„Já jsem ta slepá.“

    Volala jsem do ordinace svého praktika kvůli nějakému posudku pro Úřad práce, jestli jako ode mě a manžela budou něco potřebovat, nebo to vyplní z karty, aby se případně u rodičovstva pohledaly nějaké ty sto let staré diagnózy, proč že to vlastně nevidím (ach, to několikeré stěhování, snad nic chtít nebudou, ale pokud, ať to vím s předstihem). Zdravotní sestra to taky nevěděla, protože k nim to ještě nepřišlo, a tak jsme se chvilku domlouvaly a nakonec domluvily, že mi kdyžtak dají vědět.

    Sestřička byla nová (tj. já jsem předtím v ordinaci vždycky zažívala jinou), ale zřejmě místní. Nechtěla ode mě žádné údaje, stačilo příjmení, kterým jsem se představila. A teď přijde ten důvod, proč o tom vlastně píšu:

    Po městě chodíme často ve třech (dva nevidomí a jeden průvodce). Praktika jsme nesehnali jinde než v poliklinice, a tak nás k němu vždycky doprovází tchyně. Zdravotní sestra automaticky předpokládala, že se o nás stará i ve všem ostatním, a tak si myslela, že mluví s ní. (Jak konkrétně se dověděla, že naše průvodkyně je právě matkou jednoho z nás, když jsem ji nikdy předtím v ordinaci neviděla, ponechávám k zodpovězení maloměstské drbárně, a jelikož nemáme co skrývat a Pánbůh mi nadělil tchyni báječnou, nemám s touto částí celé věci žádný problém.)

    Vše vyšlo najevo ve chvíli, kdy pronesla něco ve stylu: „No jo, to jsou ti dva mladí, kteří jsou teda slepí, bohužel ...“

    K jejímu zřejmě nemalému překvapení se z druhého konce drátu ozvalo: „Já jsem ta slepá.“

    Následovalo nějaké citoslovce, myslím, že obligátní vzývání Ježíše nebo Ježkových očí. Má můj obdiv, jak rychle se vzpamatovala. Když jsem totiž dodala, že si takové věci vyřizujeme sami, usmála se a řekla, že to je hezké. A v tom s ní musím souhlasit, ne vždy doba našincům takto přála.

    Takže byť je to ode mě v tuto chvíli neprofesionální, musím se přiznat, že mě tím potěšila. Překvapivě obdivuhodně se vyrovnala i s lingvistickou stránkou – v další komunikaci už bylo slovo „slepý“ nahrazeno výrazem „nevidomý“, a to i přesto, že v té kartě mám (pokud si dobře vzpomínám) napsané „Praktická slepota od dětství“ a že jsem ji nijak neopravovala.

 

Bylo ji nutné nachytat na švestkách?

    Možná teď někoho napadne, že by ode mě bylo citlivější předstírat, že jsem vlastní tchyně. Zdravotní sestra by si ale pak dál myslela, že za nevidomé běžně k lékaři a na úřad volá maminka. Ne že by to tak v některých případech nebylo, ale držme se teď toho, že dospělý nevidomý si většinu osobních záležitostí vyřídí sám, protože je schopen myslet a mluvit a používat kompenzační pomůcky (např. počítač a mobilní telefon).

    Mým cílem tedy nebylo, jak se lidově říká, nachytat ji na švestkách, ale jen narušit představu nevidomý =volá maminka/asistentka. A protože mnohem lépe píšu než mluvím, nenapadl mě v tu chvíli lepší způsob, jak to udělat (vhodnější repliky mě vždy napadají až v momentě, kdy už je dávno po všem). No, snad to přežila. ...

 

Podobný komentář může někdy ublížit

    Já jsem nevidomá od narození a podobné věci mě spíš pobaví nebo mi přijdou roztomilé, pokud mám popsat své emoce. Na mém místě by se ale mohl octnout někdo, kdo o zrak přišel teprve nedávno, a pak už by to rozhodně legrace nebyla. Předpoklad, že si nevidomý nemůže ani sám zavolat k lékaři, by takového člověka mohl ranit a mít negativní dopad na jeho sebevědomí. Někoho by to možná i na nějakou dobu odradilo od snahy o opětovné začlenění do společnosti. On je přece ten, kdo je bohužel slepý, a tak se o něj musí někdo postarat.

