zeleninu, aniž by na to koukali. Logicky samozřejmě vím, že to na rozdíl ode mě nejprve odkoukávali a až pak si to jejich ruce zautomatizovaly.

    Takže vlastně nepřemýšlím až tak o tom, jestli něco vidící udělá i bez zraku, ale jakou roli hrají v dané oblasti i další smysly. Pokud se např. blíží déšť, vidící mluví o mracích na obloze, ale málokdy zmíní i jeho vůni. I když ji cítí, mraky na obloze jsou zkrátka výraznější. A tak mi přišlo jako dobrý nápad trochu polechtat vaše mozkovny a pobavit se o tom, jestli to jde i bez těch mraků (a ti, kteří se zapojili, mi potvrdili, že jde).

    I kdybych si nastudovala nějakou encyklopedii vnímání zrakem a znala odpověď na všechny otázky, které mě napadly a zřejmě budou napadat až do konce života (včetně těch, které mě nenapadnou), stejně si nikdy nebudu umět úplně představit, jak vidící člověk svůj zrak vlastně vnímá a používá. A tak je to kolikrát spíš takové zamyšlení, kdy já si představuju, jak by to mohlo asi být a z čeho tedy vidící vychází, a vy si zase o chloupek líp představíte, jaké to je nevidět, co vše se dá vnímat a nad čím se dá zamyslet. Tak, jako vy mi musíte popsat věci, o kterých běžně nemluvíte, i já ve svých textech popisuju věci, nad kterými bych se jinak možná nezamyslela.

    A teď už konec řečem a pojďme na pár mých vlastních mýtů o vidících, které považuju za obzvlášť úsměvné a jejichž původ lze vystopovat spíš k různým komunikačním šumům:

 

Vidící mají vždy perfektně uklizeno, protože nesnesou pohled na fleky

    Rodiče i učitelé samozřejmě chtěli, abych vypadala dobře, chodila upravená, esteticky stolovala a vůbec byla k světu. Tím, že jsem neviděla, mluvilo se o tom u nás doma asi trochu víc, než je obvyklé (za všechny např. opakované upozornění, že si nemám utírat pusu až po jídle, ale i během něj, protože spolustolovníkům by to mohlo připadat nechutné). Postupně jsem tak získala dojem, že většině vidících (minimálně těch žijících ve městě) vadí cokoli špinavého, a že tedy vše většinou hned uklidí.

    Někteří vidící v mém okolí to ostatně podobně i dělali, až mi to i vadilo, protože kvůli fleku třeba byli nervózní. Ne že bych nechtěla čistit skvrny jen proto, že je nenahmatám, ale prostě mi občas přijde trochu zbytečná ta nervozita, když skvrna nejde odstranit třeba z kuchyňské linky, na které se stejně vaří a není to přehlídkové molo. Není to tím, že nevidím, ale prostě mám takovou povahu, že pro mě obecně jsou důležitější mezilidské vztahy a psychická pohoda než pachtění se za něčím za cenu stresu (to jen abych neposilovala případné mýty o nevidomých).

    Jednou jsme se byli podívat k příbuzným, kteří se přestěhovali do nového. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že skříňky kuchyňské linky nejsou utřené dohladka. Využila jsem situace a poučila jsem babičku, která má i přes těch sedmadvacet let, co mě zná, stále tendenci zastávat nějaké mýty o nevidomých, že moje linka vypadá přinejmenším stejně uklizeně. A velmi mě potěšilo, že vidící nejsou všichni až takoví puntičkáři, jak jsem si myslela.

 

Co znamená pojem „krájení ve vzduchu“

    Mamka mě jednou nechala krájet brambory, ale nechtěla špinit prkénko. Když jsem si ho chtěla vzít, odbyla mě s tím, že mám krájet ve vzduchu. Když mi to nešlo, sebrala mi to a udělala to sama, místo aby mi poradila jiný postup. A tak vznikl můj osobní mýtus o tom, jak vidící běžně krájí ve vzduchu.

    Později jsem i já začala některé věci krájet bez prkénka, jenže opačně, než mi tenkrát radila mamka. Zatímco ona krájela v podstatě stejně jako na něm (tj. směrem od dlaně k prstům), já krájím směrem od prstů k dlani proti ruce. Tím, že levou rukou bramboru obejmu a prsty mám tam, kde dávám nůž, si můžu nahmatat, kam mám krájet, aby z toho vznikla víceméně polovina. Způsob, kterým krájí mamka, mi ale nevyhovuje, protože prsty jsou na začátku na opačné straně od nože a já pořádně necítím, kam mám zaříznout.

    Tím, že mi tehdy mamka poradila jen svůj postup a ani jednu z nás nenapadla alternativa, jsem si celý život myslela, že proti ruce krájejí jenom psychopati, šílenci a já, a že kdyby mě při tom viděl vidící, dostane nejspíš infarkt. A taky jsem si myslela, že si všichni vidící čtenáři pod pojmem „krájení ve vzduchu“ nepředstaví nic jiného než postup mé mamky, který mi přijde i pro vidícího o kousek náročnější na přesnost, resp. zručnost.

    Na svůj omyl bych nejspíš nepřišla nebýt dvou náhod a jedné zvídavé otázky, jež se dostala až k vidícímu známému, který mi řekl, že to dělá stejně jako já. Moje tchyně následně doplnila, že většina vidících to opravdu dělá jako moje mamka a že obzvlášť spěšné vzdušné krájení končívá pořezanými palci (to jsem si možná při svém prvním pokusu uvědomila i já a mohl to být jeden z důvodů, proč to tehdy nedopadlo).

 

Vidící vidí jen ve výši očí

    Na závěr jedna vtipná příhoda z dětství: Jako malá jsem si myslela, že vidící vidí jen do té výšky, kde jsou oči, a že pokud se chtějí podívat dolů, musejí sklonit hlavu. A tak jsem se občas pokoušela naše překvapit tím, že se nepozorovaně proplížím přes celý dům až k nim a pak se najednou objevím někde, kde jsem předtím nebyla. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že o mně vědí, když se plazím po zemi a snažím se být co nejtišší. Když mě takhle i přes úporné snažení už poněkolikáté objevili, rozzlobila jsem se, že jsem je chtěla překvapit a jak to, že mě slyšeli, když jsem přece byla potichu. A tak jsem se dověděla onu hořkou pravdu, že je nikdy nepřekvapím. Myslím, že to bylo zhruba ve stejné době, kdy jsem přestala věřit na Ježíška.

 

Jak nepodléhat mýtům a nekomplikovat sobě a druhým život?

    Podle sociálních psychologů je určitá míra stereotypů a předsudků normální. Řadíme si věci kolem sebe do kategorií, abychom se v nich vyznaly, a tyto kategorie nemůžeme úplně odstranit. Můžeme ale být otevření přesvědčení, že kategorie v naší hlavě nejsou definitivní uspořádání světa. Klíčem k této otevřenosti je zvídavost a ochota upravit si domněnku nebo názor.

    Není ostuda, když si představujete, že nevidomý nemá mobil. Je ale ostuda, když to předpokládáte, aniž byste se o tom přesvědčili. Zdravotní sestra předpokládala, že za nevidomého jedná někdo jiný, a s jinou možností ani nepočítala. Někteří nevidomí mohou předpokládat, že člověk, který do nich vrazí, i když mají hůl, je ignorant zahleděný do sebe, a s jinou možností ani nepočítají. Někteří vidící předpokládají, že všichni nevidomí jsou stejní jako ten jeden, kterého znají, a s jinou možností ani nepočítají.

    Právě proto, že je pro náš mozek přirozené si okolní svět zjednodušovat, se někdy podléhání mýtů a jednání podle nich nemůžeme vyhnout. Já můžu psát své články jen díky tomu, že se snažím nepředpokládat, že všichni všechno ví, a odhadovat, co asi vy jako čtenáři můžete předpokládat. A to nejen když píšu o nevidomých – slepota není mou klíčovou vlastností, a tak se stejným nebo podobným přístupem píšu i o jiných věcech (viz můj osobní Facebookový profil).

 

Neuměl se přihlásit na web, nikdo na to nepřišel

    A stejně se občas divím, protože jsem předpokládala deset možných úskalí, kde by si mé informace mohl čtenář vyložit zkresleně, a podle nich svůj článek napsala tak, abych se jim vyhnula, a přesto se objeví jedenácté, které by mě v životě nenapadlo. Automaticky nepředpokládat mě učili i během mého téměř dokončeného studia sociální práce a učí mě to i sám život, ve kterém se mi objevují někteří lidé, u nichž je třeba předpokládat nepředpokládatelné.

    Příklad za všechny: nevidomý kamarád s Aspergerovým syndromem se nedokázal přihlásit na internetovou stránku. Já jsem předpokládala, že když prošel počítačovým kurzem, měl by umět totéž co průměrný nevidomý uživatel počítače, a tak by mě v životě nenapadlo, že se bude přihlašovat do políčka registrace, protože prostě zopakuje postup, který se naučil, když si vytvářel účet. Kdybych s ním celý postup neprošla, nikdy bych to nezjistila. Stejně tak by mě nikdy nenapadlo, že si sám netvořil účet a nepřihlašoval se, protože to v dnešní době dělá snad každý, ať už vidí nebo ne. Buď to na mě hrál, aby byl zajímavý (případně to mohl být nějaký specifický druh humoru, který jsem nepochopila ani po těch bezmála sedmi letech, co ho znám), nebo prostě vždycky dostal počítač, někdo ho přihlásil na e-mailového klienta a do knihovny, kde účet zůstává přihlášený, a on pak možná opravdu nemusel podobnou situaci řešit.

    Nebudu zapírat, že jsem po tomto zjištění byla poněkud zděšena. Nikdy by mě ale nenapadlo si myslet, že všichni autisti jsou stejní. V jeho případě jde nejspíš o kombinaci několika handicapů, hyperprotektivního přístupu rodiny a blbé povahy. A právě kvůli té blbé povaze dokážu pochopit, že rodina to raději udělá za něj, než aby se s ním rozčilovala a stokrát dokola mu to vysvětlovala.