    Nesmíme zapomínat ani na to, že ne každému člověku se zdravotním postižením je příjemné, když si ho všichni pamatují a hned vědí kdo, kde, jak a s kým.

 

Nebojte se o handicapu mluvit „normálně“

    Když říkám, že dotyčnou sestru obdivuju, jak se se situací popasovala, rozhodně to nemíním jako sarkasmus. Je těžké si představit, jaké je nevidět, a tak se něco podobného občas stane každému. Já sama jsem zhruba před osmi lety ani nedokázala odpovědět kamarádovi, protože mi předtím někdo řekl, že strávil noc na ulici. Říkala jsem si, jak to musí být hrozné, vždyť je přece venku zima a vůbec ...

    Představa, že bych se člověku, který něco podobného zažívá, vůbec mohla podívat do očí, ve mně vyvolala takové rozpaky, že jsem prostě nebyla schopna mluvit. Po letech jsem se dověděla, že si to tehdy vybral dobrovolně. Problém jsem tedy měla jenom já.

    Handicap si samozřejmě nikdo dobrovolně nevybírá, ale je to věc, se kterou ten člověk prostě žije a naše lítost nebo rozpaky na tom nic nezmění. Když řeknete, že je někdo bohužel slepý, zrak mu tím nevrátíte. Nejvíc pomáhá brát věci tak, jak jsou.

 

Život (ani ten s handicapem) se netočí jen kolem problémů

    Pokud máte problémy v rodině nebo v práci, je to sice nepříjemné, ale váš život se netočí jen kolem těch problémů. Váš život není jen ten problém, ale život jako celek. Kvůli svým problémům musíte překonávat určité překážky, ale na druhou stranu byste asi nechtěli, aby se vše pořád točilo jen kolem nich.

    Stejně tak zdravotní postižení je běžná součást života, ale není to celý jeho obsah. Není to ten bohužel slepý, je to někdo, kdo má stejně jako vy nějaká přání, sny, rodinu, přátele, práci, koníčky ... Stejně tak můj kamarád nebyl jenom ten, komu asi předchozí noc byla zima – když jsem mu neodpověděla, chtěl se se mnou bavit o příběhu, který pro mě chtěl napsat. A to jsem mu kvůli svým rozpakům neposkytla, což byl rozhodně větší průšvih, než kdybych se mu „opovážila podívat do očí“.

 

Co mi pomohlo

    Osobně jsem bojovala s pocitem, že s lidmi v těžkých životních situacích přece nemůžu mluvit normálně, když se jim přece děje to a ono – vždyť jsem jako boháč v Mercedesu, který přijel do chudé chalupy a nic nedává, jen kecá, jako by ten chudý měl také dostatek, a on přitom tak trpí, tak jak by se vůbec mohl bavit o takových kravinách?

    Hodně mi pomohlo, když jsem si uvědomila, že život každého člověka v sobě má něco těžkého a na druhou stranu něco dobrého. Já bych nedokázala být na ulici jako kamarád a byla mi dopřána ta milost, že na ní nejsem, ale on má zase od přírody danou větší odolnost, kterou já nemám, a můj život by ani žít nechtěl. Jsme tedy všichni na jedné lodi, i když to tak na první pohled možná nevypadá.

    Pokud stále pochybujete, uvědomte si, že neznáte jednotlivá zákoutí životů jednotlivých lidí. Nikdo se na vás nebude zlobit, když se s ním budete bavit jako rovný s rovným. A vy z toho vyjdete mnohem bohatší, než kdybyste kvůli bílé holi nebo vozíku zbytečně přehlédli jejich zajímavého nositele. ...

 

A teď mi nezbývá než nám všem popřát, abychom, pro mě za mě, byli třeba všichni nevidomí, jen když nebudeme slepí tam uvnitř. Věřte mi, to druhé je mnohem horší. (Myslím, že do toho tak trochu mám co mluvit.)