    To, že je v rodině někdo s handicapem, ještě neznamená, že se tímto její členové automaticky stávají superverbalizátory a supertrpělivci (viz příklad mé úplně normální mamky, kterou prostě v danou chvíli stejně jako spoustu vidomých nenapadlo, že krájet ve vzduchu se dá i jinak, než viděla u babičky). Ostatně kdyby to tak bylo, nemělo by smysl, abych psala nějaké články o procesu učení nebo rozdílu mezi nevidomým od narození a později osleplým – nevidomý to většinou nepotřebuje, protože nad něčím podobným v běžném životě nepřemýšlí (mohlo by mu to přinést povzbuzení nebo podnět k zamyšlení, ale asi ne nové informace), a všechny rodiče dětí se zdravotním postižením by to, jak bych předpokládala, mělo automaticky napadnout. Stejně tak neplatí, že všichni nevidomí vědí všechno o nevidomých a umějí s jiným nevidomým správně jednat nebo mu věci vhodně popsat. Absence zraku nebo přítomnost nevidomého v okolí sice procvičuje schopnost věci slovně popisovat, ale nijak automaticky ji danou nemáme a do velké míry záleží i na schopnostech a ochotě konkrétního člověka.

    Vida, tady musím upozornit na další mýtus o lidech se zdravotním postižením: Rozhodně není pravda, že všichni dělají osvětu a chtějí se o svém postižení neustále bavit, a už vůbec není pravda, že by všichni dělali osvětu o všem. Někdo preferuje face-to-face základní (v případě dalšího kontaktu i hlubší) popovídání o životě s postižením, jiný masíruje nebo pracuje v Kavárně potmě, aby některé věci ukázal a vysvětlil v praxi, jiný píše blog, další točí podcasty, třetí to kombinuje, jeden má takový přístup a druhý makový. Jeden „osvětář“ není konkurentem druhého, a pokud u dvou různých lidí narazíte na dvě různé informace o stejné věci, znamená to, že se zkrátka na stejnou věc dívají z různých úhlů pohledu.

 

Semtam si přerovnat šuplíčky v hlavě a brát to s nadhledem

    Sami jste viděli, že přestože mi život někdy stavěl do cesty situace někdy až šokující, přeci jen sem tam nějakému tomu mýtu podlehnu. Mé vzdělání, životní zkušenosti a určitý talent mi sice možná umožňují podléhat menšímu množství mýtů než průměrný člověk, ale můj mozek pořád funguje stejně jako mozek kohokoli jiného (tj. řadí si věci do kategorií, čímž vznikají předsudky a stereotypy). Důležité ale je nechat se přesvědčit a svůj názor opravit.

    A ještě důležitější je nemít pocit viny, že jsme podlehli mýtům, ale spíše se snažit to využít jako příležitost, jak se o tom rozmanitém světě kolem nás dovědět zase o kousek víc. Někdo by se možná naštval na zdravotní sestru, která předpokládala, že nevidomý si nezavolá k lékaři. A právem, protože tím nevidomé stigmatizovala. Já se na to ale dívám tak, že si svůj názor opravila a příště už to neudělá (když jsem do ordinace volala příště, opravdu to neudělala a mluvila se mnou jako rovný s rovným). Jiná otázka je, proč ji doposud nikdo nezaškolil, když je zdravotnický pracovník, ale za to ona možná ani nemůže.

    Tak nám všem přeju, abychom tou životní mytologií proplouvali zdárně a s úsměvem.

 

Odkazy pro zvídavce

    Na závěr přikládám pár základních (rozhodně ne všech) mýtů o nevidomých a vidících z pera významného „osvětáře“ Mirka Michálka a upozorňuji na práci z mého pohledu dvou hlavních postav české on-line osvěty o zrakovém postižení v současnosti:

Miroslav Michálek: Opravník omylů o nevidomých: https://www.miroslavmichalek.cz/l/opravnik-omylu-o-nevidomych/

Miroslav Michálek: Opravník omylů o vidících: https://www.miroslavmichalek.cz/l/opravnik-omylu-o-vidicich/

Můj článek „Já jsem ta slepá“: https://seslepcemoslepote.blogspot.com/2023/07/ja-jsem-ta-slepa.html

Můj článek „Ve snu hvězdy nevidím“: https://seslepcemoslepote.blogspot.com/2023/03/ve-snu-hvezdy-nevidim.html

Blog Lindy Albrechtové, kde najdete praktické rady a informace, týkající se zrakového postižení, včetně nějakých těch mýtů: https://www.blindicka.com/

Příběh Karla Giebische, který natáčí audiopodcasty s různými lidmi s postižením s cílem zmírnit předsudky majoritní společnosti a podat pravdivý obraz života s handicapem: https://www.pickey.cz/p/218261645e285c713ec5697a86823fcc?fbclid=IwAR0ALNucPW2rARgbT5ifq8dShRsapZPy9-wj8PTsFQprRW7p3nVqELO1zeU